Hlavní město Praha nedávno ohlásilo, že zasáhlo ruské zlo ranou přímo na komoru. Chirurgicky přesným řezem, díky němuž si nikdo z pražských měšťanů nebude muset měnit doklady, byla přejmenována část ulice, v níž sídlí velvyslanectví Ruské federace, na Ukrajinských hrdinů. Kdykoli tedy bude chtít ambasáda používat svou adresu, bude muset vzdát hold těm, proti nimž jejich země bojuje. To jsme jim to nandali! Ponížili jsme Rusy v disciplíně, ve které jsme mistři – v komunální šikaně. Diplomacie je však příliš náročná a drahá na to, aby se stala rukojmím pro gesta municipálních veličenstev, ať už je to král Ubu z Řeporyjí, nebo panstvo našeho hlavního města. Její rolí je především předcházet válkám nebo – pokud se to už nezdařilo – se je snažit co nejrychleji ukončit. Předpokladem je minimální míra vzájemného respektu. Praha namísto toho udělala gesto, které nijak nepomohlo napadené Ukrajině, omezilo ale možnost podobnému násilí výhledově předcházet. Neponížili jsme jen diplomaty Putinova státu, kterých nám jistě nemusí být líto, ale i místní Rusy, kteří ve válce přišli o příbuzné. Přejmenování tu jako připomínka pražského praporkaření bude trčet ještě mnoho let po válce – anebo ulici zase přejmenujeme, pokud se v Rusku změní režim? Jak k tomu pak ale přijdou oni „ukrajinští hrdinové“, které si pražský měšťák vzal do úst, aby trochu ponížil „Rusáky“ a cítil se líp? Jedna Nietzscheho kniha se jmenuje Lidské, příliš lidské. Přejmenování části ulice před ruskou ambasádou je zase české, příliš české…