Hradecký: Úvod

Zatím poslední básnická knížka Daniela Hradeckého Silážní jámy je dělána tak, aby se jí mohlo říct všechno, co jeho knížky dosud říkaly každá zvlášť. Autor v málo pokřivené masce sebe sama píše o svém životě, jak šel s mezerami a průhledy let 1993 až 2019. Píše o svých kořenech, o rodině, o účincích a potřebě krátkých a dlouhých alkoholů, o pobytech v léčebnách. Prokládá to historkami a situacemi, z nichž téměř každá může být připodobněna nebo zvýznamněna citátem, kulturním odkazem, nějakým odleskem kolosální tradice myšlení. A Hradecký svižně a neodbytně připodobňuje a zvýznamňuje. Jde netrpělivě od konkrétního hned k absolutnímu, stírá jedinečnost své zkušenosti, nepobude s ní, i kdyby to zrovna stálo za dost, což je podle všeho častý případ. Rozpouští své prožitky v šablonách uměleckých, filosofických, ba mystických paralel, které jistě voní dálkou a umějí posloužit jako pečlivě vymalované kulisy marného snažení pokolení lidského. Jenže taky čpí hnusnou plísní dávné, křížem krážem zatrhané příručky. Pravidelně se Hradecký přeměřuje duchaplnými protoaforismy, aby věděl, jak si v tom kterém úseku své štreky stojí. To chápu, sleduje stopky, ale copak není on sám tím, kdo se na stopky dívá jako poslední? Sune tu před sebou mermomocí zatajovaný nárok na moudrost (ostatně docela oprávněný), ale zrovna taková moudrost se skoro ve všech představách vylučuje s životem, n’est­-ce pas, Daniel?

Náklonnost k změněnému vědomí

Hradecký si libuje v ironicko­-cynicko­-melan­cholických rozkladech svých, teď a tady jediných možných, na hony vzdálených situací, které míní ukazovat tak, že se celý vesmír otáčí na čepu osudovosti jeho života. Bože, jak je to krásné a veliké! A je to poctivý zápas, vyslovit to všecko a nebýt na obtíž, nepřekážet ve výhledu na to, co je podstatné. A co je podstatné? Ukázat se v nejlepším světle, které není jen autorovo, ale i naše. Jenomže tuhle mu ujely ruce, rozkurážil se, sám to o sobě ví. Takže se předem omlouvá. Ochotně se dozná ke všemu, co kolikrát způsobil z čirého nezbytí. Larmoyantní epizody potírá cynismem nebo je pouští ven jako součást představení. Dosvědčuje, pravdaže „šaškovsky, klaunovitě, mrzácky“, že nás chce bavit, pohoršovat, nasírat, povzbuzovat, kterýžto postup je protivný, chtěný, upřímný, předvádivý, nesmlouvaný, nevídaný a strašlivý k tomu. Do toho dává ostentativně najevo, že vlastně nic vyprávět nehodlá: „Dost už o tom, dost i o jiném.“ Umdlévá v půli nápřahu. „No a pak/ se stalo ještě mnoho věcí,/ ale mně se do nich už nechce –“.

Ano, pít se musí, netřeba dokládat. Pije kdokoli, kdo má málo vhledu; pije dost, kdo má vhledu víc. „Kdyby tu nebyl chlast, našlo by se něco jiného, čím bych měřil hloubku, co by mě drželo pod hladinou…“ Jistě, a přece není bez významu, odkud se tahle potřeba vzala právě u Daniela Hradeckého, je­-li už nedílnou součástí jeho literatury. Totiž rád bych slyšel alespoň jednu nestylizovanou, neprodejnou verzi, abych si ten spektakulární maratón pijatik mohl odněkud představit, sledovat jeho dráhu, zahledět se ve směru medializovaného peletonu t. č. v plamenech. Protože jinak – kacířská myšlenka – drží si „vypravěč“ Silážních jam svoji náklonnost ke změněnému vědomí jako rukojmí. A my, jsouce čtenáři slabší povahy, odpouštíme mu jeho velkohubost snad právě proto, že za své dílo ručí životem doopravdy. Pardon, už zase jsou hrdina, vypravěč, básník, autor jeden člověk.

Sled divých obrazů

„Poznámka především technická“ Jakuba Šofara v závěru knihy je nesena obdivem k našemu národnímu proklatci s šerpou ML na prsou. Dopouštím se téhož. Ale Šofar tu píše: „život jako putování čili Hradeckého odysea“. Není to nadmíru klasické? V Silážních jámách je autor a jeho život „putován“, plaven v moři alkoholu, bez vesla, které určuje směr. A kde jej moře laskavě vyvrhne, tam se hned staví na nohy a vrhá zpět. Dejme tomu, že je to epická skladba, směšnohrdinské vypravování, jakási Bildungspoema. Ale kde jsou skutky? Ptám se stejně naivně, jako Hradecký píše. Nejsou, nahrazují je situace, v nichž se člověk ocitá, do nichž je vržen, do nichž je sražen, jimiž je vláčen. Tedy ne vyprávění o skutcích jednoho člověka, o jehož výjimečnosti, ať už v jakémkoli smyslu, máme se četbou přesvědčit, ale sled divých obrazů, vzpomínek, prozření a především komentářů k životu, který se prostě děje, biologickou daností postupuje dál, kupředu, protože tak jsme si to navykli říkat, třebaže jeho nositel, toliko subjekt nadmíru vnímavý, mu mocně a bezohledně překáží a snaží se de facto postup tohoto suverénního bytí zarazit. Tohle není ­chaos učesaný podle žánrového pravítka, tohle je dění v návaznosti bez příčiny.

Silážní jámy jsou knížka dobrá všude tam, kde její autor vzdoruje literatuře; špatná tam, kde jí vzdorovat nemůže nebo nedovede. Sám to říká: „Píseň. Co s tím. Je to dobré. Je to špatné.“ Je nám takového psaní třeba. Koktá nutkavé pravdy a páchne sebestředností, ale jde přímo proti biedermeieru současné české literatury.

Autor je literární kritik.