Poetika Richarda Weinera se české literatuře počátku minulého století vymyká. Díky souboru raných próz s názvem Přetržená nit nyní můžeme sledovat, jak se autorův styl tříbil: sdělení postupně ustupovalo svému popření a z povídek jako by se stávaly „rámy obrazů, jejichž obsah postupně bledne“.
„Literárně mluveno: chci psáti rámce. Čtenář vyplniž si je sám,“ píše Richard Weiner v jedné ze svých nejznámějších próz, Lazebníkovi (1929), a zdá se, že tento básnický závazek ohledně své poetiky bezezbytku naplnil. Takovými rámci jsou nejen jeho nejnáročnější texty, jako již zmíněný Lazebník nebo pozdější Hra doopravdy (1933), ale třeba i Prázdná židle z povídkového souboru Škleb (1919).
Minulý rok v nakladatelství Dybbuk v souboru Přetržená nit vyšly Weinerovy rané prózy, které většinou napsal už před odchodem do Francie v roce 1913, ale do svých knih je z nejrůznějších důvodů nezahrnul. Texty se zachovaly v rukopisech, uložených v Literárním archivu Památníku národního písemnictví; některé vyšly v dobových časopisech, v knižním ineditním vydání Psaní marně psaná (1988) či v pozdějším Solném sloupu (1996). Škoda jen, že první výbor z Weinerových raných textů, který k vydání připravil Michal Jareš, neprošel pečlivější korekturou.
Hra rámů
Jedná se převážně o črty, žánr, jenž Weinera sbližuje nejen s Čechovem, Peterem Altenbergem či Robertem Walserem, ale také s výtvarným uměním, jak je zřejmé i z autorových pozdějších básnických portrétů umělců a z ekfrází v cyklu Zastávky na procházkách ve sbírce Usměvavé odříkání (1914), jež jsou věnovány Manetovi, Coubertovi či Watteauovi. A právě popis se stane základem Weinerova pozdějšího psaní.
Weiner žil svůj život vědomě jako experiment a stejně přistupoval i k tvorbě, do jejíchž počátků díky přítomné knize můžeme nahlédnout. Spisovatel si zde ještě tříbí svou poetiku, již plně rozvine až ve svých vrcholných dílech, a s analytickou přesností prozkoumává nejrůznější úhly pohledů, možnosti popisů a zobrazení scén, jako by mu bylo čím dál zřejmější, že jazyk už nedostačuje své někdejší schopnosti vypovídat. I proto se Weiner uchyluje k četným výčtům (Psací stůl, Lenkyone), jež zachovávají věci v jejich tajemné předmětnosti, zbavené významu podobně jako moderní obraz. Už v raných povídkách najdeme všechny autorovy charakteristické motivy: dvojnictví, vinu, život jako hru, potřebu rovnováhy v nestabilním světě či realitu proměněnou v sen. Zpětně viděno tyto motivy propojují Weinera s obdobnými modernistickými tendencemi v prózách Franze Kafky, Andreje Bělého či Bruna Schulze.
Na spisovatelových prvotinách, jež občas nezapřou, že jsou teprve začátečnickými pokusy, je zřetelný zvláštní důraz na redukci příběhu, z něhož zůstává jen vyabstrahovaný, vyšisovaný vnějšek, zbavený obsahu a uzavřený rámem podobně, jako je tomu u obrazů Josefa Šímy. Ve Weinerových povídkách se neodvíjí jen příběh, ale čím dál častěji také jakási neuvěřitelná a podivná hra rámů, nejrůznějších úhlů pohledů, perspektiv a způsobů zobrazení. Weiner již od svých raných povídek komponuje své texty jako asambláže, což je zřejmé třeba z črty Psací stůl, kde prostor domu i stolu slouží coby různé rámy ohraničující prostor: „Na mém psacím stole vždy stávalo mnoho drobných věcí, pro které jsem rád sedával a psal. Byly stěsnány na jeho malé ploše a povídávaly si pradivné historky.“ Povídky jako by se měnily v rámy obrazů, jejichž obsah postupně bledne – postupná redukce příběhu a důraz na základní popis situace či její schéma se tak stávají nositeli Weinerovy poetiky „konkrétního abstrakcionismu“. I proto Weinerovi vyhovuje žánr črty, povídky či novely, kde má předem ohraničený prostor vyprávění, a ne románu, jehož bezbřehost by poetiku popisu jakožto asambláže vlastně znemožnila. V jistém smyslu můžeme autorovy texty chápat jako průhledy do situací znehybněných samotným aktem pohledu, jenž scénu vytváří a komponuje ji v prostoru. V české literatuře se s tímto Weinerovým dědictvím setkáme především v tvorbě Karla Miloty a Věry Linhartové.
Narušená výpověď
Pro Weinera není důležitá kompozice povídky, ale stavba věty, která je redukovaná, zbavená každého zabarvení až do abstrakce, která nicméně získává dynamiku a rytmus a stává se soběstačným celkem, s nímž se spojují další věty jakožto jednotlivé linie či digrese, jako tříšť mnohostí (podobně je tomu u Marcela Prousta, Borise Pilňaka či Williama Faulknera). A jen díky tomu, že jsou věty kladeny za sebe, vzbuzují v čtenáři zdání, že se něco děje. V tomto smyslu jsou Weinerovy povídky skutečnými fugami (fuga v italštině znamená únik) – jako by tento hudební žánr přesně vystihoval spisovatelovo zaujetí digresemi, parcelacemi, opakováním, anakoluty a větnými zlomy, jež do jeho vět čím dál častěji pronikají jako temná narušení a záměrné dislokace.
Weinera odlišuje od ostatních českých spisovatelů první třetiny 20. století rozdílný pohled na psaní, korespondující spíše s abstraktním malířstvím. Nejde mu o řeč významotvornou, v níž se sdělení teprve vytváří, ale o řeč, která se každému sdělení vzpírá – ne však tím, že by nic nesdělovala, ale spíše tím, že sděluje své popření, jakousi negaci sdělení. Řeč má u Weinera tendenci každé sdělení popírat, a redukovat tak veškerý význam. Nejen v jeho vrcholných textech, ale již v těch raných nenastoluje řeč sdělení, ale rovnou jeho negaci, která však v sobě vždy nese přítomnost negovaného, jež každou negací prosvítá. Tak je tomu i ve Fuze na milenčin pohled: „I věděla, že třeba říci nepravdu, neboť bylo jí hanba pro pravdu pohledu, jenž běžel ztřeštěně mimo mě (a byl pro mě) a který, když upláchnul, jsa špatně střežen, vzdaloval se letem jako vlaštovka.“
Richard Weiner jako by od počátku řešil problém, jak slovy zprostředkovat pohled, jak psaním, které každému přečtení uniká, zachytit to, co setrvává jako obraz, v němž se koncentruje nejen paměť, ale přímo evidence scény, již vidíme před sebou, ať už ve své mysli nebo ve skutečnosti. Jako by u Weinera čím dál větší roli hrála otázka dostatečnosti popisu a stávala se stejně jako popis sám jednou ze základních složek jeho způsobu vyprávění. Tak se v citované povídce, příznačně nazvané Fuga na milenčin pohled, nestřídají jen jednotlivé hlasy vyprávění, ale spíše jednotlivé pohledy, což čtenáře Weinerových textů vede k dojmu jejich statičnosti a nehybnosti – jako by šlo o obrazy. Odtud také plyne ona „cizota“, která Weinera v české literatuře neustále obklopuje a která, jak se zdá, bude vždy přítomná – neboť tam, kde před nás literatura podobně jako hudba klade čas a změnu, klade Weiner různé úhly pohledu na jednu a tu samou věc či událost, a předjímá tak – podobně jako jiný tehdejší solitér, spisovatel Raymond Roussel – literární postupy spjaté s francouzským novým románem.
Autor je spisovatel a komparatista.
Richard Weiner: Přetržená nit a jiné rané prózy. Dybbuk, Praha 2020, 278 stran.