Mám úchylku na pročítání tabulek a všelikých žádostí, a tak jsem i letos spočinula pohledem na zápisech ze zasedání ministerských komisí pro podporu vydávání české literatury, respektive vydávání překladových děl. Zajímá mě to tím víc, čím větší vlna odporu se proti komisím zdvihne. A tak mě překvapilo, když se letos obě komise shodly, že k mnoha grantovým žádostem byly přiloženy nerelevantní či nedostačující podklady. Přestože vím, že vypisování grantových žádostí je svého druhu sadomasochistická disciplína, v níž vynikají jen někteří, stejně mě každoročně překvapí, jak zakořeněné je u nás přesvědčení, že ministerské granty jsou něco jako nároková prémie. V literárních kruzích navíc téměř absentuje diskuse o tom, jestli ministerstvo chce po nakladatelích relevantní údaje a zda dotace skutečně umožňují udržitelně financovat zamýšlené projekty. Ještě víc mě ovšem zarazilo, že výše částky přidělené jednotlivým projektům v kategorii překladů je už třetí rok konstantní (63 procent z požadované částky), zatímco u původní české literatury tato částka významně poklesla (na 45 procent). Zlé ministerstvo, chtělo by se říct… Jenže letos bylo žádostí skoro o pětinu víc než loni a žádalo se o výrazně víc peněz. O jaké šlo projekty, proč byly vyřazeny a proč požadavky nakladatelů tak rapidně vzrostly? Kéž by excelové tabulky žádostí zanalyzoval nějaký ministerský úředník – bylo by fajn dozvědět se, co se to vlastně s tou literaturou děje.