minirecenze

Roman Ráž

Nejistota

Paper Jam 2021, 142 s.

Nejistota Romana Ráže zarazí hned na prvních stránkách důrazem na filmové efekty, jimiž vypravěč rozhodně nešetří, takže se tu fokusuje, stříhá a vytvářejí se dramatické momentky. Dá se říct, že se jedná o sociálně-kritickou prózu, která se zabývá tématy výsostně aktuálními: domácím násilím, nejistou genderovou identitou a tranzicí. Sledujeme dívku s klučičími zájmy a následně nesmělého hrdinu, který hledá své místo v životě a pokouší se navázat vztahy s ženami. Brzy je jasné, že se jedná o tutéž osobu, jež se v pozdější časové lince snaží sžít se svou novou identitou. Jakkoliv je to závažné téma, anoncovanou existenciální hloubku zde nenajdeme, pouze nahlédneme do temných osudů lidí, kteří žijí v rozpadlých rodinách či jsou uvěznění ve vztazích s násilnickými partnery. Kulisy tu jsou kašírované, rozhovory strojeně naivní a jistá tezovitost může připomenout televizní inscenace z osmdesátých let. Tím by mohla recenze skončit. Jenže když knihu dočtu, na samém konci se o autorovi (kterého jsem dříve neznal) v medailonu dozvím, že byl skutečně dramaturgem televizních inscenací ve studiu Brno, ale především to, že je ročník 1935. V tu chvíli se ovšem nabízí otázka, zda mám vůbec právo hodnotit a kritizovat literárního matadora, který se ve svých šestaosmdesáti letech rozhodl zpracovat současné problémy, jak nejlépe to svede. Takže je nutné obrátit a ocenit sympatickou snahu pochopit a empaticky zpodobnit svět, který se snadno mohl ocitnout za autorovým horizontem. Tuto otevřenost by Romanu Rážovi mohl závidět leckterý čtyřicátník.

Karel Kouba

Jiří Pehe

Poslední útěk Adama Drechslera

Prostor 2021, 264 s.

Jiří Pehe se ve svém novém románu pokusil o metatext. Jeho smrtelně nemocný hrdina, politolog Adam Drechsler (podle různých indicií autorovo alter ego), se během letu do New Yorku seznámí s mladou doktorandkou Natálií, z níž se vyklube dcera jeho největší lásky, přičemž on je patrně dívčiným pravým otcem. Vypráví jí o okolnostech svého seznámení s její matkou a jejich emigraci na Západ přes Jugoslávii. Do prózy dále vstupuje hrdinou sepsaný kabalistický příběh o golemovi („zbrani hromadného ničení“, do níž rabín „vložil software“), který vidí do budoucnosti, a také vypravěčovy úvahy o spisovatelství a nápady na další knihy. Románem prostupuje Adamův strach ze smrti, jeho myšlenky o realitě a virtualitě i světě intelektuálů. Vypravěč se snaží sdělit něco podstatného, ale skutečnou závažnost se mu nedaří artikulovat, protože jen opisuje a lehce nadhazuje všeobecné ideje, teze a pocity. Nakonec seznává, že je „unášen příběhem, který vypráví někdo jiný“, a vyprávění dospívá k rádoby básnivě magickému konci. Kromě vydařenějších pasáží o normalizaci působí zápletka poněkud mdle, uměle a naivně, próza též trpí chudým, dřevěným jazykem i tendencí všechno neustále vysvětlovat a doslovovat – politolog sděluje dívce vesměs banální moudra typu „mezi spisovatelem, jeho osobním životem a jeho dílem nemusí být žádné zásadní spojení“. Vznikl tak text uživatelsky přátelský a vhodný pro rozhlasovou adaptaci, zároveň však velmi nenáročný a použitelný snad jako četba do vlaku.

Jiří Zizler

Alexandr Mitrofanov

Mrazík s pendrekem v ruce

Prostor 2021, 192 s.

Knihu s podtitulem „Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné“ začal publicista Alexandr Mitrofanov psát na popud Jiřího Pehe a nakladatelství Prostor. Původním spouštěčem byly události okolo Alexeje Navalného z přelomu let 2020 a 2021, ale už v první kapitole, která kromě jeho kauzy přibližuje osudy méně známých obětí strukturální policejní šikany, na čtenáře kromě Putina vykoukne i Stalin, který by prý z Navalného návratu byl „bez sebe vzteky“. Je to možná zajímavá představa, ale zároveň ukazuje explikativní meze neustálých odkazů na stalinismus. V nejdelší kapitole s názvem Kořeny zla pak jako by autor chvílemi chtěl na pár desítkách stran podat sociální dějiny SSSR, respektive Ruské federace od roku 1917 po dnešek, zatímco jindy letem světem vzpomíná na dětství v Rostově na Donu, cituje své oblíbené spisovatele a publicisty nebo přirovnává vystupování Nikity Chruščova ke skečům Luďka Soboty. Svým způsobem jde o rozšířenou verzi autorova twitterového účtu: nechybí řada zajímavých postřehů a odkazů, ale výsledkem je chaotická sumarizace toho, co už bylo vícekrát popsáno jinde, navíc s poněkud troufalými soudy – již Ivan IV. Hrozný prý „uzavřel ruskou cestu k demokracii“, když vyplenil Pskov a Novgorod. Pokud mělo jít o rychloobslužnou publikaci pro stálé a názorově blízké publikum, pak byl záměr nejspíš naplněn. Roli násilí v současné ruské společnosti lze ale sotva vysvětlit údajnou staletou inklinací řadových Rusů ke krutosti a zlu, a to ani při šikovném výběru citací.

Michal Špína

Alessandra Mattanza

Banksy

Přeložil Milan Lžička

Universum 2021, 239 s.

První publikace, která se zabývá dílem globálně nejznámějšího streetartového umělce, vyšla v češtině teprve před pár měsíci. Jde o knihu italské autorky Alessandry Mattanzy, v níž kromě mnoha fotografií Banksyho děl najdeme také texty, jež se snaží anonymního výtvarníka čtenáři přiblížit a jeho tvorbu interpretovat. Kvůli slovnímu doprovodu si nicméně knihu pořídí jen málokdo – a vlastně to nevadí, protože text za nápaditými Banksyho výtvory značně zaostává. Nejslabší je právě v pokusech o interpretaci. Autorka řady turistických průvodců se sice snaží do umělce se srdcem pankáče vžít, moc se jí to ale nedaří. Když umělec v nápisu „Parking“ zvýrazní slovo „Park“ a k písmenu A přikreslí houpačku, je to pro autorku „ukázka toho, jak dokáže umělec uchopit tuctové, nudné slůvko, jako na tomto parkovišti v Los Angeles, a přetvořit ho v umělecké dílo“. Banksymu přitom jistě nešlo ani tak o práci se „slůvkem“, jako spíš s prostorem, v tomto případě místem určeným pro automobily, kde by si přitom mohly hrát děti. Jakkoliv se díla pouličního umělce stala obchodními artikly, do nichž investují právě ti, na které sám Banksy ukazuje jako na viníky mnoha světových problémů, jeho umělecká práce (a schopnost nacházet pro ni stále nové formy) zůstává i po letech svěží a její poselství je často – bohužel – stále aktuální. Díky nově vydané publikaci můžete obdivovat krásu a vtip Banksyho díla, případně autorovu odvahu či schopnost zůstat navzdory světové slávě v anonymitě.

Tereza Zubatá

Vrchol nebes

(Le sommet des dieux)

Režie Patrick Imbert, Francie 2021, 95 min.

Premiéra v ČR 30. 11. 2021 (Netflix)

Animovaný film Vrchol nebes si dává záležet, aby působil jako prestižní záležitost. Adaptace mangy klasika žánru Džiróa Tanigučiho (který ve Francii obdržel Řád umění a literatury) je společným projektem lucemburského studia Melusine, které má za sebou například práci na filmech Tomma Moora, a francouzské produkční společnosti Folivari, v jejímž portfoliu najdeme zase sérii O myšce a medvědovi. Snímek měl premiéru na loňském festivalu v Cannes a přes uvedení na různých filmových přehlídkách (mimo jiné v Annecy) doputoval do online distribuce Netflixu. Vyprávění o horolezcích inspirované první expedicí na Mount Everest skutečně vypadá jako vysokorozpočtové anime s propracovanou kreslenou animací a úchvatnými sceneriemi velehor. Děj je přiměřeně dramatický, ale především se snaží působit jako velký příběh o posedlosti některých lidí zdoláváním nepřístupných horských vrcholů. Sledování filmu však vyvolá spíš uznalý obdiv než spontánní nadšení. Na rozdíl od Tanigučiho, jehož komiks (který je sám adaptací románu Bakua Jumemakury) je vystavěný jako detektivní pátrání, má film spíš podobu poněkud suchopárného životopisného dramatu. Nejlepší je bezpochyby ve scénách, kde vůbec nevypráví. Zejména v poslední třetině, v níž sledujeme výstup dvou hlavních hrdinů na Everest, vynikne precizní animace a kresba prostředí. Na to, že je to snímek o zdolávání fyzických překážek, se ale Vrchol nebes až příliš soustředí na poněkud akademické a vágní zkoumání vztahu heroismu a obsesí.

Antonín Tesař

Alexey Klyuykov, Laďa Gažiová, Zbyněk Baladrán

Muzeum přízraků

Galerie Display
15. 12. 2021 – 20. 2. 2022

„Zaměstnanci na částečný úvazek. Takový typ práce je vhodný pro lidi s vysokou produktivitou a pro ty, co si chtějí uchovat svou osobní svobodu. Ti nejlepší z nich pracují bez nároku na zaplacení přesčasových hodin.“ „Dočasní zaměstnanci je kategorie zaměstnanců určená většinou pro call centra nebo sezónní nabídky prací. Je založená na občasnosti. Takový režim je ideální pro ty, kteří chtějí mít kontrolu nad svým volným časem. Využívají ho pro svůj osobní rozvoj nebo koníčky, jako je například rodina a péče o ni.“ „Frustrovaní jedinci, kteří nechtějí pracovat, jsou bohužel stálým jevem. Vyskytují se v každé době. Jejich náprava není snadná. Možným řešením je zavádění zákonů výstižně shrnutých do hesla: třikrát a dost.“ „Pracovníci s nezabavitelnou minimální životní částkou jsou speciální kategorie občanů. Podobně jako ve starověké Asyrské říši se vykupují ze své neschopnosti i několik generací. Je to účinný model nápravy, bohužel ale velmi nákladný pro většinu pracujících, kteří na ně musí doplácet.“ „Elity se rekrutují většinou ze vzdělaných rodin založených na tradičních, ale také liberálních hodnotách. V takových rodinách se podnikavost, odvaha ke svobodě a know-how předávají po generace. Mezi elity je možné proniknout neutuchající pílí. Jedná se většinou o inovativní vizionáře, kteří se díky svým schopnostem a nezdolnou vůlí vypracují na vrchol.“ Tyto a podobné výroky lze v současnosti najít v Muzeu přízraků v Galerii Display.

Marianna Placáková

Harold Pinter: Narozeniny

Voltaire: Candide

Audiokniha, Galén a Činoherní klub, 2021

Profesoru Jaroslavu Vostrému k devadesátým narozeninám připravil Činoherní klub, jejž v šedesátých letech spoluzakládal, dárek v podobě záznamu dvou jím režírovaných divadelních her: Pinterova absurdního dramatu Narozeniny a dramatizace Voltairovy satiry Candide. Zachycena je atmosféra divadla v jeho nejlepším období na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V rozverném Candidovi se zamilovaný naivka (Jiří Hrzán) po vzoru svého učitele Panglose pokouší na svět dívat s optimismem a nesčetněkrát se tak dostane do střetu s realitou života. I Pinterovy Narozeniny v sobě mají jak komickou, tak tragickou polohu. Naivka Meg (ve skvostném podání Jiřiny Třebické) je spolumajitelkou zapadlého hotýlku na anglickém venkově, která pro svého jediného hosta Stanleyho (opět Jiří Hrzán) chystá narozeninovou oslavu. Do ní vpadne podivná dvojice hostů (Josef Somr a Petr Čepek), kteří v oslavenci konečně najdou svou oběť. Hra je založena na náznacích, takže posluchač se může jen dohadovat, že tu jde o vyřizování účtů mezi irskými vlastenci a těmi, kteří na jejich fundamentální válku odmítají přistoupit. Obě hry jsou navíc plné narážek na tehdejší československý režim, což je patrné i z reakcí publika. Mnoho situací a gagů si však posluchač může jen domýšlet. Záznam tak poslouží zejména těm, kteří zmíněná představení měli možnost vidět, případně jsou obeznámeni s jejich obsahem. Vydání obsahující čtyři CD a rozsáhlý booklet je v době rychlého stahování bez kontextu každopádně téměř luxusní záležitostí.

Jiří G. Růžička

František Skála a Provodovjané

Pojď se mnou děvče mé

LP, Kabinet records 2021

Nikdy bych nevěřil, že budu s perverzní rozkoší poslouchat dechovku. A ani v nejděsivějších snech mě nenapadlo, že mi dechovkové šlágry budou znít v hlavě bez přestání déle než měsíc a navíc mi to nebude vadit. Může za to výtvarník František Skála, který si nedlouho po vydání svého Debutu přizval třináctičlennou dechovou kapelu, oblékl tesilový oblek a nahrál album Pojď se mnou děvče mé. Při prvním poslechu pocítíte úžas z bizarní kombinace a Skálova suverénního vžití se do role, v níž mísí bodré světáctví Josefa Beka s procítěností Josefa Zímy. Vzápětí se necháte uhranout texty a frázováním, které by Skálovi mohli závidět i mnozí rappeři. Úvodní Husserlova přednáška, která má přes dvanáct minut, směšuje filosofický exkurs („pak tam přišel Husserl, ošklivě se userl/ když na záchod usedl, tak prkýnko prosedl/ on byl vždycky u zrodu, v tom měl velkou výhodu“) s tématy stáří a smrti, která pak až na tři neautorské skladby dominují celé nahrávce. Motivy vanitas, mementa mori a odcházení životních funkcí jsou vtipně rozvíjeny v textových hříčkách, z nichž některé mají sdělnou funkci maximy („zbyde jen prd, až přijde smrt“), jiné jsou ponaučením do života („nenakupuj matrace, když chceš pod širákem spát/ až pojedeš do pece, nebudou ti disko hrát/ co hlásili ve zprávách, nemusíš si k srdci brát/ jenom si všimni pohádky zimní/ než vyhoří ti agregát“). Jistě, funguje to jako žánrová zábava, ale v žádném případě se nejedná o parodii. Mnohem spíš jde o tvůrčí oživení zdánlivě mrtvých hudebních forem, při jejichž poslechu lze zapojit regresivní libido a jednoduše se pobavit, zasmát, případně si zatrsat.