Tančil jsem s obrovskou dogou

„Tančil jsem s obrovskou žlutohnědou do­gou… Držela se zpříma a měla frak. Zcela jsem se jí svěřil a měl jsem – k tanci zcela nezpůsobilý – pocit, že poprvé ve svém životě dovedu tančit, jistě a bez zábran. Občas jsme se políbili, já a ten pes. S velkým uspokojením jsem se probudil,“ popisuje Theodor W. Adorno svůj sen z konce padesátých let. O tom, že se poměrně upjatý profesor a nejvýraznější představitel kritické teorie dokázal odvázat alespoň ve snech, se český čtenář může přesvědčit díky nedávno vydaným Protokolům snů (Traumproto­kolle, 2018). Surreálně laděné výplody podvědomí paradoxně představují autorovo možná nejpřístupnější dílo. Adornova teoretická práce se totiž vyznačuje těžko prostupným stylem a značnou intelektuální náročností, což vedlo až k obviněním z esoterického jazyka. Interpretaci Adornových teoretických děl navíc znesnadňuje fakt, že obsahují radikální analýzu kultury, aniž by nabízela marxisticky platnou teorii politického jednání revolučního subjektu.

Podle americké filosofky Susan Buck­-Mor­s­­­­­­­­sové, jež se pokusila přispět k pochopení nejen Adornova intelektuálního labyrintu, ale kritické teorie frankfurtské školy jako celku, je klíčem k porozumění Adornovu filosofickému projektu jeho dialektická metoda. A právě tou se zabývá v knize Původ negativní dialektiky (The Origin of Negative Dialectics, 1977). Aby dosáhla svého ambiciózního cíle, který svou náročností nemá daleko ke snaze tančit s obrovskou dogou, zvolila autorka osvědčený prostředek archeologicky precizní rekonstrukce myslitelova intelektuálního vývoje. Tuto rekonstrukci Buck­-Morssová provádí na – dle svých slov – „strašidelně tiché“ půdě frankfurtského Institutu pro sociální výzkum nedlouho po bouřlivém konci šedesátých let, který přinesl mimo jiné i útoky radikálního studenstva na dosud zbožňovaného levicového teoretika, včetně protestního odhalování ňader během jeho přednášky. I když Původ negativní dialektiky vyšel před více než čtyřiceti lety, je překlad této práce do češtiny zásadním a stále aktuálním příspěvkem k našemu poznání jednoho z nejzajímavějších a nejkontroverznějších intelektuálů minulého století.

Adorno benjaminovský

Samotný princip negativní dialektiky lze nejsnadněji pochopit jako nedokončenou triádu teze–antiteze–syntéza, kde však poslední, třetí krok, harmonizující předchozí dva protiklady, nepřichází. Realita se totiž podle Adorna vyznačuje neidentitou. Jinými slovy, rozum se nekryje se skutečností. Přijetí nepřekonatelnosti rozporu mezi realitou a myšlením má ovšem i politické důsledky. Společenské rozpory nelze překonat jejich pouhým poznáním, stejně jako nelze nikdy vyhnat rozpor z myšlení. Z toho pramenilo i Adornovo odmítnutí revolučního nadšení jeho studentů, jejichž nejradikálnější myšlenky, jak se později ukázalo, nakonec společenskou realitu nezměnily.

Jakým způsobem se Adorno vymanil z marxistické tradice, která sice Hegela postavila z idealistické hlavy na nohy materialismu, ale upínala se ke konečné syntéze v podobě revolučního ukončení kapitalismu? Nejprve poznamenejme, že Adornova materialistická teorie má svým sklonem k nejednoznačnostem i estetické přepjatosti ke světu pracujících skutečně daleko. Buck­-Morssová ovšem za důležitější považuje filosofovo intelektuální sepětí s Walterem Benjaminem, s nímž se Adorno poprvé setkal roku 1923 ve ­Frankfurtu. Tehdy dvacetiletý student byl ­Benjaminem nadšený. A není divu. Jeho schopnost z konkrétního empirického materiálu vykřesat transcendentní významy nemálo připomínala mystická vytržení a rozhodným způsobem formovala Adornův náhled na filosofii. Kabalou ovlivněný Benjamin se přitom dokázal vyjadřovat mysticky i ve svých „nejmarxističtějších“ spisech.

Zásadní zlom ale přišel o šest let později, kdy oba teoretici při společném pobytu v Königsteinu zformulovali společný program, který zakládá kategorie nového materialismu. Dodejme, že Buck­-Morssová považuje spřízněnost Adorna s Benjaminem za důležitější než mnohem známější vztah mezi Adornem a Maxem Horkheimerem, korunovaný jejich slavnou Dialektikou osvícenství (1947, česky 2009). Ostatně zatímco šéf frankfurtského Institutu Horkheimer ve svých analýzách vycházel z marxistické „Ideologiekritik“, jež odhaluje falešnost buržoazních hodnot zakrývajících společenské rozpory, „benjaminovský“ Adorno se orientoval spíše na „Sprachkritik“. Cílem této imanentní kritiky bylo zviditelňovat skrytou buržoazní strukturu ve slovech a textech buržoazní kultury samotné.

Revolučnost hudební skladby

V otázce vlivů na Adornovo myšlení však nelze opominout význam prostředí, z něhož pocházel. Nejde jen o kulturní boom období výmarské republiky, kdy se Adorno stýkal s intelektuální elitou tehdejšího Německa, počínaje tím, že v pubertálním věku každou neděli trávil detailním rozborem Kantovy Kritiky čistého rozumu se Sieg­friedem Kracaurem. Určující roli sehrálo především dětství ve znamení intenzivního prožívání klasické hudby, které se Adorno věnoval s matkou, bývalou operní zpěvačkou, a její sestrou – s nimiž ve svých snech občas navštěvoval nevěstince. Tak se zrodila jeho láska k hudbě a odpor k její technické reprodukovatelnosti. K nejpodnětnějším pasážím knihy Buck­-Morrsové přitom patří analýza toho, nakolik byla Adornova ne­úspěšná snaha stát se po dvouletém studiu u Albana Berga profesionálním skladatelem důležitá pro jeho následný filosofický vývoj.

Adorno objevuje ve studiu hudební kompozice logiku dialektiky, které ale tehdy ještě chyběla marxistická orientace. Vše umocňoval jeho obdiv k hudebnímu dílu Arnolda Schönberga, který podle Adorna rozvíjel objektivní potenciality v individuálně přeexponovaných hudebních skladbách, čímž se stal v jeho očích dialektickým a revolučním skladatelem, jenž dokázal zcela převrátit původní buržoazní hudební formu. O pár let později Adorno svůj novátorský přístup demonstruje v originálním výkladu marxistických pojmů výrobních sil a výrobních vztahů ve světě hudby. Namísto o materiálních výrobcích píše o technikách skladby a dějinami proměňovaném hudebním materiálu a výrobní vztahy nevztahuje na dirigenta a hudebníka, nýbrž na skladatele a hudbu samotnou. Máme tu co do činění se samotným jádrem Adornova myšlení: filosof namísto zdánlivě jednoduchého přenesení myšlenky do jiného kontextu raději převrací celý původní koncept, aby vyjádřil něco zcela nového.

Paranoia a sny

I když je Původ negativní dialektiky poměrně jednoduchým průvodcem po Adornově filosofii, stejně ji zcela nevymaňuje z blízkosti zážitků postavených na snové logice. Jistě, není to negativní dialektika, co v jednom ze snů mění Anatola France ve svůdnou milenku, a naopak Adorno ve svém teoretickém díle nemučí dvanáctiletého chlapce ani nehrozí intelektuálům „salónní rakovinou“ jako ve svém poměrně divokém snění. Nicméně pokud jeho sny ve velké míře parodují jeho vlastní teorie, aby mu pomohly zbavit se paranoie v běžném životě (jak Adorno sám přiznal), zdařilá interpretace americké filosof­ky výrazně přispívá k tomu, aby se paranoia nešířila kolem jeho ne vždy přístupného díla.

Autor je sociolog.