Když to pěkně povaříme

Váš nejnovější román Utopia Avenue vyšel za celosvětové pandemie, a tak jeho vydání neprovázelo obvyklé kolečko autogramiád a knižních turné. Chyběly vám? Jaký je vlastně váš vztah k podobným akcím?

Mám moc rád tu hodinu a půl, když jsem na pódiu, i tu zábavnou a zasvěcenou rozpravu, kterou s moderátorkou či moderátorem rozehráváme. A i když zrovna není debata tak zábavná a zasvěcená, ani to nevadí. Je radost potkávat se se čtenáři, zejména v zahraničí, s lidmi, kteří mé knihy poznávají v jiných jazycích. Užívám si tu interakci a cítím se tím poctěný – přečíst mé knihy trvá možná patnáct nebo dvacet hodin a to, že jsou lidé ochotni mi tento čas věnovat, je pro mě velká čest. O peníze leckdy tolik nejde, rozhodující nedostatkovou komoditou je čas.

Když jste na turné s knihou, všechno ostatní – kromě zmíněných setkání – kdovíjaká zábava není, zejména pokud jste právě někde daleko, třeba ve Státech. Může to znít jako něco lákavého, exotického, něco, co si užijete, ale představte si, že musíte být v Americe celé tři týdny, bez manželky, bez dětí… Přistanete v New Yorku, s pořádným jet lagem, a okamžitě musíte na pódium a diskutovat, a další den to samé. Vstáváte v pět ráno, abyste se dostal včas na letiště a mohl doletět třeba do Iowy, kde vás po poledni čekají rozhovory pro média a v osm večer další pořad – hodina a půl program, potom dlouhá autogramiáda, takže se do hotelu dostanete až ve chvíli, kdy už je zavřená kuchyně. Na turné zhubnete, anebo aspoň nepřiberete! A v dalších dnech se to opakuje – třeba dvacetkrát za sebou! Je to vyčerpávající a vaše tělo vám to dá znát: máte rýmu, zvýšenou teplotu, vším tím proplouváte s permanentním nachlazením. Takže když se řekne turné, zní to jako něco neodolatelného a slavnostního, ale opravdu to tak není. Není náhoda, že tolik rockových skupin píše písně, které se odehrávají na turné. Je to pro ně určitá forma terapie.

Akce naživo mají zkrátka své výhody i nevýhody. Ale ten bezprostřední kontakt se čtenáři mi během pandemie chyběl. Zní to jako očekávatelná diplomatická odpověď, ale opravdu nejlepší na tom je možnost potkávat se a prohodit pár slov s lidmi, kteří – přestože pocházejí z nejrůznějších kultur – mají vždycky jednu věc společnou: mají rádi knihy.

Vaši čtenáři ale rozhodně netvoří jednolitou skupinu: najdou se mezi nimi zapálení fanoušci, distancovaní literární kritikové, akademici… Ti všichni se svým způsobem pokoušejí rozkrýt jakousi sémantickou síť, která vaše knihy propojuje, porozumět skrytým významům. Zajímáte se o to, kam je jejich interpretace a analýzy mohou dovést?

Vážím si toho, že někdo věnuje takové množství energie něčemu, co se zrodilo v mé hlavě. A úplně nejvzácnější pro mě je, když si některý čtenář povšimne nějakého detailu, o kterém jsem vůbec nepřemýšlel, o kterém sám nic nevím. To je pak opravdu výjimečný zážitek, tehdy se mi dostává vzácného vitaminu, který si nedokážu vyprodukovat sám. Nepotřebuji ho k životu mnoho, stačí jen troška. Fanoušci i akademičtí badatelé bývají někdy trochu nervózní, když mi kladou své otázky, doprovázejí je větami jako: „Nevím, jestli jste to tak myslel, nebo ne, ale…“ Jako kdyby můj souhlas znamenal, že uspěli, zatímco když řeknu, že mi taková možnost na mysl nepřišla, je to jejich osobní selhání. Já ale zbožňuji, když někdo přijde s originálním, mně neznámým čtením mých textů. Protože pak mám příležitost něco se dozvědět a naučit. To, že něco není zamýšlené, ještě neznamená, že to neplatí, že to není pravda.

Jednu z nejvýraznějších aktivit zapálených fanoušků vašich knih představuje mapování onoho sdíleného vesmíru, který vaše práce rozvíjejí, katalogizování postav a jejich výskytů napříč vaším dílem. Výsledky tohoto průzkumu jsou na internetu k dispozici ve formě sdíleného excelového sešitu, do kterého může kdokoli doplňovat své nové objevy. Máte i vy něco podobného? Vedete si detailní záznamy o společném fikčním světě vašich románů?

A je po tajemství… Ne, nic takového nemám. Používám stejnou tabulku jako mí fanoušci. A jsem všem jejím autorkám a autorům a editorkám a editorům opravdu velmi vděčný, protože díky jejich zápalu nemusím náročně procházet své starší knihy a dohledávat veškeré detaily. V knize, na které teď pracuji, bude opět vystupovat Marinus, objeví se tam ve scénách zasazených do jedenáctého nebo dvanáctého století. Když potřebuji ověřit, co jsem o jeho působení už kde napsal, stačí mi do googlu zadat „David Mitchell Marinus Wiki“ a hned mám k dispozici detailní přehled. Fanouškovská participace se tak stává zásadním hybatelem a revizorem mého literárního vesmíru.

Mezi vašimi romány a povídkami podobným způsobem jako Marinus přechází celá řada postav, které jednou sehrávají ústřední úlohu, jindy se jen mihnou v pozadí. Máte u nich dopředu stanoveny jejich životní dráhy? Například v Třinácti měsících opouštíme Jasona Taylora jako třináctiletého kluka a v Hodinách z kostí ho zahlédneme jako devatenáctiletého studenta nastupujícího na Lancasterskou univerzitu… Ale ví David Mitchell, co se v Jasonově životě událo v mezičase?

Napíšu toho vždycky víc, než se dostane do finální podoby románu, a potom ubírám a odřezávám. V zápisnících a raných verzích mých textů se tedy něco najde, ale že by existoval detailně rozpracovaný plán, to ne. Mám samozřejmě základní představu o hlavním směřování většiny důležitějších postav: když s Jasonem zrovna aktivně nepracuji, žije si svůj život víceméně v poklidu, následuje onu letmo naznačenou trajektorii, nevybočuje ze směru.

Fascinuje mě, jak i té nejpodružnější vedlejší figurce dokážete vepsat uvěřitelné a osobité rysy, které z ní dělají skutečnou bytost, aspoň v té míře, v níž je to ve fikci možné. Jakým způsobem své postavy promýšlíte?

Opravdu se snažím, aby nikdo v mých knihách „nešustil“ papírem, aby postavy neplnily jen příběhem předepsané funkce, ale aby působily životně a přesvědčivě. Jako lidské bytosti. Cest, kterými se toho pokouším dosáhnout, je několik. Osvědčilo se mi nechat postavu napsat mi dopis – vyjeví se tak její specifický styl, drobné osobní pekuliarity, pomůže to hrdinu zasadit do časoprostoru. Současně mi jde o to, aby i ty nejpozitivnější postavy v sobě vždy nesly aspoň náznak něčeho špatného, a naopak, abychom i ty nejdémoničtější protagonisty viděli dělat něco dobrého. Postava, na které pracujete, může klidně být ten nepříšernější parchant, jakého si dovedete představit, ale pokud ho něco dokáže přimět, aby dal dvacetilibrovku žebrajícímu bezdomovci, i kdyby to měla být jediná dobrá věc, kterou v životě udělá, najednou je z něj někdo mnohem zajímavější než klasický záporák jak z marvelovských komiksů. Možná ta postava sama neví, proč to udělala, možná se za okamžik vrátí a peníze si násilím vezme zpět, ale ta – třeba jen momentální – etická nejednoznačnost hraje zásadní roli.

Vizualizujete si v duchu své postavy? Zakládáte je na reálných předobrazech?

Dávám jim tváře svých známých nebo slavných hereček a herců. A někdy z těchto přiřazených předloh čerpám i více, vypůjčuji si třeba unikátní průpovídky, specifické řečové tiky a vzorce. To, jak lidé mluví, je fascinující, a mě vždy zajímá, jakým způsobem se mé postavy vztahují k jazyku, kterým hovoří, a co o nich vypovídá. Jedná se o jejich rodný jazyk – jsou si jeho užíváním jistí? Mají malou slovní zásobu, nebo se vyžívají v květnatých a neotřelých pojmenováních? Pokud budete konzistentní v tom, jak vaše postavy mluví, a pokud budou snadno rozlišitelné, dodá jim to na uvěřitelnosti a trojrozměrnosti.

Můj táta má takovou oblíbenou průpovídku, minimálně dvakrát denně ho slyšíte říkat: „No ale kolem a kolem, když to pěkně povaříme, co nám z toho zbude?“ Je to taková jednoduchá věc, prostá fráze, kterou má rád a která patří k jeho osobnosti. Pokud ji vezmete a přesadíte do postavy, získá tím mnohem víc, než by se na první pohled zdálo.

Zejména vaše pozdější knihy naplno rozvíjejí zmiňovaný sdílený vesmír s jeho komplexní mytologií o sporu reinkarnujících se „horologů“ s „anchority“ požírajícími duše. Současně se ale snažíte, aby vaše romány byly přístupné i prvočtenářům, aby pro zážitek z jejich četby nebylo zapotřebí povědomí o daném fikčním světě. Máte nějaké techniky, jimiž se snažíte tuto přístupnost zajistit a ověřit?

Není na tom nic tak složitého. Pokaždé, když dopíšu stránku, nový úsek textu znovu přečtu a snažím se posoudit, nakolik je srozumitelný i pro někoho, kdo daný vesmír nezná. Pokud dojdu k závěru, že srozumitelný je, pak je vše v pořádku, ale pokud získám dojem, že by srozumitelný být nemusel, začnu pátrat po důvodech tohoto pocitu. Co chybí, s jakým předporozuměním se zde podvědomě počítá, co zapomínám čtenáři říct? Jistě, Marinus v Utopia Avenue bude působit jinak na někoho, kdo četl Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta a Hodiny z kostí, a jinak na čtenáře, který ty starší knihy nezná. Pro ty druhé bude Marinus nepochybně hodně divná postava, ale rozhodující je, v jakém ohledu divná: díky tajemství, anebo proto, že je beze smyslu? To první by nevadilo, možná je to i vítané. Druhé variantě je ale zapotřebí předejít.

Když po sobě pročítám nové pasáže, srozumitelnost nicméně představuje jen jednu z otázek, které mi krouží hlavou. Stojí ten připsaný odstavec vůbec za něco? Není to moc dlouhé? Podobné otázky vlastně přehodnocují, znovu tematizují učiněná stylistická rozhodnutí, a autoři všude po světě si je kladou v jednom kuse.

Píšete pravidelně? Snažíte se dodržovat nějaké denní penzum?

Po řadu předchozích let jsem byl především táta, který se snažil starat o dvě malé děti. To jakoukoli rutinu nebo „pravidelnost“ prakticky vylučovalo. Jinak se ale vždy věnuji tomu, co nejvíc hoří, s čím jsem nejvíc ve skluzu: pokud je to práce, tak se dám do práce, pokud e­-mail redaktorovi nebo rodičům, tak se jim snažím co nejdříve odpovědět. Když ale příliš dlouho nepracuji, začne se mi někde vzadu v hlavě ozývat takový neodbytný hlásek, který mě ponouká, ať se dám do psaní. Žádným denním plánem se však neřídím.

V rozhovorech nicméně občas zmiňujete jakýsi dlouhodobý plán, rozvrh „na pět knih dopředu“. Alespoň takto v hrubých obrysech si svou další práci tedy rozvrhujete?

Budoucí knihy okolo mě vždycky už pár let krouží, postupně získávají konkrétní podobu a tvar. Jejich pořadí ale samozřejmě není nijak pevně dané, není stanoveno, která přistane jako první. Jednou se do zamýšleného sledu vlomí televizní seriál, na kterém je zapotřebí pracovat okamžitě, jindy se objeví nový nápad, který otřese všemi ostatními. Základní sestava ale zůstává víceméně stejná.

Vaše romány leckdy přeskakují mezi kulturami a dějinnými epochami, mnohdy se odehrávají v prostorech a časech nám notně vzdálených. Autentičnost, které přitom dosahujete, je jistě dána množstvím přípravných prací a takřka badatelským výzkumem. Jak si obstaráváte informace, které pak ve svých knihách zúročujete?

Kdybych se rozhodl psát kupříkladu o srpnu 1968 v Československu, začal bych tím, že bych si přečetl nějaké dobré přehledové dějiny českých zemí, ideálně jedny od britského historika a jedny sepsané někým odsud, pochopitelně v překladu. Následně bych se pokusil najít nějakou specializovanou práci zaostřenou přímo na srpnové události, a kdyby byly k dispozici, samozřejmě i vzpomínkové texty nebo dokumenty. Díky této mnohosti perspektiv už bych snad mohl začínat tušit, co by si mohly postavy žijící v té době myslet, jakým způsobem by mohly o právě probíhajícím dění uvažovat, aniž bych jim nutně přisuzoval zjednodušené a zkreslené názory vzniklé ex post. Pokusil bych se alespoň na pár dnů přijet sem, chodit ulicemi, dívat se po domech a po lidech, představovat si, jak by mé postavy bývaly mohly reagovat na nečekanou situaci. Pokusil bych se o místní historii s lidmi mluvit, poznat příběhy, které se tradují v jejich rodinách a tak podobně.

Celé je to nakonec jen otázka sebedůvěry a sebekázně, toho, na co si troufáte. Pokud už se rozhodnete zachytit dramatické okamžiky v životech jiných lidí a kultur, nesmíte to pokazit, nesmíte zjednodušovat, nesmíte se povyšovat. Jinak budete působit jako arogantní blbec. Když se do toho rizika pustíte, nesmíte to odbýt.

V určitou chvíli se pak z přípravných průzkumných fází stane psaní. Pro mě vše začíná u jména – abych mohl na postavě pracovat, musím znát její jméno. Jména samozřejmě nesou mnohé obsahy a významy, dokážou vypovídat o sociální třídě či rodinném zázemí. Tak kupříkladu Pavel. Pro britské oči je to jméno, které automaticky odkazuje ke slovanskému původu. Je to ale současně jméno, které na sebe neupozorňuje, nekřičí: „Podívejte se na mě, koukněte, jak jsem parádní!“ Na­­vykl jsem si sledovat, jaká mají jména „skóre ve scrabblu“: P, to jsou tři body, V čtyři, celé jméno možná deset bodů. Čím vyšší skóre, tím spíš vás to jméno chytne a nepustí. Podobnými triky si vypomáhám, používám, cokoli mám po ruce, pokud mi to pomůže k lepšímu a komplexnějšímu zachycení zobrazované doby a jejích obyvatel.

Závěrem se nemohu nezeptat na knihu, která se aktuálně nejvíce hlásí o „přistání“. Získala už konkrétní tvar?

Moje nová kniha se zrodila z povídek. Původně jsem myslel, že jen za sebe poskládám už porůznu vydané krátké příběhy a bude hotovo. Nakonec je to ale jinak. Sám sebe jsem se totiž zeptal: „A to ti stačí?“ Kdybych byl neznámý debutant, dost možná by ty mé povídky nikdo nevydal, jsou slušné, ale ne skvělé, nejsou to skvosty jako od Salingera, Čechova, Kevina Barryho nebo Sarah Hallové. A tak jsem se rozhodl, že poslouží spíš jako taková „dema“, pracovní nahrávky, na kterých budu dále pracovat. Neumím napsat skvělá vyprávění na deset stránek. Zvládnu slušný příběh na třicet a více stran – tam je moje místo. Jsem autor románů poskládaných z novel.