Filmový holmgang

Kdesi v severním Atlantiku se vlnami probíjí vikinský drakkar, blízkost pevniny ovšem nepředznamenávají racci, ale havrani Hugin a Munin. Ptáci, jejichž jména znamenají Myšlenka a Paměť, slouží Ódinovi, bohu války, smrti, ale také extáze a magie. A právě myšlenky (na čest a slávu, pomstu a lásku) a paměť (rodu i jedince, krajiny i ideje), respektive jejich nepolapitelnost a frustrující pomíjivost, pohánějí děj filmu Roberta Eggerse Seveřan. Režisér dává od prvního záběru najevo, že se nehodlá spokojit s trapným realismem, ale snaží se uchopit skutečnost přelomu 9. a 10. století tak, jak ji mohli vnímat tehdejší lidé. Zatímco ve svých prvních dvou celovečerních filmech zachytil postavy pronásledované nadpřirozenem a žijící ve strachu z často jen tušených temných bytostí, tentokrát vypráví o lidech, kteří dobře vědí, že největší bestie jsou zase jen lidé a magie či víra v posmrtný život i démony je vlastně jen způsobem, jak alespoň na okamžik vytěsnit hrozbu smrti z rukou nájezdníků, ale i v důsledku choroby či prostého hladu.

Amleth, kralevic jutský

Základní inspiraci čerpal Eggers z ­kroniky dánského království Gesta Danorum od Saxa Grammatica, konkrétně z historie prince Amletha (česky vyšla v samostatně jako Pří­­běh Amleta, prince jutského, jak jej ve své dánské kronice zapsal Saxo ­Grammaticus, 1996). Vyprávění však ­obohatil o některé starois­landské ságy a spolu s reykjavíkským rodákem spisovatelem Sjónem napsal nikoliv příběh pomsty, ale spíše sbírku kurátorských textů k sérii zastavení a přechodových rituá­lů v životě jednoho vikinského berserka. Sbírku, kterou je ale naštěstí možné jako příběh pomsty maskovat a předložit tak publiku.

Pro první část snímku není důležité ani tak zavraždění Amlethova otce a únos matky strýcem Fjölnirem, ale spíš iniciace, kterou mladý princ podstoupí pod dohledem otcova šaška a šamana v jedné osobě. Druhé části, v níž je dospělý Amleth součástí skupiny vi­kinských nájezdníků v Rusku, dominuje proces vyvolávání stavu berserka a po brutálním vyplenění domorodé vesnice setkání s věštkyní, která hrdinovi připomene, k čemu jej zavazují čest a otcova krev. Následuje přesun na Island, kde je Fjölnir v exilu. Hrdina se vydává za otroka, podstoupí několik šamanských seancí, opatří si magickou zbraň, již je možné tasit „pouze v noci či na prahu pekel“, a nakonec se vypořádá se strýcem prostřednictvím holmgangu, tedy souboje, jímž se na Islandu až do roku 1006 řešily rozmanité spory od urážek přes dluhy až po pomstu. Mimochodem, holmgang v překladu znamená „jít na ostrov“, protože dějištěm těchto soubojů byly malé ostrůvky nebo obecně prostory s omezenou plochou. Mohlo by přitom klidně jít i o podtitul filmu, protože v přeneseném slova smyslu Amleth na takový ostrov míří celý život – nikdy nedokáže změnit svou budoucnost a opakovaně se vrací na stezku pomsty.

Rituály a další zábavy

Během jednotlivých zastavení Eggers se Sjónem na základě podrobných rešerší a konzultací s historiky i archeology rekonstruují každodenní život nejen ve vikinských domácnostech. Film zachycuje prosté činnosti, jako je stloukání ohrazení, šití goblénů či vyčesávání vlasů, vikinské obětní praktiky a volnočasové aktivity od sportovních klání (připomínajících cosi mezi zmijozelskou verzí famfrpálu bez košťat a variací na aztéckou tlachtli) po orgie otroků, kterým jejich pánové jednou za čas trochu povolí. Věrně jsou rekonstruovány i modly starých Slovanů (k opětovnému nasměrování Amletha k pomstě dojde před modlou boha Svantovíta, která je replikou takzvaného Zbručského idolu).

Tvůrci si přitom dávají pozor, aby rituály ani všední činnosti neromantizovali, jakkoli se jedná o vizuálně podmanivé scény, které plně využívají Eggersovu zálibu v až divadelní estetice a v nichž se pracuje s látkami, šperky vyrobenými z drahých kovů i přírodnin, ale i nasvícením (využití plamenů a stínů). Nikdy však nechybí kontext, který jasně poukazuje na to, že se jedná jen o zastávku v toku nekončících krutostí. Během plavby ruskou krajinou kamera zabírá pastorální idylu, zatímco jsou jen jaksi mimochodem šípy zastřeleni přihlížející prostí rybáři. Amleth v pozici otroka zachrání svého nevlastního bratra (jehož matku si vzal Fjölnir za ženu), ale je mu připomenuto, že i když dostane určitá privilegia, svoboda mu zůstane navždy odepřena. I když se může zdát, že některé postavy jsou překvapivě moderní (zejména Fjölnir, který oproti svému bratrovi nevyznává Ódina, boha válečníků a vrahů, ale Freyra, patrona plodnosti a slunce), všichni jsou dětmi své doby, a když dojde na lámání chleba, chovají se stejně nelítostně a divošsky jako ostatní. Jinak by nemohli přežít a ochránit své blízké.

Tomu odpovídá i pojetí soubojů, které jsou kruté a plné úderů, jež nezabíjejí čistě, ale spíše mrzačí a deformují – a tak se dočkáme useknutých nosů, vyhřezlých střev i jedné spektakulární ukázky raně středověké výzdoby domu pomocí usekaných údů a naporcovaných trupů. O tom, že děti a staří lidé z vypleněných vesnic nemají žádnou cenu, a je tedy možné je zaživa upálit, ani nemluvě. Během sledování Seveřana tak spíše než napětí z gradujícího děje cítíme bláto, chlad a všechny možné tělní tekutiny. V tomto ohledu je film až absurdně naturalistický, což kontrastuje s tím, kolikrát se v něm setkáme s magií a mytickými obrazy.

Fantasy o traumatu

Devízou Seveřana je, že navzdory vší magii, vizím „stromů krve“ a jízdám valkýr není nutné film sledovat jako fantasy. I patrná inspirace Conanem (knižním i filmovým) je spíš Eggersem zlomyslně připravenou slepou uličkou. Ano, Amleth přijde o otce podobně jako filmový Conan o matku a svou zbraň si opatří ve scéně, která odkazuje na podobnou pasáž z povídky L. Spragua de Campa a Lina Cartera. Ovšem Conan byl válečník, který se řídil heslem „Žiji, hoří ve mně život, miluji, bojuji, pak jsem spokojen!“ – jinými slovy žil okamžikem, a byl proto schopen se posouvat, zapomínat a léčit své rány. Amleth je oproti tomu chycen v cyklickém vnímání vikinské mytologie a především pojetí cti a povinnosti, kvůli čemuž nemá žádnou minulost a je jen chmurným žencem, který neprožívá radost, ale pouze extatická vytržení, když trestá své nepřátele nebo prorokuje vzestup svých potomků. V tomto ohledu je Seveřan dokonalou antitezí conanovských příběhů.

Zároveň ovšem můžeme Amletha vnímat jako poškozené děcko, které se ani v dospělosti nevyrovnalo s traumatem ze ztráty otce. Když během nájezdu na ruskou vesnici kdesi za jeho zády vnímáme valkýru pokřikující, že chce pouze „silné“, nebo když podstupuje souboj s mumií dávného jarla, vždy se může jednat o zástěrku mysli, která do reálného světa vkládá zlomky příběhů a mýtů, jen aby nemusela čelit realitě, v níž je Amleth sám krvežíznivým monstrem. A právě toto čtení dělá ze Seveřana tak působivý a výjimečný film. Fantasy snímků je relativně dost. Filmů o traumatizovaném berserkovi, který se noří do vikinských mýtů, aby si nemusel přiznat svůj podíl na vraždách dětí, je naopak stále málo.

Autor je literární kritik.