Díky Margaret Atwoodové si čtenáři spojují současnou podobu kanadské literární dystopie především s anglofonní prózou. Mnohem intenzivněji se však projevuje ve francouzsky psaných québeckých románech, jejichž dystopické či eschatologické ladění rezonuje s typickým prostředím tamních příběhů – divočinou a venkovem.
V současné kanadské literatuře si můžeme všimnout zvýšené produkce dystopií či románů s motivem konce světa. Přes celosvětovou popularitu anglofonních spisovatelek Emily St. John Mandelové, autorky Stanice 11 (2014, česky 2015), a zejména Margaret Atwoodové, kterou proslavil Příběh služebnice (1985, česky 2008) nebo trilogie MaddAddam (2003, česky vyšel jen první svazek Přežívá nejsmutnější, 2005), romány, filmy, ale i poezie s eschatologickou tematikou vznikají především ve frankofonním Québecu. Na příkladech několika současných románů a jednoho filmového zpracování se pokusím přiblížit motiv úniku, s nímž québečtí autoři ve svých dílech často pracují.
Lesní komunita
V románu Pršeli ptáci (2011, česky 2018) vypráví kanadská frankofonní autorka Jocelyne Saucierová o velkých požárech, které vypukly na počátku 20. století v provincii Ontario. Dvě ženy, fotografka a stará dáma, přijíždějí z velkoměsta do kanadské divočiny a seznamují se zde se dvěma outsidery. Starci Tom a Charlie před svou devadesátkou žijí v lesní komunitě mimo systém státního dohledu, „off the grid“. Vybudovali si vlastní svět, do něhož se uchýlili před civilizací, aby zbytek svých dnů strávili v poklidu přírody a aby si až do konce zachovali svobodu a nezávislost na státu, který redukuje jednotlivce na pouhá čísla. Důvodem k útěku do divočiny jsou ovšem i obecnější otázky života a smrti, konkrétně touha ztratit se či zmizet ze světa. Tato touha získává konkrétní obrysy v „paktu smrti“ mezi oběma starci, kteří se rozhodli spáchat sebevraždu, pokud by jeden z nich nebyl nadále schopen žít důstojný život. Román začíná sebevraždou jednotlivce a končí hromadnou sebevraždou komunity v okamžiku, kdy lesní idyla končí a přichází policie.
Hrdinky jsou způsobem, jímž starci mluví o sebevraždě, zprvu šokovány. Žijí jen pro přítomnost a nelámou si hlavu ani stářím, ani smrtí, které se nebojí. Dobrovolný odchod ze života vzhledem k drsným podmínkám v divočině považují za nutnost, ale také za projev svobody – na rozdíl od umírání v nemocnici nebo pečovatelském domě, v bolestech a nehybnosti, která je nedobrovolným zajetím.
Samota obklopená lesem je mytickým prostorem tajemství a ticha. Saucierová částečně oživuje prostředí známé z knihy Walden (1854, česky 1991) Henryho Davida Thoreaua, ale odkazuje až k antické Arkádii. Ta představuje prostor poklidného života mimo politické a sociální dění ve městě, pastorální idylu, jež působí dojmem zastaveného času v harmonické věčnosti. Smrt v Arkádii značí, že ti, kteří tu žijí, zde i zůstanou – mrtví v utopii, kterou si vybudovali. Je to ztracený svět štěstí, pomyslný ráj. V románu Saucierové se takovým zvěčnělým obyvatelem utopické krajiny stává nejprve Ted Boychuck, který naplnil pakt smrti už před příchodem fotografky. Závěrečná tragédie pak potvrdí, že i pro ostatní členy komunity zůstat v přírodě znamená zůstat svobodní. Tyto postavy zemřely zaživa – jednak doslova, vzhledem k paktu smrti, jednak v přeneseném významu, tím, že pro společnost a stát nadále neexistují. Tajemství smrti se přitom prolíná s tajemstvím Teda Boychucka, v jehož chatě se najdou obrazy, o kterých za jeho života nikdo nevěděl. Ted maloval, aby se vyléčil z traumatu. Všechna plátna znázorňují stejný motiv: Velký Mathesonův požár z roku 1916. Fotografka se pak rozhodne uspořádat výstavu svých snímků zachycujících Tedovy obrazy, kterou nazve „Pršeli ptáci“. Díla z periferie se tak dostávají do centra a oživují osudy marginalizovaných i jejich polozapomenutou historii.
Město duchů
Ve filmu Antologie města duchů (Répertoire des villes disparues, 2019) québeckého režiséra Denise Côtého, volné adaptaci stejnojmenné knihy Laurence Olivierové z roku 2015, jsme svědky autonehody, jež ovšem mohla být i sebevraždou a která zasáhla obyvatele odlehlé vesnice Irénée-les-Neiges. V uzavřené rurální komunitě se postupně začíná prolínat svět živých se světem duchů, kteří si krok za krokem přivlastňují prostor, kde kdysi žili, což způsobí exodus vesničanů do měst. V příběhu upoutá absence jakýchkoliv médií. Není zde ani televize a zprávy o zjevení duchů v jiných částech provincie do vsi přenáší úřednice z Montrealu.
V komorním rodinném dramatu o truchlení a hledání pravdy současná québecká realita odlivu obyvatel z venkova nabývá apokalyptických rozměrů. Lidé se navzájem odcizili a ani rostoucí počet duchů nepřiměje vesničany k rázné akci. Naopak, opouštějí své domovy a uvolňují místo zesnulým. Krajina je tak plná „měst duchů“, pozůstatků hornické historie – ostatně i v Côtého filmu figuruje důl jakožto prvek typický pro québecký venkov.
Příběh automechanika
Prostory úniku nacházíme i v trilogii Christiana Guaye-Poliquina, z níž byla do češtiny přeložena zatím jen druhá kniha Tíha sněhu (2016, česky 2019). V prvním svazku Le Fil des kilomètres (Nit kilometrů, 2013) sledujeme příběh automechanika, který po rozsáhlém blackoutu putuje na druhý konec kontinentu za svým zestárlým otcem žijícím v zapadlé osadě obklopené lesy, aby se o něj postaral. Jeho cesta je ovšem také únikem před sebou samým, před zkrachovalou existencí osamělého alkoholika, před vnitřními démony, které ho pronásledují. Hrdina odvíjí pomyslné kilometry Ariadniny nitě, která jej vede labyrintem apokalyptické krajiny, a nakonec se dostává do své rodné vesnice, kde nešťastnou shodou okolností při autonehodě usmrtí svého otce a sám zůstane těžce zraněný.
V Tíze sněhu se pak s hrdinou ocitáme v horské chatě, kde se o něj stará postarší muž, který uvázl na venkově během apokalypsy a který se snaží dostat ke své ženě. Během kruté zimy, kdy se protagonista postupně zotavuje, jsme svědky zániku vesnické komunity, jež není schopna obstát ve světě bez elektřiny. Někteří vesničané ves opustili již zkraje zimy, aby se uchýlili do lesů, kde se živí lovem. Jiní odešli do měst, jejichž obyvatelé živoří a bojují mezi sebou. V zatím poslední knize Les Ombres filantes (Rozpředené stíny, 2021) procházíme s bývalým automechanikem lesem, kde si jeho příbuzní vytvořili vlastní svět tak jako starci v románu Jocelyne Saucierové. Na cestě ho provází tajemný chlapec Olio a spolu vytvářejí dvojici otce a syna, podobně jako v románu Cesta (2006, česky 2008) Cormaca McCarthyho, na jehož knihu najdeme v textu několik odkazů.
Ve výše zmíněných dílech se prostor lesa stává útočištěm lidí, kteří sem utekli z města. Lesní komunita se přitom řídí neúprosnými pravidly danými jednak nepřízní vnějšího, civilizovaného světa, jednak divokostí přírody, která je úkrytem, ale i místem nebezpečí. Venkov a vesnice se sice pojí se svébytností a pospolitostí, v podmínkách moderního světa – respektive jeho zániku – však selhávají a rozpadají se.
Autor je doktorand na FF MU, věnuje se québecké literatuře.