Operace, nebo pitva?

Prozaická prvotina novináře Martina Uhlíře Sestry přenáší čtenáře na exotický ostrov kdesi na jihu. Hlavní hrdina Robert, povoláním vysokoškolský pedagog, prchl do místního turistického letoviska, kde se snaží získat odstup od každodenní rutiny a vzpamatovat se z rozpadlých vztahů a neschopnosti smysluplně uchopit svůj život. Od samého začátku je však jeho záměr soustavně narušován titulními sestrami – krásnou, extrovertní a smyslnou Lilou, která je na dovolené se svým starším bohatým partnerem Patrikem, a nevýraznou, uzavřenou a poněkud zneklidňující Marií, působící jako Lilin opak. Tato trojice vzbudí hrdinovy sympatie. Robert je jí přitahován navzdory svému předsevzetí psát esej o odpovědnosti vůči druhým, což je téma, jež ostře kontrastuje s jeho vzpomínkami na neradostné soužití s manželkou Sylvií a jejich dvěma syny.

Řetěz životních pochybení

Už z prvních stránek se zdá, jako by měl autor ambice napsat román přesahující lokální poměry – třeba už tím, že je obecně sdělný a zasazený do blíže nespecifikovaného geografického prostoru. Tento záměr se do jisté míry podařil, ale ne proto, že by text byl „světový“, nebo alespoň „evropský“. Za hranicí všedního se ocitá díky kultivovanému vyprávění a také proto, že v jeho středobodu jsou důkladně pojednané iracionální propasti mezilidských vztahů a s nimi spojená snaha o důslednou introspekci. Ovšem analýza niterných hnutí, emocí, pocitů a nuancí je současně kamenem úrazu. Uhlíř není fabulátor, který chce uchvátit vyklenutou narací. Sestry stojí především na dialozích, které hladce plynou a bez větších zádrhelů se střídají s historiemi lásek i toxických vztahů, případně se zážitky z ostrova. V tíživém bezčasí exotické dovolené autor prostřednictvím dílčích vyprávění ohledává různé formy selhání. Obě nevyzpytatelné sestry v Robertovi probouzejí neklid, přičemž kontrast krásné a komunikativní Lily s napjatou a rezervovanou Marií, kterou obestírá nejasný nimbus šílenství, jako by zrcadlil hrdinovy životní chyby a traumata. Zřetězených pochybení se nicméně nedopouští jen protagonista, ale i dvojice jeho náhodných společnic.

Jednou z nejpůsobivějších scén románu je pasáž s tušeným symbolickým přesahem, v níž Robert s Marií vyrazí navzdory Lilinu nesouhlasu na výlet do hor, který se ale příliš nevydaří. Popis klaustrofobické atmosféry při bloudění v odvodňovacích tunelech, hysterická reakce obou postav a následná záchrana v polorozpadlém horském stavení představují momenty, kdy čtenáře jinak poměrně inertní text dokonale ovládne.

Horký vzduch a melancholie

Je pozoruhodné, jak autor svede zachytit vnitřní rozpory a tragiku lidského života, prožívané ve vztazích, jež mohou být vnímány jen jako momentální poblouznění, nebo mít naopak fatální důsledky pro další život. Působivé je i napětí mezi pomalu budovanou dusivou atmosférou niterného smutku a bezstarostným světem přímořského letoviska: „Horký vzduch, melancholie a pocit, že vlastně na ničem nezáleží.“ Hlavní hrdina přitom rozjímá o své zbabělosti a neschopnosti učinit jasné rozhodnutí a prolomit jím vztahový status quo, který tíží a zároveň zavazuje. V okamžiku, kdy je třeba se rozhodnout, je jasné, že ačkoliv je svazek obroušený zvykem a mezi partnery vznikla nezacelitelná proluka, není možné ani soužití s milenkou, protože hrdinovu nitru vládne chronická nemožnost.

Z celkového vyznění knihy ovšem vane odtažitost a chlad. Autorova introspekce, jakkoliv se zdá být hlubinná, je vlastně až klinicky jednostranná a z operace raněné mužské duše se tu stává zdlouhavá, k nevydržení protahovaná pitva. Neustálé fatální překážky a zádrhele, o něž se tu klopýtá, zabraňují čtení příběhu jako něčeho svébytného a začínají jednoduše vadit. Osobně mě unavovalo i množství předestřených vztahů, jejichž líčení se prolínala, navazovala na sebe a případně – jako je tomu v případě Liliny nevěry s Mariiným partnerem – se z odlišných úhlů doplňovala.

Finální vpád několika zážitků vzpírajících se racionalitě a snaha o zapojení konceptu jakési vyšší destruktivní síly, která tragédie­mi reaguje na zpupnost a nejskrytější temná přání jedince, se jeví spíše jako záchranná brzda, ukončující proud příběhu. Jenže chronické opakování vzorců chování, které nás ženou do záhuby, lze stěží spojovat s osudem nebo se zásahy shůry. Uhlíř ve své dialogické analýze mužské psyché opomíjí poměrně prostý fakt, totiž že řešení životních ztroskotání nespočívá ve lpění na vztazích, ale leží uvnitř každého z nás, v našem postoji k životu a srovnání se se sebou samými.