Když 19. května 2022 předseda hnutí STAN a ministr vnitra Vít Rakušan připomněl na sociálních sítích 113. narozeniny sira Nicholase Wintona, zdálo se být všechno v pořádku. Winton, kterému se podařilo nezištně a se značným rizikem zachránit téměř sedm set dětí před jistou smrtí, dnes představuje symbol. Rakušanova slova „I když mezi námi nejste, váš příběh, vaše obětavost, vaše odvaha a nezištná pomoc stovkám dětí v ohrožení života nás inspiruje neustále, letos obzvlášť“ tedy nijak nepřekvapí. Problém nastává až v okamžiku, kdy slova konfrontujeme s realitou. Na stejných místech, kde nastupovaly děti do „Wintonových vlaků“, v polovině letošního května každodenně přespávalo pět set lidí včetně malých dětí, rovněž prchajících před válečnou mašinerií. Ministr vnitra nejenže se neinspiruje příkladem obětavosti, odvahy a nezištné pomoci, ale nehledá ani systémová řešení, po kterých dlouhodobě volají jak neziskové i státní organizace, tak i město Praha. Řešení nachází v deportaci části uprchlíků do Maďarska, které má s „řešením romské otázky“ dlouholeté zkušenosti (jak jsme viděli třeba ve filmu Benedeka Fliegaufa Je to jen vítr). Příběh sira Wintona je tedy opravdu inspirativní, otázkou však je, jestli se jím chceme nechat oslovit, nebo se jím jen rétoricky ohánět.