Čínské tajemství

Poté, co se srdcem našeho světa stala wuchanská laboratoř a tržnice s netopýry, zájem o Čínu i její literaturu přirozeně vzrostl. Vojenský námořní lékař, básník a cestovatel Victor Segalen (1878–1919) se ale o Zemi středu zajímal už na počátku 20. století. Román René Leys (1922, česky 2021), vyprávějící o touze svého hrdiny proniknout do nitra Zakázaného města, má zvláštní shodou okolností mnoho společného s naší dnešní snahou dostat se do nešťastné laboratoře a zjistit, jak to tehdy na konci roku 2019 bylo.

Uvidět císaře

Segalen, který v Číně od roku 1909 pět let žil, procestoval ji a výborně ovládal čínštinu, napsal svůj román z Pekingu v době, kdy po svržení mandžuské dynastie vznikla Čínská republika. Vypravěč, který má shodné jméno s autorem, nám formou obsáhlých deníkových záznamů přibližuje svůj pobyt v blízkosti Zakázaného města, samotného centra říše, i svou snahu spatřit císaře. Zápletka je jednoduchá. Začíná Segalenovým setkáním s Reném Leysem, učitelem politické ekonomie, a jejich společnými hodinami čínštiny: „Tenhle mladík, ač dospělý a dosud nezbavený pelu, tenhle mladík tak nadaný, má­-li se jednat nebo hovořit čínsky, pociťoval stejně málo rozpaků, když se nechal, z politických či jiných důvodů, přistihnout s Císařovnou v náručí, jako když mu jiné noci vložil (…) jistý Ngo­-ko v hostinci do ruky housle (…) A on, co s nimi udělal? Zahrál na ně, zcela prostě – samozřejmě.“ Když vypravěč pochopí, že by se prostřednictvím svého učitele a – jak zjistí – tajného policisty mohl do paláce dostat, stáčí se vyprávění k císaři a životu v jeho okolí. Právě při líčení atentátů na nejbližší panovníkovy lidi a mileneckých pletek nabude čtenář dojmu, že skutečně čte detektivní román. Děj však nespěje k vyřešení zápletky, ale k navození matoucího pocitu, jako by si stíny a skutečné předměty vyměňovaly místa.

Segalen byl autor nesmírně kultivovaný, obeznámený se zvláštnostmi a zvyklostmi žánrů i mimoevropských literatur a také velmi vynalézavý. Z detektivního příběhu vytvořil dílo podmanivého stylu, jehož hlavním rysem je tajemství, do poslední věty nevyřešená otázka, zdali byl příběh, jejž vyprávěl policista Leys a který tvoří osu knihy, pravdivý či smyšlený, ba dokonce jestli byl učitel opravdu tajným policistou: „Kdybych byl hledačem dojmů nebo redaktorem slídícím po námětu, rozhodně bych to neopomněl zaznamenat (…) Mám však na práci něco lepšího,“ říká vypravěč. Podstatné nicméně je, že dojem tajemství nevznikl obvyklou žánrovou nedořečeností, záměrným zatajováním faktů, zastíráním cest a odbočkami v ději, ale spíš zdrženlivostí, něčím, co se podobá ohleduplnosti, s níž se na sebe postavy obracejí.

Vášeň a odstup

Je zvláštní, ale u autora Segalenovy vnímavosti nijak překvapivé, jak právě tyto vlastnosti odpovídají čínské kultuře zvyků a rituálů, bránící každé nepředvídanosti a nepatřičnosti. Detektivní žánr bývá vyprávěn vševědoucím vypravěčem a vyznačuje se napětím a postupným odhalováním tajemství. Segalen, který příklonem k deníkové formě vševědoucnost odmítl, na jeho půdorysu vylíčil to, co pokládal za všeobecný znak Číny. V tom se román blíží kanonické knize Cchao Süe­-čchina Sen v červeném domě (1791, česky 1986–1988), kde v jádru příběhu leží tajemství a nejistota a stávají se obecným principem: svět je nepoznatelný a každé vyprávění je z podstaty výmysl. Nadto čínská tradice zvrstvených oděvů, oklik ve vyjadřování a především zdvořilosti vůči cizincům zastírá, co si hostitel o návštěvníkovi myslí.

Právě v udržení této jemné zdrženlivosti je kniha jedinečná, i s ohledem na současné vypravěčské tendence říct a odhalit vše, a to co nejpříkřeji a nejostřeji. Segalenův vypravěč je sice svou věcí vášnivě zaujat, to mu však nebrání v udržení distance. Právě naopak – jako by svým odstupem dokonale vystihoval naladění, jehož podstatou je čekání, vlastně očekávání návštěv přítele, kterého má rád. Naznačuje se tím vnímavost a zároveň ochota se mu dobrovolně a s jasným vědomí vydat. Segalen tu vychází z francouzské románové tradice 18. století, z odměřeného spojení racio­­nality a citu, velké hry se slovním zastíráním a oddalováním činu. Romány této linie však byly výřečné a dlouhé, zatímco Segalenova kniha dosahuje stejného dojmu na dvou stech stranách. Tomu napomáhá vynikající překlad, svou přesností trochu archaizující, ale dokonale věrný atmosféře příběhu.

Podobně jako vypravěč zůstává na pochybách, zda vše, co mu René Leys svěřil, nebylo vymyšlené, ani my se nikdy z čínských zdrojů nedozvíme, jak to bylo ve Wu­-chanu, kam zmizel prezidentský poradce pan Jie, proč už Žlutou řekou nepluje veslonos ani kde jsou Ujgurové.

Autor je komparatista.