M jako Motomami

Rosalía se na svém třetím albu Motomami inspiruje hyperpopem i vlastní hyperaktivitou. Svůj transformativní potenciál manifestuje hned v úvodní skladbě: „Měním se, protiřečím si, měním se, jsem cokoli.“ Zbytek desky, ale také videoklipy, tiktokové momentky a další mediální prezentace tento potenciál efektivně zúročují. Z nadšených reakcí hudebních publicistů se dokonce zdá, že album letošního roku známe už na jaře. Tím lépe – alespoň v tomto ohledu by nás letošek nemusel zaskočit. Motomami ostatně vznikalo tři roky, během nichž se Rosalía představila světu v hvězdné společnosti Travise Scotta, Bad Bunnyho, Jamese Blakea nebo Billie Eilish, a očekávalo se tedy, že nová nahrávka „Rihannu flamenca“ posune dál do mainstreamu. Pokud se ptáme, jaká transformace tento úspěch umožnila, měli bychom se zastavit hned u prvního slova, které na desce zazní. Je to „chica“ (dívka) a světový úspěch devětadvacetileté zpěvačky je příkladem toho, jak se toto popkulturní fantasma utváří.

Venuše v helmě

Podle časopisu Vice je Motomami „sexy“ na­­hrávka. Zní to podivně, ale je to tak. Postupující sexualizace mladé umělkyně je patrná už z obalu desky. Zatímco na předchozím, průlomovém albu El mal querer (2018) se zpěvačka v ironické nápodobě katolického kýče stylizovala do světice spočívající na obláčku, novinka představuje Rosalíu nahou v postoji odkazujícím k Botticelliho Zrození Venuše, ovšem v motocyklové helmě a se začmáraným pohlavím. Tento odkaz může vybízet k úvahám o konceptuální práci s dějinami umění, především ale inzeruje definitivní vstup zpěvaččina těla do zábavního průmyslu. Více napovědí pohyblivé obrázky: v klipu k titulní skladbě Motomami nám zpěvačka předvádí svá vypracovaná stehna (díváme se zespodu, skrz skleněnou podlahu), ve videu k sexuálně explicitní – a bezesporu krásné – skladbě Hentai ji sledujeme, jak se polonahá svíjí na torzu býka. Rosalíina popová kariéra očividně dospěla do bodu, kdy je třeba se odhalit. Po letech tvrdé práce se úspěšná umělkyně konečně stala dívkou a nyní musí této objektifikace využít.

Příběh o závratném úspěchu dívky z katalánského městečka Sant Esteve Sesrovires je jakýmsi populárním dovětkem k Podkladům pro teorii Dívky (1999, česky 2019) francouzského kolektivu Tiqqun, který se prostřednictvím titulní figury pokusil – sarkasticky a s ne vždy reflektovaným sexismem – zhmotnit principy konzumu a naznačit trajektorii splývání subjektu s „nejluxusnější komoditou“. O modelové dívce se zde mimo jiné píše: „Vše, co dělá, do sebemenšího detailu, dělá pro vlastní zhodnocení. Vždy se bude prohlašovat za suverénní subjekt své vlastní reifikace.“ Tuto hypotézu Rosalía svěžím způsobem demonstrovala ve spotu pro mužský lifestylový magazín GQ, v němž se zhostila úkolu předvést „deset věcí, bez kterých nemůže žít“. Asi nepřekvapí, že na prvním místě uvedla činky: „Na fitness myslím pořád.“ Dále došlo mimo jiné na žvýkačky, diář, mobil, kosmetiku, mikinu s kapucí a – majonézu! Okouzlený divák­-konzument by ovšem jako „must have“ nejradši uvedl Rosalíu samotnou.

Sdílet a mixovat

Podle Rosalíi je Motomami její „nejosobnější“ dílo. V nových písních otevřeně mluví o svých erotických touhách, prezentuje se jako osobnost, která odmítá být „něčí zákusek“, ale také trpí pocitem izolace a steskem po domově. „Dívka ráda pohnutě vypráví o svém dětství, aby dala najevo, že mu ještě neodrostla, že v hloubi duše zůstala naivní,“ podotýkají k tomu intelektuálové z časopisu Tiqqun. Pointa je ovšem v tom, že čím je toto sdílení osobnější a důvěrnější (dva krajní body představují touha po orgasmu a vřelý vztah k babičce, jejíž hlas slyšíme v závěru tracku G3N15), tím většího úspěchu Rosalía dosahuje. A jak tuší všichni uživatelé sociálních sítí, funguje to i naopak: čím více sdílení, tím jedinečnější se jeho obsah zdá být. Důsledkem je nejen pečlivá sebeanalýza a všudypřítomná emocionalita, ale také rozdrobení subjektivity a její znovunalézání v tříšti forem. I proto se současná hudba neobejde bez mixování. Nejen popmusic jako celek, ale také jednotlivé skladby se musí rozpadat do mnohosti stylů – ne kvůli experimentu, ale abychom se měli s čím ztotožnit. V tomto ohledu Motomami jakožto živelná hudební koláž, která v tiktokovém tempu absorbuje všemožné emoční výkyvy, představuje mistrovské dílo své doby. Není to sice experiment, na to povaha popové hvězdy přece jen příliš podléhá pravidlům zrcadlení a derivace, určitě se však jedná o nový standard, který umožní produkovat inovativní formy ve velkém.

Předchozí album El mal querer spojovalo flamenco s elektronikou a ozvuky R&B. Výsledek byl melodramatický a díky minimalistické produkci lehce znepokojivý. Ambivalentní atmosféru dotvářela promyšlená práce s protikladnými emblémy „jižní“ identity: prvky tradičního hudebního žánru, který je nehmotnou památkou UNESCO, doplňovaly samply túrování motorek a pískání pneumatik; motivy okcitánské romance kolidovaly s prostředím průmyslových zón; katolická symbolika se mísila s atributy noční periferie; školený soprán střídal autotune. Aktuální deska se od vizí kamioňáků s krvácejícím srdcem a fascinace maskulinním romantismem Camaróna de la Isla obrací k pestřejšímu a virtuálnějšímu světu, který je nepokrytě dívčí (duet s The Weekndem v tomto směru nic nemění). Pokud jde o množství žánrových charakteristik, posunula se Rosalíina tvorba od fúze k hybridizaci. Přibyla záplava samplů, reggaetonové rytmy, rapování, vlivy PC Music, hentai estetika a spolu s ní i rozjívené exhibice ve stylu Brooke Candy nebo hyperpopové nymfy Ashnikko. Kdo by si pomyslel, že enfant terrible flamenca od hořících mlýnů dospěje až k infantilnímu refrénu Bizcochita, „hravému jako zmrzlinářský vůz projíždějící ulicemi“?

Neodbarvená

Manická hravost – jako způsob, jímž úspěšná hyperaktivní dívka zachází s citacemi, z nichž skládá svou všestrannou osobnost – je dobře patrná z Motomami TikTok Live Perfor­mance, během níž zpěvačka v prostředí filmového studia v hektickém tempu inscenuje alternativní verze většiny skladeb alba: při zpěvu tančí, projíždí se na koloběžce, zasypává se pískem, vyplazuje jazyk, twerkuje, sedí na motorce tvořené těly tanečníků (jde o odkaz na klip ke skladbě Bound 2 Kanyeho Westa), sprejuje své motýlí logo a neustále se převléká (jako hvězda fashion magazínů je Rosalía zkušená modelka). Zásadní je skutečnost, že performance této flexibilní, cílevědomé, a přitom spontánní dívky je určena pro obrazovky telefonů. Když se obraz převrátí a show pokračuje vzhůru nohama, nejde jen o snahu zaujmout, nýbrž o pobídku, aby divák učinil důvěrně známý pohyb – otočil v dlani svým mobilem. Je to jednoduchý nápad, nicméně velmi účinný. Intimní rozměr kapesní pomůcky, skrze niž komunikujeme se světem a která běžně slouží jako kosmetické zrcátko, se prolne s gestem, jímž se vztahujeme k dívce, jež nás tak či onak svádí.

Není přitom náhoda, že tato dívka promlou­vá ke globálnímu publiku ve španělštině. Rosalía nezpívá španělsky kvůli tomu, že by nemohla zpívat anglicky, nebo proto, že by se obracela primárně k hispanofonnímu publiku – ačkoli několikasetmilionová masa potenciálních posluchačů rozhodně není zanedbatelná. Katalánská zpěvačka se ve své dívčí roli symbolicky stává vyslankyní „latin popu“, jehož hvězdy se za asistence nadšených hudebních publicistů emancipují na Spotify a dalších streamovacích platformách (viz celosvětová pandemie Despacita), a kráčí vstříc západnímu hudebnímu průmyslu, jenž se dlouhodobě neobejde bez exotických surovin. Že v případě Rosalíiny mateřštiny jde primárně o kvalitu zvukové matérie, a až potom o jazyk, názorně ukazuje Motomami Alphabet, jeden z nejvýraznějších tracků alba, v němž zpěvačka odříkává písmena abecedy („M jako Motomami“). To je zcela ve shodě s postulátem, že jazyk dívky – koneckonců stejně jako celá pop music – je určen k „opakování a dělání dojmu“. A Rosalía dojem skutečně dělá. Jen bych rád věděl, jestli po Madonně, Britney Spears, Lady Gaga nebo Shakiře dojde v dívčí linii globálního popu ke zlomu a nově etablovaná „chica“ svou pozici v nejvyšším patře šoubyznysu zaujme neodbarvená.