Indiáni na scéně

Příběhy a jejich vyprávění odnepaměti překračují geografické, jazykové i kulturní hranice a fungují jako všestranné a efektivní prostředky komplexní kulturní výměny. Ta dnes probíhá čileji a dramatičtěji než kdy dříve, a není tedy divu, že se stále častěji stává předmětem studia odborníků na historii, antropologii, muzeologii či literární a filmovou vědu. Zároveň o tomto tématu diskutují i umělci a interpreti příběhů se svým publikem. Autoři reprezentující většinové kultury zpravidla zastávají názor, který britská spisovatelka Margaret Drabble formulovala následovně: „Kulturní přejímání je práce každého romanopisce. Cokoliv napíšeme, je kulturní výpůjčka, ať už jsme si toho vědomi nebo ne. Nic nepochází odnikud.“ Vyjadřují tak přesvědčení o „přirozenosti“ kulturní apropriace a nezadatelném právu umělců být její součástí. Naproti tomu umělci z menšinových kultur často vyjadřují znepokojení nad nerovností dynamiky tohoto procesu, který Lenore Keeshig Tobias, kanadská básnířka a vypravěčka z národa Anišinabe, nazvala „krádeží autentického hlasu“.

Stát se někým jiným

V současné proklamativně multikulturní Kanadě, kde se stále důrazněji ozývají „autentické hlasy“ původních obyvatel, je veřejná diskuse o otázkách kulturní adaptace a apropriace vedena s mimořádnou naléhavostí. Mnohdy se dotýká samotných základů sociální a národní identity této země, jež z historických důvodů zůstávají definovány jen vágně. Podstata kanadské „války o kulturní dědictví“ se zřetelně ukázala například v roce 2018, kdy vyvolala kontroverzi plánovaná divadelní inscenace s názvem Kanata v režii Roberta Lepage, jednoho z nejvlivnějších divadelních umělců současnosti, na jejímž uvedení spolupracovalo pařížské Théâtre du Soleil pod vedením „první dámy francouzského divadla“ Ariane Mnouchkine. Deklarovaným cílem inscenace bylo vyprávět jevištními prostředky o historii a mytologii původních obyvatel Kanady. Záměr to byl nepochybně bohulibý, ovšem do jeho realizace se vloudila okolnost pro někoho nepodstatná, avšak pro mnohé nepřijatelná: v realizačním týmu nebyl ani jeden původní obyvatel, dokonce ani v roli konzultanta, což bylo vzhledem k námětu vnímáno jako bezděčné potvrzení historických křivd i toho, že za ně většinová společnost stále nepřijala zodpovědnost.

Zástupci kanadských původních národů v otevřeném dopise, zveřejněném v mont­realském listu Le Devoir, prohlásili, že „už mají dost toho, aby za ně jejich příběhy vyprávěl někdo jiný“. Dále mimo jiné uvedli: „Jeden z velkých problémů, které v Kanadě máme, je přimět většinovou společnost, aby nás respektovala v každodenním životě – a to se týká i uměleckých kruhů.“ Autoři dopisu také vyjádřili obavy z toho, jak bude chystaná inscenace zobrazovat současná bolestná témata spojená s historickými křivdami, jako je tragický odkaz internátních škol nebo počet pohřešovaných a zavražděných žen patřících k původním obyvatelům. Zároveň opakovaně zdůrazňovali, že jejich záměrem není představení cenzurovat nebo bránit jeho uvedení, nýbrž se jako „právoplatní a zodpovědní správci a vlastníci“ aktivně podílet na vyprávění svých příběhů.

Druhá strana reagovala na uvedené výhrady s jistou dávkou vstřícnosti, avšak nijak zásadně nezměnila postoj a v podstatě jen opakovala argumenty, které jsou staré jako umění samo. Podle Roberta Lepage a Ariane Mnouch­kine je kulturní přisvojování přímo principem umělecké tvorby. „Herecké umění spočívá právě ve schopnosti stát se někým jiným,“ řekla Mnouchkine. „Herec hrající Hamleta přece nemusí být Dán. Podle mého názoru je dokonce lepší, když jím není, protože divadlo potřebuje kritický odstup.“ A Lepage k tomu dodal: „Pokud bude zakázáno identifikovat se s někým jiným, ztratí divadlo veškerý význam.“ Jinými slovy, Lepage a Mnouchkine protestovali proti tomu, co považovali za cenzurní zásah do své práce, a obhajovali právo na ničím a nikým neomezovanou tvůrčí svobodu.

Kulturní nedorozumění

Tato debata výmluvně reflektuje rozpor mezi přirozeně pociťovanou potřebou svobody uměleckého vyjádření a stejně naléhavě vnímanou potřebou respektu k vlastním i k cizím uměleckým projevům. Argumenty na obou stranách nepostrádají přesvědčivost, což komplikuje hledání konsenzu. Nikdo ze zúčastněných si nepřeje umění násilně omezovat a nikdo nechce být označen za necitlivého přivlastňovatele něčeho, co mu nepatří. A právě v tom spočívá jeden z důvodů tohoto „kulturního nedorozumění“. V kulturách původních obyvatel Severní Ameriky jsou příběhy, zejména ty tradiční, považovány za „duševní vlastnictví“ v jiném smyslu, než jak je chápe západní svět: příběhy jsou chápány jako vlastnictví v doslovném významu, a to nikoli jednotlivců (jejichž práva ve většinové společnosti explicitně chrání zákon), nýbrž komunit, které za uchování těchto příběhů mají odpovědnost vůči dalším generacím. Odtud vychází představa „posvátných příběhů“, které mohou být vyprávěny a interpretovány pouze za jasně vymezených podmínek, a pojem „kulturní krádeže“, již žádný autorský zákon prakticky nepostihuje.

Dalším důležitým faktorem jsou okolnosti, za nichž se podobná kulturní střetnutí odehrávají. V článku publikovaném v deníku The Toronto Star kanadský komentátor a dramatik Rick Salutin střízlivě podotkl, že už Marx nás poučil, že lidé sice tvoří historii, ale podmínky, v nichž tak činí, si nevybírají. Z čehož plyne, že ani umělci si nevybírají podmínky, v nichž vytvářejí své umění. „Nežijeme v situaci neměnné ahistorické danosti. Okolnosti kolem nás se neustále proměňují. Právo umělců (a lidí obecně) představovat si sami sebe jako někoho jiného je podle mého názoru zásadní, a pokud se rozhodnete ho uplatňovat i za cenu, že tím někoho urazíte, myslím, že by vám v tom nikdo neměl bránit. Ale měli byste být připraveni na pochopitelnou a oprávněnou kritiku.“

Otázka moci

Je nasnadě, že celý spor podkresluje fatální, byť často nepřiznaná skutečnost, totiž otázka moci a jejího nerovnoměrného rozdělení. Přivlastňování kulturních produktů totiž přímo souvisí s přivlastňováním ekonomické a politické moci. Jedno je nevyhnutelným důsledkem druhého – a argument o nutnosti hájit uměleckou svobodu se často týká svobody většinové kultury volně nakládat s kulturou menšinovou. Podle analýzy jednoho z komentátorů vychází reakce Roberta Lepage a Ariane Mnouchkine z nepochopení podstaty kolonialismu, který „nekončí jednoduše v okamžiku, kdy kolonizátoři kolonii opustí nebo kdy slavnostně prohlásíme, že jsme ze svých slonovinových věží sestoupili do postkoloniální éry“. Autor poukazuje na těžko zpochybnitelný fakt, že bez účasti umělců z řad původních obyvatel inscenace „nemůže představit novou interpretaci historie tak, jak popis projektu slibuje. Místo toho bude jen další bělošskou interpretací naší koloniální minulosti, v níž bude zkušenost původních národů odsunuta stranou.“

Otázka moci – a z ní pramenící umělecké svobody – není žádnou metaforou: nikdo nezpochybňuje talent či umělecké zásluhy tvůrců Kanaty. Zároveň však jejich zářnou kariéru a z ní pramenící uměleckou svobodu, na niž mají podle svého přesvědčení právo, umožňuje dobře fungující systém státní a jiné podpory. A na tu umělci z řad původních národů dosáhnou ve výrazně omezenější míře. Celý příběh tak nepostrádá ironický podtón: o cenzuře své práce mluví ti, kdo se těší privilegovanému postavení, aniž by si byli ochotni přiznat, že se svým postojem sami dopouštějí cenzurního aktu. Jde totiž nejen o uměleckou svobodu, ale i o uměleckou odpovědnost – za vlastní příběhy, ale i za rozhodnutí vyprávět příběhy někoho jiného. Původní obyvatelé Kanady dosud čelí diskriminaci a rasismu a jejich kultury a jazyky několik století odolávaly snahám o jejich likvidaci. Jinak řečeno, mluvíme – i podle zákona – o kulturní genocidě.

Umělci a zástupci komunit původních obyvatel zdůrazňují, že v této věci jde primárně o právo na (sebe)reprezentaci. Výše citovaný komentátor jejich pozici přirovnal k „jakési variantě hnutí Me Too, kterou bychom mohli nazvat We Too: My si také zasloužíme, aby byl náš hlas slyšen, my také máme své příběhy a trváme na právu je vyprávět po svém.“ Právě tato okolnost je možná důvodem k optimismu: akt kulturního uzurpátorství ze strany umělců představujících společenskou a kulturní většinu znovu oživil diskusi o umělecké odpovědnosti, která daleko přesahuje dosah jedné divadelní inscenace. Celá kauza nám zároveň připomíná, že způsobem reprezentování odlišného reprezentujeme především sami sebe.

Autorka je anglistka a překladatelka.