Nesmířit se se stíny

Filosofické komiksy mají – na rozdíl od komiksů o filosofech – svou tradici. Připomenout můžeme třeba webovou sérii Existential Comics, komiksových stripů s půl milionem sledujících, které stylem i břitkým humorem připomínají seriál Simpsonovi. V roce 2005 začala vycházet úspěšná komiksová řada Ryana Dunlaveye s příznačným názvem Action Philosopher!, která filosofy oděla do pláštíků a škrabošek a jejich myšlenky transformovala v superschopnosti. Filosofie se tak dostává k širokému čtenářstvu, což je krok, který je třeba ocenit. Ken Krimstein, významný newyorský cartoonista, tuto tradici však nabourává. Jeho komiks Tři útěky Hanny Arend­tové (Three Escapes of Hannah, 2018) totiž funguje spíše jako narativní esej na téma hledání pravdy.

Být, či myslet?

Jestliže se většina filosofů setkávala na vrcholu slonovinové věže, Arendtová stojí přímo pod ní – a napadá filosofickou tradici odvracející se kvůli poznání věčných pravd od pozemského, vtěleného života. Ke srovnání s Krimsteinovým komiksem se přímo nabízí objemné dílo Apostolose Doxiadise a kolektivu autorů Logikomiks. Hlední absolutní pravdy (2009, česky 2012), přeložené do češtiny filosofem Jaroslavem Peregrinem. Už kvůli „pravdě“ v podtitulu této knihy. Logikomiks podává svědectví o myšlení a životě Bertranda Russella s obdobným zápalem a úctou k protagonistovi, jako je tomu v případě Krimsteina. Autoři přitom chytře pracují se čtenářskou důvěrou tím, že v autoreferenčním příběhu zpochybňují vlastní vypravěčské postupy. Krimstein by zřejmě souhlasil s Doxiadisovým názorem, že komiksová forma „je skvělá pro příběhy o hrdinech sledujících velké cíle“. Ale takovým hrdinou může být tak trochu i autor sám.

Krimsteinovy postavy jsou superhrdiny a padouchy nového typu. Neskáčou sice ze střechy na střechu, ale jejich myšlenky obletí celý svět. Jejich výzbrojí i slabinou přitom zůstávají emoce a tělesnost. Roli padoucha ve Třech útěcích hraje démonizovaný „filosof absolutní pravdy“ Martin Heidegger. Zároveň se autor pouští do nebezpečných vod osobního života Arendtové, již chce – Heideggerovu stínu navzdory – představit jako nadčasovou myslitelku, která má co říct i ke stavu dnešního světa. Za pozornost stojí výčet pramenů, které Krimsteinovi sloužily jako podklad pro sepsání knihy a mezi nimiž jsou kromě řady biografických titulů i čistě filosofické práce. Seznam literatury také komiks přibližuje formátu filosofické publikace. Zároveň však zkušený karikaturista obratně tahá za nitky čtenářovy dychtivosti po skandálu. Rozporuplný vztah Arendtové a Heideggera sice přinejmenším ve filosofické šuškandě představuje ohranou písničku, ale jedná se o příběh vášně, pochybností, odpuštění a emancipace, má potenciál přitáhnout k titulu i ty, které filosofické texty nelákají. Komiks se přitom ukazuje jako účinná zbraň v boji proti předsudkům. Tam, kde si čtenář není jistý, dostane se mu obrazového doplnění, které působí na jeho emoce. Krimstein si tak připravuje půdu, aby mohl některé motivy myšlení své hrdinky přiblížit nejen filosoficky, ale i lidsky (přijmeme­-li toto paradoxní rozlišení). Ptá se, zda myšlení Arendtové nabízí řešení, jak spoluobývat současný svět, který se hroutí. A odpovídá kladně.

Tyranie Heideggerem

Krimsteinova Arendtová o sobě vypráví srozumitelným a poutavým jazykem, který se vyvíjí spolu s tím, jak hrdinka dospívá. Naivní jazyk malé Hanny, která hltá Kanta, Luxemburgovou a Sofokla, je konfrontována se smrtí svého otce, sužovaného syfilidou, i s posměšky kvůli svému židovskému původu a snaží se přijít na to, co je to sex a co je pravda, střídají promluvy dospělé ženy plné ironie, cynismu, ale i porozumění a fascinace. Krimsteinovo vyprávění často odbíhá k příběhu emancipace od lásky i názorů Martina Heideggera. Jeho všudypřítomný stín částečně redukuje myšlení Arendtové na palčivou snahu vymanit se z Heideggerova vlivu – i k tomu odkazuje „tyranie pravdy“ z podtitulu Tří útěků. Arendtová o sobě pochybuje, ale její pochyby jsou sympatičtější než Heideggerovo rezolutní prohlášení: „Hanno, díky naší lásce jsme mohli být první a jediní, kteří kdy popatří na absolutní pravdu v jejím dokonalém majestátu.“ Právě v takových momentech ovšem Heidegger přestává být filosofem a stává se komiksovým antihrdinou.

Rozpaky může budit také Krimsteinovo zobrazení Arendtové coby ženy. Jako čtenářka filosofie jsem se musela pozastavit nad vlastní reakcí, která mou imaginaci usvědčila z konzervatismu a ukázala, jak těžko přijatelný může být pohled na intimní tělo geniálního ducha. V milostných scénách s Heideggerem autor Arendtovou vystavuje jako erotické tělo. Linie jejích prsů a rtů škrtnout doplňují obsáhlé textové bubliny, v nichž Arendtová vypráví svůj příběh, ale také formuluje své teorie. Její vyprávění a filosofování tvoří dialektickou dvojici. Dnešní Arendtová se již bez těla neobejde. Harmonické pnutí mezi svůdnou nahotou a abstraktním teoretizováním ostatně vychází už z povahy komiksového média.

Nejpalčivější touhu však v Arendtové probouzí poznání pravdy; naopak utajovaný poměr s Heideggerem ji vede ke lži. Arendtová se dostává do Berlína, jednoho z center evropského intelektuálního života. Na stránkách přibývají titěrné poznámky pod čarou, jak se komiksová okénka plní postavami slavných umělců, filosofů, básníků, politiků, vědců a filmařů. Žánr poznámek pod čarou známe z vědeckých publikací, v této knize jsou však místem pro cynické glosy upozorňující na klišé a pikantnosti ze životů známých osobností. Krimstein tak s přesně odměřenou dávkou ironie nabourává zavedené pořádky akademického psaní.

Triptych útěků

Hannin druhý útěk – do Paříže – je už motivován politicky. Arendtová prchá s matkou před nacismem do dosud svobodné Francie a pouští se do ještě usilovnějšího hledání pravdy, která si na každé další stránce komiksu nárokuje stále více prostoru. Katarzi přináší teprve vydání Původu totalitarismu (1951, česky 1996). Teprve jím je završen triptych útěků: před nemožností milovat, před ne­možností politicky jednat a před nemožností svobodně myslet. Arendtová přestává utíkat a začíná pečlivou filosofickou dekonstrukcí čelit výjimečným stavům světových systémů i vlastního srdce.

Filosofie se probouzí k životu v mezních okamžicích, a to jak v žité realitě, tak v komiksovém vyprávění. Stejně jako pravda. Když Arendtové umírá matka, spílá hrdinka Heideg­gerovi, že váže pravdu k vědomí vlastní smrtelnosti, přičemž tuto myšlenku Krimstein německému mysliteli vkládá do úst v povážlivě zjednodušujícím tvrzení: „Pravda pochází ze smrti.“ Tyto interpretační zkratky mohou diskreditovat Heideggera když ne jako filosofa, pak jako člověka. Ani jeden z možných soudů přitom není neproblematický. A naopak myšlení Arendtové není jen obráceným obrazem Heideggerovy filosofie.

Na druhou stranu se originalita možná trochu přeceňuje. Vezmeme­-li dějiny filosofie vážně, pak si musíme přiznat, že myšlení není nikdy originální, byť je spojujeme s konkrétními osobami. A možná i proto je myšlení, jak tvrdí Arendtová, nebezpečné. Ztráta zodpovědnosti hrozí ztrátou svobody. V tomto ohledu nakonec Krimsteinův komiks představuje Arendtovou jako originální autorku. Díky médiu komiksu nepromlouvá dnes již kanonická filosofka z výšin absolutna, ale přímo z povrchu Země. Možná ji Krimstein chápe jako patronku těch, kteří se – tak jako současný filosof Bruno Latour – odvažují vidět svět jako celek, aniž by jej přitom opustili.

Autorka studuje filosofii.