Kresba Martina Horáková
Politický marketing funguje dobře, pokud se mu podaří do veřejné diskuse dostat banalitu, která nicméně změní její celkové zabarvení způsobem, jenž je politicky žádoucí. Nové vládní pětikoalici se to podařilo se slovem „změna“. „Budeme vládou změny“ byl sice volební slogan, ale snadno se z něj stala i mantra povolební. Důležitá otázka – změna vůči čemu či v jakém směru – se už ani nemusí klást, protože přece všichni vědí, že tou hlavní změnou je odchod Andreje Babiše a výměna populistické politiky za politiku klasickou či, chcete-li, tradiční. Figura společného nepřítele z politické rozpravy nemizí, naopak, zůstává jako hrozivé varování před jeho možným návratem. Babiš tak dnes splní stejnou úlohu jako dříve komunisté – otázku skutečné změny a její možnosti dál zakrývá figura nepřítele, který čeká na příležitost, aby se znovu chopil moci, a tato obava spolehlivě pracuje ve prospěch nové vlády.
Premiér Petr Fiala mluví o změně k „normální politice“, čímž se myslí ideový souboj o podobu minulého (ano, i minulost a její tvář patří do programu vlády), současného a budoucího světa a realistické formování praktických opatření v jednotlivých agendách vlády. Fiala je sice naplněn ideologickým přesvědčením a snad i porevolučním havlovským étosem, prakticky je však realista, který neláme věci přes koleno ani nepodléhá ideologickým vidinám. Alespoň zatím. „Změna“ v jeho případě znamená dělat praktickou politiku tak, aby to pro republiku i pro Fialovu stranu bylo užitečné a výhodné. Žádné velké vize a nadšení, ale každodenní trpělivá proměna malých věcí ve věci velké, a to jak navenek do společnosti, tak i dovnitř do strany, kde tolik lidí čeká na benefity moci.
Je jistě předčasné tento Fialův pokus navázat na masarykovskou tradici drobné každodenní práce hodnotit už teď, v jedné věci to ale přece jen lze. Jde o Fialův postoj k zelené politice, která – ať už premiér chce nebo nechce – je a bude motorem světové politiky dalších desetiletí. Fialův pragmatický realismus v tomto ohledu pracuje ve zvláštním napětí. Premiér na jedné straně chápe, že nelze přehlížet trend, o němž už rozhodli i byznysmeni, kteří dobře vědí, že na „zelené“ se dá vydělat. Na straně druhé tento trend nezapadá do mikroperspektivy malého českého člověka. Příkladem je otázka opouštění spalovacích motorů, v níž se Fiala postavil na stranu obyčejných lidí, kteří přece potřebují co nejlevnější auta na ježdění do práce, takže pro ně nic takového samozřejmě nepřipadá v úvahu. Podprahově se tu navíc využívá nedůvěry českých občanů vůči Evropské unii, která tento „nesmysl“ prosazuje, aniž by se jen náznakem připomnělo, že dohoda o rušení spalovacích motorů do roku 2035 vznikala i na nedávné mezinárodní konferenci OSN v Glasgow.
Fiala v této věci předvedl, že populismus, charakterizovaný jako nabízení laciných či snadných řešení velmi složitých věcí, mu není tak cizí, jak tvrdil v kampani. Změna vůči Andreji Babišovi není v této věci, upřímně řečeno, vůbec žádná! Babiš se vůči zelené politice choval podobně skepticky a přehlížel ji z téže maločeské perspektivy jako Fiala. Tato výhrada není výrazem povyšování se nad lidmi, kteří se nemají zrovna nejlépe a ke každodennímu dojíždění do práce nutně potřebují třeba i čoudící auto, jedná se pouze o konstatování převládajícího myšlenkového rozhledu v dnešním Česku. Co je platné, že nový premiér je profesorem politologie, když dokáže tak snadno přehlížet globální rozměry klimatických problémů a jejich možná řešení?
Fiala se kvůli českému mikropohledu bude na mezinárodní scéně klidně chovat jako klimaskeptik, přesně podle klausovské tradice, která je v ODS v této věci zjevně stále dost silná. Přitom by bylo třeba celou věc obrátit: makropohled by měl zásadně proměňovat místní mikrostrategie (jak se to děje leckde jinde ve světě), ať už se jedná o virové nákazy, sucho nebo spalovací motory. Maximu „myslet globálně, jednat lokálně“, kterou si osvojil i miliardář Bill Gates, Fiala nicméně obrací v „myslet lokálně a jednat také lokálně“, což je heslo, které by podepsal i Babiš a v otázce ochrany klimatu a Zelené dohody pro Evropu s ním souzní i pomalu odcházející prezident Miloš Zeman. Česká výkonná moc je jako celek nadále klimaskeptická, kontinuita zcela převažuje nad změnami.
Kabinet Petra Fialy, který má být vládou změny, se tedy v hlavní civilizační výzvě současnosti jeví jako nemoderní žába na prameni, která bude zachovávat „staré dobré zvyky“ až do chvíle, kdy jí začne hořet židle pod zadnicí. Podobá se v tom bývalému pražskému primátorovi Igoru Němcovi, který ještě den před ničivou povodňovou vlnou tvrdil, že „situace je nadmíru výtečná“. Fiala sice patrně vidí, že to tak není, ale nebude dělat nic pro to, aby se v myšlení i výkonu vlády něco podstatného změnilo, protože sociální bariéry i celkově málo významná mezinárodní pozice Česka nás od takové změny odrazují. Když se budou jiní snažit, prosím, my si počkáme, až jak se situace vyvine, a pak se možná připojíme.
Shodnou-li se dnes na této klimaskeptické politice prezident, vláda i opozice (ANO i SPD), máme zde po dlouhé době spojující prvek českého politického společenství, který po vstupu do Evropské unie chyběl. Změna v tom ovšem není žádná: snad jen ta, že toto mohutné antimodernistické sjednocení proti zelené politice je teď lépe vidět.
Autor je publicista.