Zatímco na Západě pověst korunního prince Muhammada bin Salmána coby odvážného reformátora tvrdě utrpěla v důsledku brutální vraždy novináře Džamála Chášukdžího, doma v Saúdské Arábii si mladý následník trůnu – a de facto i současný vládce – nadále pěstuje image modernizátora otevírajícího zemi 21. století. Část zejména mladých lidí nahlíží na změny (zahrnující mimo jiné uvolnění dříve striktních pravidel omezujících ženy) pozitivně, opoziční aktivisté však poukazují na celkové „utahování šroubů“ a zostřené pronásledování disentu. Obzvlášť nelibě pak kombinaci politické autokracie se společenskou liberalizací snášejí domácí náboženští fundamentalisté, jimž princ vyhlásil válku ve jménu návratu do iluzorního „věku tolerance“ před rokem 1979. Tématu zakopávání příkopů mezi mladými a starší generací, která ze svého konzervativního pohledu hledí na reformy s nedůvěrou, se věnuje Ímán Muhammad na stránkách saúdskoarabského deníku al-Watan z 26. prosince v článku nazvaném Společenské uvolnění. Autorka vyzdvihuje skutečnost, že se monarchie otevírá světu, a jako aktuální příklady uvádí pořádání mezinárodního filmového festivalu v Džiddě, organizaci závodů Formule 1, ale třeba také zápas saúdskoarabské judistky s izraelskou soupeřkou na olympijských hrách v Tokiu. Zároveň je podle ní ovšem potřeba mít jasnou strategii, jak sjednotit společnost a získat „odmítače“ pro zásadní reformy. Stát musí systematicky prosazovat hodnoty tolerance, koexistence a otevřenosti skrze propracované programy, které budou brát v potaz stanoviska různých skupin obyvatel a nebudou stavět jedny proti druhým. Jedině tak lze dle Ímán Muhammad vybudovat osvícenou, inovativní a prosperující společnost, která nebude náchylná k náboženským či jiným rozvratům.
Téma neblahých dopadů západního kulturního vlivu na arabský svět je nesmrtelným námětem řady článků a úvah rozličné kvality. Racionální kritika některých aspektů globalizace a kulturní hegemonie Západu se v arabských médiích potkává s xenofobními pohledy a naivními představami o západních společnostech. I když je Egypt tradičně chápán jako země spadající do „prozápadního okruhu“ na Blízkém východě, protizápadní resentiment nezanedbatelné části tamní společnosti je nepopiratelným faktem. U příležitosti Mezinárodního dne arabského jazyka, jenž se z popudu UNESCO od roku 2012 slaví vždy 18. prosince, vyšel na stránkách egyptského listu al-Ahrám pod titulkem Arabský jazyk a národní jistota text Áját al-Haddád, který se točí kolem západní „kulturní invaze“ do země na Nilu. Tato invaze je dle autorčina názoru možná horší než invaze vojenská, neboť penetruje společnost na všech úrovních a proniká do všech rodin. A podobně jako se při vojenských invazích najdou ochotní kolaboranti, také západní kultuře mnozí Egypťané umetají cestu. Egyptská mládež je extrémně náchylná k přejímání západních vzorců, ať již jde o oblečení, hudbu nebo mimomanželské vztahy a život „na hromádce“. Tuto západní „prostopášnost“ hodnotí autorka v souladu s mainstreamovým islámským narativem jako škodlivou především pro ženy, jež jsou vydány napospas mužům, kteří se neřídí žádnými závazky. Slabost egyptské společnosti vůči takovým jevům se nejzřetelněji manifestuje v opovrhování arabštinou a přejímání angličtiny mezi mládeží, tvrdí Áját al-Haddád. Ochrana a prosazování domácího jazyka jsou podle ní nezbytným předpokladem úspěšné obrany před západní kulturní dominancí.
Libanon prochází chronickou ekonomickou a finanční krizí, kterou mnozí označují za nejhorší za posledních sto let. To je ovšem dosti silné tvrzení, vezme-li se v potaz pohnutá historie malého středomořského státu. Místní měnu postihl v uplynulých dvou letech více než devadesátipětiprocentní propad a mnoho lidí nemá prostředky na jídlo ani další základní potřeby. Vše navíc komplikuje tradičně nestabilní politická situace, daná i spletitým konfesionálním uspořádáním, jež se zcela zásadně promítá do vztahů země se zahraničím. V souvislosti se společenským rozkladem a pokračujícím exodem mladých lidí dávají své zemi sbohem i někteří libanonští novináři, kteří ve svých článcích pohřbívají naděje Libanonců na lepší budoucnost. S tímto přístupem ovšem nesouhlasí jejich egyptský kolega Abdulhalím Qandíl, autor komentáře nazvaného Libanon neumírá a otištěného 24. prosince v panarabském deníku al-Quds al-Arabí. Qandíl si je plně vědom rozsahu libanonské krize i hrozícího zhroucení dosavadní relativně uspokojivé bezpečnostní situace pod náporem regionálních tlaků. Libanon podle něj spíše než stát připomíná akciovou společnost s rozhádanými podílníky, i tak ale – navzdory veškeré nepřízni – prokázal mimořádnou vitalitu. V průběhu patnáctileté občanské války tuto unikátní republiku rovněž mnozí odepisovali, a přesto přežila. Libanonci se podle Qandíla vyznačují mimořádnou schopností povstat z trosek a začít znovu fungovat. Není důvod myslet si, že by tomu tentokrát mělo být jinak, domnívá se egyptský autor.