Tmavě červená opera

Když se italská kapela vedená klávesistou Claudiem Simonettim sešla ve studiu s režisérem Dariem Argentem, jmenovala se ještě Cherry Five. Název, který je pro Simonettiho dodnes záhadou, vymyslelo italské vydavatelství Cinevox. Psal se rok 1975 a skupina měla za sebou krátké a nepříliš úspěšné působení. Nepodařilo se jí prorazit ve Velké Británii a první deska stále čekala na vydání, protože kapela musela pracovat na důležité zakázce. Cinevox se totiž mimo jiné specializoval na filmovou hudbu a spolupracoval také s Argentovým producentem. Režisér měl zrovna rozdělaný film Tmavě červená (Profondo rosso, 1975) a nebyl spokojený s jazzovými kompozicemi, které pro něj vytvořil skladatel Giorgio Gaslini. Pro příběh inspirovaný parapsychologií byly příliš konzervativní. Argento předtím spolupracoval se skladatelem Enniem Morriconem a nyní mířil ještě výš – chtěl oslovit Pink Floyd nebo Deep Purple. Producent ho ale přesvědčil, aby dal šanci italské kapele. Tak začala Argentova spolupráce se Simonettim a jeho skupinou.

Ševelení čarodějnic

Začátek sedmdesátých let přál progresivnímu rocku, žánru, jehož název se pro mnohé změnil v nadávku a získal pověst samoúčelné eklektické fúze, která měla rock povýšit na vysoké umění. Argentovi však tato poloha dokonale vyhovovala: žánr těžil z kontrastů mezi vysokým a nízkým, měl v sobě rockovou dravost, sebestřednost i výstřednost, ale také dramatičnost a symfoničnost orchestrálních soundtracků. Režisér tak mohl využít něco, co vlastně vyhovovalo zvyklostem filmařského řemesla, ale zároveň je radikálně přepisovalo. Simonettiho kapela tedy nastoupila do rozjetého vlaku, předělala Gasliniho materiál a za pouhých deset dní vytvořila vlastní soundtrack. Tmavě červená byl masivní úspěch a skupina se proslavila. Elpíček se soundtrackem se podle kapelníkových slov prodaly milio­ny. Režisér hudebníky oslovil i pro svůj další projekt a zahájil tak dlouholetou spolupráci, která pomohla definovat Argentův filmový jazyk a udělat z kapely kult nejen mezi fanoušky hororů. Pomohlo tomu jistě i to, že si skupina zvolila přiléhavější název Goblin.

U Argentových filmů se na prvním místě obvykle vyzdvihuje barevnost, obraznost a nervní až perverzní kamera. Naproti tomu roli hudby a zvuku obecně se věnují pouhé zmínky. Sám režisér ale v roce 2007 v rozhovoru pro francouzskou revue L’avant­-scène cinéma uvedl, že „hudba je důležitou postavou“ všech jeho filmů. Ostatně i ve způsobu, jakým Argento inscenuje scény vražd, je něco z tradice italské opery. Ta má na jeho tvorbu značný vliv i z hlediska architektury a scénografie: například Tmavě červená začíná parapsychologickou konferencí, která se odehrává v budově opery. Hrdiny jeho filmů jsou studenti hudebních věd, baletky z tanečních škol, pěvkyně nebo klavíristé, kteří poslouchají Verdiho a Pucciniho.

Někdy je hudba přímo spouštěčem děje. To je případ jednoho z Argentových vrcholných děl, snímku Suspiria (1977), v němž mladá baletka Suzy Banion přijíždí do taneční akademie v německém Freiburgu a postupně odhaluje tajemství prastarého společenství čarodějnic. Oproti Tmavě červené měli Goblin tentokrát na práci mnohem víc času. Během dvouměsíčního nahrávání si pětice mohla dovolit experimentovat a zkoušet rozmanité nástroje. Vedle mellotronu, bzučení syntezátorů značky Moog a kytar tak slyšíme i drnkání na buzuki nebo indická tabla. Úvodní píseň, v níž se ozývá ševelení hlasů a větru společně s mrazivou zvonkohrou, oznamuje, že se čarodějnice pouštějí do díla a vraždění může začít. Dokonce se traduje, že Argento hudbu přehrával hercům při natáčení z obřích reproduktorů na maximální hlasitost a tak v nich vyvolával skutečnou hrůzu. Goblin tu dosahují kvalit francouzských skupin Magma či Heldon nebo britské formace Van Der Graaf Generator.

Infernální musique concrète

Hned po snímku Suspiria měl Argento naplánovaný jiný projekt. Jako producent spolupracoval na Úsvitu mrtvých (Dawn of the Dead, 1978) od George Romera a společně s Goblin je podepsán i pod jeho soundtrackem. Kapela tentokrát zvolila trochu jiný postup: úvodní skladba svým tempem napodobuje pomalý pohyb zombie. Mohutné bicí a baskytaru tu doplňuje znepokojivý syntezátor. „Aranže připomínají mutaci prvního alba Black Sabbath a rané Morriconeho hudby pro spaghetti westerny,“ napsal Philip Brophy v článku pro časopis The Wire z roku 1998. Podle jeho slov je tu zvláštní nesoulad mezi obrazem a hudbou: „Goblin vytvořili parakýč, pseudogotickou hudbu pro deliricko­-utopický obchodní dům.“

Ve stejném roce, kdy se Úsvit mrtvých dostal do kin, vyrazili Goblin na americké turné. Poté se však skupina rozpadla a na dalších filmech s Argentem spolupracovali pouze jednotliví její členové, především pak Claudio Simo­netti, který později dokonce působil jako Argentův producent. Argento zároveň začal pracovat i s jinými osobnostmi progresivního rocku. K druhému dílu trilogie o třech matkách režisér například přizval britského klávesistu Keitha Emersona, člena skupin The Nice a Emerson, Lake and Palmer. Inferno (1980) ale po zvukové stránce nevyniká ani tak kýčovitými klávesami, spíše se zdá, že celý film je svého druhu musique concrète, což se projeví, především když jej sledujete v italštině. Svou zásluhu na tom jistě má i postsynchron: jelikož Argento vytvářel filmy pro italský i angloamerický trh, musely se dabovat a zpoždění vytváří specifický efekt. Zvláštní pozornost se tu věnuje zvuku přenášenému pomocí technologií: po telefonní lince, prostřednictvím sluchátek nebo zesilovacího zařízení.

Metalová monstra

Na hudbě k Děsu v opeře (Opera, 1987) se Simonettim spolupracovali Roger a Brian Enové, kteří do dějin italského gialla přispěli trochou ambientu. Je to vlastně paradox: italského režiséra totiž zajímala především opulentní, sebestředná hudba, spektákl, který nakonec strhne všechnu pozornost na sebe a stane se obsahem. Příběh se v jeho filmech dostává na vedlejší kolej a je jedno, zda dává smysl nebo ne, naopak obraz a hudba zahlcují diváka až na hranu psychedelického zážitku – mají ho dezorientovat a terorizovat. V tomto ohledu je režisérovým ultimátním uměleckým statementem snímek Phenomena (1985) s poměrně spletitým dějem: do „švýcarské Transylvánie“ přijíždí dcera slavného herce Jennifer Corvino, která trpí náměsíčností, nastupuje na dívčí školu nesoucí jméno Richarda Wagnera, dozvídá se o sérii vražd mladých dívek, s pomocí kryptozoologa na vozíčku a jeho šimpanze objevuje své telepatické schopnosti a komunikuje s hmyzem. Touto cestou se dozví informace, na které vyšetřující detektivové nemohou přijít a které ji následně dovedou k vraždícímu monstru…

Svou perverzní zálibu v rocku zde Argento dotahuje do důsledku: v jedné scéně sledujeme mladou dívku na útěku před vrahem, napětí se stupňuje a do toho spustí britská heavymetalová kapela Iron Maiden. Zatímco dříve režisér přistupoval k rocku skrze hru na umění, teď už si nic nehraje. Je to ­triumf brutální doslovnosti – píseň se jmenuje Flash of the Blade (Záblesk čepele) a na scéně se záhy objeví čepel. Hudba v tomto případě dokonale vystihuje scénu vraždy – je to něco nezařaditelného, nepředstavitelného a nezpracovatelného. Maniakální kytarový riff symbolizuje sadistickou slast, jakou pociťují Argentova zabijácká monstra. Je to vražedný nástroj i předmět doličný.

Právě ve filmu Phenomena Argento shrnul svou filosofii. Jak v knize Broken Mirrors / Broken Minds (Rozbitá zrcadla / Rozbité mysli, 1987) poznamenává Maitland McDonaghová, režisér považoval tento snímek za své nejosobnější dílo a zároveň zde zúročil své zkušenosti ze spolupráce s kapelou Goblin. Argento se Simonettiho skupinou vzdorovali filmovým zvyklostem nadměrným opakováním klišé. Pomocí syntezátorů napodobili velikášství opery (tímto nízkonákladovým přístupem k hudbě se inspiroval i jiný klasik hororového žánru John Carpenter – viz A2 č. 4/2019) a podařilo se jim narušit hranice mezi písní a filmovou hudbou, čímž změnili normy filmové kompozice.

Autor je hudební publicista.