Kruh násilí je možné přerušit

Jak se stane, že se polská reportérka začne věnovat tématu kanadských internátních škol pro děti původních obyvatel?

To téma je v kanadském veřejném prostoru natolik přítomné, že se rozhodně nejednalo o investigativní žurnalistiku. V médiích se stále píše o tom, k čemu docházelo, jakým způsobem by se Kanada měla původním obyvatelům i konkrétním rodinám omluvit a jak tuto velmi tragickou záležitost reflektovat. Píše se o konkrétních krocích úřadů, o finančním rozměru procesu smíření a také tom, že se musí změnit vnímání kanadské identity a státnosti.

Takže když jste s rodinou přijela do Kanady, byla to jedna z prvních věcí, na niž jste narazila?

Ano, dnes nemůžete žít v Kanadě a nevědět, co se v tamních internátních školách pro indián­ské děti dělo. Sama jsem o tom něco málo věděla už před odjezdem, ale netušila jsem, jaký to otřesné zacházení s původními obyvateli mělo rozsah a jak zásadně dnes toto téma ovlivňuje veřejnou debatu v Kanadě.

Jaké byly vaše představy o Kanadě před odjezdem?

Chtěla jsem především zjistit, jestli Kanada mých představ, ten dokonalý stát, opravdu existuje. Jestli je na světě země, která se snaží vytvořit stejné podmínky pro všechny své obyvatele nezávisle na tom, odkud pocházejí, jakým jazykem mluví, v co věří, koho milují a jakou barvu pleti mají. A musím říct, že jsem dodnes nadšená z toho, jak velký se v Kanadě klade důraz na komunitu, že jsou do ní zapojováni všichni, a vůbec z toho, jak jsou Kanaďané otevření jinakosti. Díky tomu tam může být život opravdu jednoduchý i pro člověka z ciziny. Má to samozřejmě své praktické a ekonomické důvody – je to země, jejíž populace rychle stárne, takže potřebují lidi, kteří budou pracovat v sociálních službách a podobně. Ale v určité míře ona moderní, spravedlivá a otevřená Kanada opravdu existuje.

Přijela jste i s dětmi. Jak vypadal váš každodenní život?

Práci tam získal manžel a my jsme jeli s ním. V té době byly děti ještě malé. Žili jsme v Torontu, což je etnicky snad nejrozmanitější město na světě. Na ulici uslyšíte desítky jazyků a stovky dialektů. Žijí tam lidé z celého světa a nikdo si nevšímá toho, s jakým přízvukem kdo mluví. Byli jsme sice imigranti, ale necítili jsme se cize ani nepatřičně – každý tam byl odněkud a každý si s sebou přinesl kus své vlastní kultury, což se projevuje třeba v oblečení nebo jídle. Kanada má navíc opravdu skvělý systém veřejného školství, velmi inkluzivní a postavený tak, aby se děti dokázaly co nejrychleji zapojit.

Samozřejmě ne všechno bylo ideální. Velmi mě například zaskočilo počasí. Zima, tedy nízké teploty a celodenní vítr, zde skutečně komplikuje běžný život. Třeba neustálé přenášení kočárku přes závěje. Poprvé v životě jsem viděla, jak se déšť okamžitě měnil v led. Aby mohli lidé přejít přes silnici, museli udělat lidský řetěz, držet se za ruce. A děti šly od jednoho dospělého k druhému. Možná to tady v teple nezní tak dramaticky, ale přiznám, že jsem občas plakala.

Pracovní vízum do Kanady ale přece jen nedostane každý?

Imigrační systém je poměrně přísný a Kanaďané si hodně vybírají, komu dají vízum. Čím jste mladší a čím důležitější máte – tedy z pohledu kanadské ekonomiky – povolání, tím je pravděpodobnější, že vízum získáte. Teď během války na Ukrajině nicméně kanadský premiér pozval ukrajinské uprchlíky a systém k nim prý nebude tak přísný. Výhodou Kanady je, že nezná válku. Evropa má staleté tradice ozbrojených střetů, relativně nedávné trauma druhé světové války, ale také války v Jugoslávii a teď na Ukrajině. V Kanadě bylo jedinou podobnou zkušeností potlačené povstání Métisů v osmdesátých letech 19. století, od té doby zažívá sto padesát let míru. Spojené státy jsou tavicí kotel, kde se národy mísí, kdežto Kanada připomíná spíše mozaiku – různé kultury žijí vedle sebe. Kanada se proto snaží jako hlavní spojující prvek společnosti zdůrazňovat úctu k různorodosti, druhým lidem a jejich kultuře.

Jaké jsou v Kanadě společenské rozdíly?

Na rozdíl od Spojených států je Kanada spíše sociální stát, má kvalitní systém všeobecné zdravotní péče a vzdělávání. Pokud jste se jako Kanaďan narodil nebo se vám podaří získat vízum a trvalý pobyt, můžete tyto systémy využívat. Školy jsou otevřené, přátelské a dokážou dobře integrovat děti z různých kultur, které na začátku nemluví anglicky nebo francouzsky. Zažila jsem to se svými dětmi a po návratu do polské školy se nám po kanadském školství opravdu stýská.

Jak se tedy stalo, že v Kanadě vznikly internátní školy pro děti původních obyvatel?

První kontakty evropských osadníků s původními obyvateli byly přátelské a patrně výhodné pro obě strany. Evropané přinesli nové technologie a od původních obyvatel se učili v drsných podmínkách přežít. Ovšem potom se osadníci rozhodli, že chtějí víc bohatství celé země získat pro sebe a domorodce ovládnout. Protože však budoucí Kanaďané nebyli na rozdíl od osadníků ve Spojených státech schopni území ovládnout velkou vojenskou operací, na niž neměli dost peněz, rozhodli se pro spíše úřednický postup. Systém internátních škol se začal formovat v polovině 19. století, přičemž v roce 1867 prakticky vznikla dnešní Kanada. Otcové zakladatelé rozhodli, že ve školách po celé zemi budou děti původních obyvatel přeučovány. Podle zákonů byli rodiče povinni své děti do škol posílat. Stačilo už jen vyřešit, kdo bude školy spravovat, protože samotný stát neměl dost prostředků na učitele a personál – a v tomto okamžiku se nabídla církev, především katolická, ale také protestantská. Dohromady pak stvořily represivní instituce, v nichž děti měly zapomenout na své kořeny, jazyk i tradice a stát se loajálními, poslušnými pracovníky pro kanadský stát.

Fungoval ten systém? Umožnil dětem, aby se staly občany nově vznikajícího kanadského státu, nebo zůstaly lidmi druhé kategorie a školy byly něco jako rezervace?

Existovaly školy, které dětem pomohly. Na­­­učily se úřední jazyky, angličtinu a francouzšti­nu, číst a psát. Někdy děti pocházely z rodin, kde bylo běžné násilí, a ve školách se naopak setkaly s osvícenými vychovateli. Byly to ale spíše výjimky. Nejčastěji šlo o školy s velmi přísným režimem a výchovným prostředkem bylo násilí. Jako celek byl systém internátních škol vůči původním obyvatelům represivní.

A co na to rodiče těch dětí? Někdo se objevil ve dveřích a děti jim prostě vzal?

Často to tak bylo. Obvykle přišel „indiánský agent“, tedy státní úředník, který měl na starost dané území, nebo policista, který doprovázel kněze či řádovou sestru. Děti byly naloženy do lodí, vagónů nebo později letadel a odvezeny stovky kilometrů daleko, aby je rodiče nemohli navštěvovat, což sice nebylo zakázáno, ale prakticky na to rodiče neměli prostředky. Školní docházka byla povinná a rodiče neměli právo protestovat ani si vybírat školu. Tak to vypadalo až do devadesátých let 20. století, poslední škola byla uzavřena v roce 1996! Internátní školy nebyly v Kanadě nic zvláštního, je to strašně rozlehlá země a v každé vesnici nemohla být škola, takže děti běžně odjížděly do škol, kde i přespávaly, a na prázdniny se pak vracely domů. Ovšem tohle byly školy pouze pro původní obyvatele a spravovala je církev, bílé děti navštěvovaly jiné školy. Indian Residential School byla jakýmsi křížencem britského internátu s americkým penitenciárním systémem. Zakladatelé těchto ústavů jezdili do Spojených států a inspirovali se tamní vězeňskou sítí. Cílem totiž nebylo primárně vzdělání, ale velmi tvrdé nahrazení jedné kultury druhou.

Objevily se mezi původními obyvateli pokusy o vzpouru? Školami procházelo několik generací, a tak rodiče věděli, co jejich děti čeká.

Osadníci původní kmeny postupně ovládli – svou ekonomickou převahou i policií a ozbrojenými složkami. Domorodí obyvatelé nedokázali organizovanému nátlaku vzdorovat, často také přijali katolickou víru a spolu s ní přesvědčení, že takto je to správné, protože to chce Bůh. Nedokázali se vzepřít knězi. Nedokázali vzdorovat autoritám – tedy především státu. A tak rodiče, i když školami sami prošli, do nich své děti posílali. Byli vychováni ve strachu a k poslušnosti – a skutečně se báli a byli poslušní. Když se někdo pokoušel své dítě schovat, hrozil mu vyhazov z práce nebo vězení. Vzdor se projevoval spíše ve snaze udržet si své tradice, často tajně. Protože školy měly sloužit tomu, aby vymazaly jazyk a kulturu. Původním národům se nicméně jejich kulturu – oblečení, hudbu, jazyk – podařilo zachovat, navzdory trestům a pronásledování. Díky tomu dnes mají na co navázat a v Kanadě probíhá renesance původních kultur.

Kdy se o situaci v internátních školách začalo mluvit mezi Kanaďany?

Bylo to takové veřejné tajemství. Šlo spíše o to, kdy zareaguje vláda. Ty školy, ačkoli řada z nich byla na odlehlých místech, nebyly zcela izolované. Jezdili tam opraváři, personál, ale také lékaři – a ti právě jako první začali upozorňovat na to, jak se tam s dětmi zachází, viděli, jaké jsou tam podmínky. Ovšem nic se s tím na oficiální úrovni nedělalo. Panovalo přesvědčení, že je to cena za civilizační pokrok, kterou musí zaplatit původní obyvatelé. Jenže postupem času bylo stále evidentnější, že školy nefungují. Absolventi nebyli schopni obstát ve společnosti. Ekonomický přínos, s jehož vidinou školy vznikaly, nenastal. Naopak bylo nutné lidem, kteří školy opouštěli, celý život pomáhat. Škola je psychicky narušila. Nedovedli navazovat vztahy, jejich rodiny se rozpadaly, stávali se z nich alkoholici.

Kdy se přístup státu změnil?

Hledala jsem ten okamžik, událost, která zahájila celospolečenskou diskusi o spoluzodpovědnosti Kanaďanů za danou situaci. Myslím, že to bylo vystoupení Phila Fontainea, prominentního politika a původního obyvatele Kanady, v roce 1989. Byl známý, těšil se úctě. Všechny šokovala jeho slova: „Také jsem chodil do podobné internátní školy. Ublížili mi a já jsem potom ubližoval jiným.“ Veřejně známá osobnost přiznala, že byla obětí sexuálního násilí. Fontaine to řekl v televizi v době, kdy se Kanaďané ve veselé náladě chystali na Halloween. „Děláme pak to, co nám dělali jiní. Násilí se přenáší dál,“ řekl tehdy Fontaine. To byl přelomový okamžik a do redakce televize CBC začaly přicházet dopisy od původních obyvatel, kteří se svěřovali s tím, že jsou také „přeživší“, jak se žákům těch internátů dnes říká. Psali o tom, že je někdo sexuálně zneužíval, že to v sobě drželi a neřekli to ani svým nejbližším. Prolomilo se tabu. Najednou se za to nemuseli stydět.

Tehdy zareagovali i politici?

Vytvořil se celospolečenský tlak na vládu a vznikla Státní komise pro pravdu a usmíření, která měla podrobně popsat, co se ve školách dělo a jaké to mělo následky. V roce 2015 vydala zprávu, která Kanadou otřásla a změnila pohled na její historii. Tu zprávu, která má snad osm dílů, najdete v každé knihovně a vznikly i podpůrné skupiny, které pomáhají lidem vyrovnat se s jejím obsahem. Fragmenty se čtou ve školách. Kromě podrobné zprávy existuje také kratší shrnutí. Je to šokující čtení. V roce 2015 ovšem bylo nejen nahlas a zřetelně řečeno, co se stalo, ale také to, že je nutné spáchané křivdy odčinit. A o to se od té doby Kanada snaží.

Justin Trudeau a jeho strana si zmíněné usmíření vzali za jeden z hlavních bodů volebního programu.

Ano, a myslím, že mu to pomohlo vyhrát volby. V roce 2014 bylo v řece objeveno tělo patnáctileté Tiny Fontaine, zabalené do deky a zatížené kameny. Tělo dívky, která pocházela z rodiny původních obyvatel. Tehdejší premiér Stephen Harper řekl, že je to případ pro policii. Liberální strana Justina Trudeaua ale tvrdila, že to je problém, který musí řešit sociologové. Že se musí hledat odpověď na otázku, proč se oběťmi vražd, násilí a sexuálních zločinů stávají mnohem častěji dívky z rodin původních obyvatel než bílé dívky. Následně byla podepsána dohoda mezi vládou, původními obyvateli a církví, byly uvolněny prostředky na podporu tradiční kultury, sociální pomoc i individuální odškodné. Další zákony mají posílit ekonomiku původních obyvatel, existují různé programy podporující vznik firem, spolků, kursů… Stále však existují rezervace, kde je běžné násilí, alkoholismus, závislost na hazardu – i proto, že to jsou opět lidé, kteří prošli internátními školami. Kanada má nejvíce sladké vody na světě, ale na mnoha místech není v důsledku těžby nerostných surovin pitná. A to se opět týká především vesnic, kde žijí původní obyvatelé. Samozřejmě, že ne všem Kanaďanům se líbí, že je tolik peněz z veřejného rozpočtu věnováno pomoci původním obyvatelům a aktivitám spojeným s „usmířením“. Ještě dodám, že se klade důraz na jazyk: neříká se ­In­dián, ale původní obyvatel, neříká se Eskymák, ale Inuita.

Ve Spojených státech se nedávno bořily pomníky – proběhly nějaké podobné symbolické protesty také v Kanadě?

Velká vlna rozhořčení se zdvihla poté, co byly objeveny staré hřbitovy s neoznačenými hroby a těly dětí, které zemřely v internátních školách. Zatím není možné přesně určit, kolik jich bylo. Jen za jedno léto bylo objeveno sedm tisíc obětí. A hledalo se zatím jen v okolí ani ne dvaceti škol. Na mnoha hřbitovech navíc dnes roste tráva a pasou se krávy, vyrostly tam hotely nebo golfová hřiště… V Kanadě vypukly protesty, pomníky politiků z doby, kdy školy vznikaly, byly polévány červenou barvou, některé byly i strženy – třeba pomník královny Alžběty a královny Viktorie. Dnes Kanaďané přemýšlejí, komu stavět pomníky a proč. Pokoušejí se znovu vyprávět své dějiny, tentokrát ovšem tak, aby jejich součástí byl i pravdivý příběh původních obyvatel. Říkají: „Můžete mít vlastní názor, ale nemůžete mít vlastní fakta.“ Proto se snaží v současné době získat co nejvíce informací, jakkoli je to bolestné a otřesné. Nechtějí lhát.

Jsou původní obyvatelé součástí politické reprezentace?

Hlavou Kanady není premiér, ale generální guvernér, kterého jmenuje na žádost premié­ra britská královna. Je to reprezentativní funkce a od roku 2021 je guvernérkou Mary Simonová, Inuitka, která byla velvyslankyní Kanady v Dánsku. Podle zákonů musí generální guvernér znát oba úřední jazyky, angličtinu i francouzštinu. Mary Simonová ale mluví jen anglicky a inuitsky. Sama k tomu řekla, že neumí francouzsky, protože chodila do internátní školy a nikdo ji francouzsky nenaučil: je to vaše vina, že jsem se to nemohla naučit, že jako původní obyvatelka nemám odpovídající vzdělání, ohradila se. A nikdo se neodvážil protestovat. Generální guvernérka je velkým symbolem – nosí oblečení a doplňky, které odkazují k původním kulturám. Plní nejvyšší státní funkci, a přitom je hrdá na to, že je Inuitkou. Ještě před pěti lety by to bylo nepředstavitelné. Generální guvernér byl většinou bílý muž.

Nesetkala jste se s negativní reakcí na to, že jako Evropanka píšete o kanadských problémech? Vyšla vaše kniha i v Kanadě?

To je trochu problém. Kanadský vydavatel by se setkal s výčitkou, že publikuje knihu o původních obyvatelích od bílé autorky z Evropy. V Kanadě jsou velmi citliví na kulturní apropriaci, což je problém, který my příliš nevnímáme. Při reportérské práci mi pomohlo, že jsem zdůrazňovala svou perspektivu matky – jedno dítě jsem měla v kočárku, druhé ve škole. V té době jsem nevěděla, jestli v Kanadě nezůstaneme, a říkala jsem: já vychovávám budoucí Kanaďany, chci znát vaši perspektivu.

Ale zároveň to není jen kniha o Kanadě. Chtěla jsem přes všechny strašné podrobnosti o tom, co se dělo, ukázat, že kruh násilí je možné přerušit, jakkoli ten systém fungoval spoustu let. A podnět k tomu může dát jediný člověk, který hlasitě řekne ne. Nikdo z nás neví, jestli právě jeho hlas, jeho vzepření se zlu, nebude to rozhodující.