Prostor 2021, 264 s.
Jiří Pehe se ve svém novém románu pokusil o metatext. Jeho smrtelně nemocný hrdina, politolog Adam Drechsler (podle různých indicií autorovo alter ego), se během letu do New Yorku seznámí s mladou doktorandkou Natálií, z níž se vyklube dcera jeho největší lásky, přičemž on je patrně dívčiným pravým otcem. Vypráví jí o okolnostech svého seznámení s její matkou a jejich emigraci na Západ přes Jugoslávii. Do prózy dále vstupuje hrdinou sepsaný kabalistický příběh o golemovi („zbrani hromadného ničení“, do níž rabín „vložil software“), který vidí do budoucnosti, a také vypravěčovy úvahy o spisovatelství a nápady na další knihy. Románem prostupuje Adamův strach ze smrti, jeho myšlenky o realitě a virtualitě i světě intelektuálů. Vypravěč se snaží sdělit něco podstatného, ale skutečnou závažnost se mu nedaří artikulovat, protože jen opisuje a lehce nadhazuje všeobecné ideje, teze a pocity. Nakonec seznává, že je „unášen příběhem, který vypráví někdo jiný“, a vyprávění dospívá k rádoby básnivě magickému konci. Kromě vydařenějších pasáží o normalizaci působí zápletka poněkud mdle, uměle a naivně, próza též trpí chudým, dřevěným jazykem i tendencí všechno neustále vysvětlovat a doslovovat – politolog sděluje dívce vesměs banální moudra typu „mezi spisovatelem, jeho osobním životem a jeho dílem nemusí být žádné zásadní spojení“. Vznikl tak text uživatelsky přátelský a vhodný pro rozhlasovou adaptaci, zároveň však velmi nenáročný a použitelný snad jako četba do vlaku.