Masy a kvanta

Iannis Xenakis byl člověk plný protikladů, jemný ve vystupování, nekompromisní v umění, tvůrce, který se ve své hudbě snažil oprostit od emocí, ale dokázala ho rozplakat sentimentální melodie z dětství. Mimořádně pracovitý skladatel za sebou zanechal mnohovrstevnaté dílo, které dodnes přitahuje posluchače i umělce. Čím to je a proč stojí za to si ho připomínat i sto let po jeho narození?

Memento

Xenakis neměl lehké dětství ani dospívání. Když mu bylo pět, zemřela mu matka, za studií byl ostrakizován pro svůj přízvuk, během druhé světové války se pak zapojí do řeckého odboje proti nacistům a později i proti britským jednotkám. Proti tankům používá Molotovovy koktejly. „V lednu 1945 vás zranili, že?“ zeptal se skladatele hudební kritik Bálint András Varga v roce 1980. „Ano, zasáhl mě šrapnel, který vypálil americký sherman. Ale stihl jsem jich předtím pár vyhodit do vzduchu.“ Když se po válce proti představitelům komunistického odboje obrátí stoupenci monarchie vojensky podporovaní Velkou Británií a Spojenými státy, Xenakis prochází bolestivou deziluzí a prchá do Paříže. Zemi, pro kterou byl ochotný položit život, znovu uvidí až v roce 1974, po pádu vojenské junty.

Nouritza Matossian, autorka Xenakisovy první biografie, tvrdí, že si výraznou jizvu po svém válečném zranění nikdy nenechal plasticky upravit, protože pro něj byla mementem. A podobně jeho zarputilé opracovávání nových zvukových světů, jeho neúnavná snaha nalézt originální, nepředvídatelnou hudbu, byla motivována něčím, co přesahovalo osobní rovinu. Šlo o metafyzickou potřebu ospravedlnit svou existenci a snad i o splacení dluhu padlým přátelům. Xenakisovy skladby postrádají ego a jsou děsivé i nádherné zároveň – stejně jako rozbouřené vlny rozbíjející se o útes, ale také jako demonstrace, která se po zásahu okupantů zvrhne ve zběsilý, vražedný chaos.

Granulární syntéza

Slavná dvojice skladeb z padesátých let Me­­tastaseis (1953–1954) a Pithoprakta (1956) zní dodnes aktuálně a bezprostředně. „Když jsem poprvé slyšel Xenakise, všechno se změnilo,“ napsal v nedávném článku pro The Wire publicista Neil Kulkarni. „Objevil jsem někoho, kdo se zjevně zajímá o extrémní oblasti hudby, které nejen označí, ale plně se do nich ponoří a zkoumá je. Xenakis vám nedá možnost zahlédnout hvězdy. Postaví vás přímo mezi ně, vžene vás na oběžnou dráhu, kde působí nelidské tlaky a nepředstavitelná rychlost.“

Stavebním materiálem Xenakisových kompozic nejsou noty a akordy, ale glissanda, tremola a shluky zvukových událostí. Xenakis byl mistr akustického noisu a před desetiletími vytvářel zvuky, které dnes běžně slýcháme v elektronické hudbě. Brzy zjistil, že pomocí počítačů a modulátorů může zvukové masy a kvanta vytvářet snadněji, než je tomu u akustické hudby. V roce 1958 tak započal sérii elektroakustických děl, jejímž vrcholem byla majestátní íránská premiéra bezmála hodinové kompozice Persépolis (1971) u příležitosti dvou a půl tisíce let od založení titulní antické metropole. Skladba uvedená v rámci Festivalu umění v Šírázu a Persepoli se tehdy linula z devětapadesáti reproduktorů, zatímco ve tmě planuly pochodně a nebe křižovaly kužely světla z reflektorů.

Persépolis, která nedávno vyšla v remasterované verzi jako součást kompletu Xenakisových elektroakustických děl v německém vydavatelství Karlrecords, zní našim uším až podezřele povědomě. Xenakis v ní zpracovával zvuky klarinetu, smyčcových vysokých alikvótních tónů, gongu, tympánu, kovových trubic a mnoha dalších objektů způsobem, který bychom dnes nazvali granulární syntéza. Zvukový signál nastřihal na malé jednotky, jež potom opracovával samostatně a přiděloval jim nové kvality. Je to postup, který dnes zná každý, kdo používá Ableton či podobný interaktivní software.

Neuvěřitelný sen

Koncem šedesátých let už byl Xenakis prominentním skladatelem a mnozí od něj očekávali určitá politická gesta. Když v Paříži v roce 1968 probíhaly studentské stávky, objevilo se na zdech pařížské konzervatoře graffiti hlásající: „Pryč s Gounodem, sem s Xenakisem!“ Xenakis byl symbolem změny, odvahy, pokroku. Místo salonní nápodoby přírodních živlů je jeho hudba živlem sama o sobě a strhla i politicky aktivní studenty, kteří v ní spatřovali sílu potírající nacionalismus a konzervativní tradicionalismus. Podobně Xenakis zapůsobil v polovině osmdesátých let na Reinholda Friedla, zakladatele berlínského hudebního kolektivu Zeitkratzer. „Ztratit se v jeho zvuku bylo omamné, osvobozující. Byl to bojovník proti buržoazní představě hudby sestávající z čistých tónů – glissando byl hřích! Xenakisova elektroakustická tvorba představovala průhled do experimentální hudby pro ty, kteří nerozuměli jeho notovanému dílu. Jednou jsme pustili Reedovu Metal Machine Music a zároveň Xenakisovy hlukové orgie napsané pro ty naše směšné evropské historické nástroje. Byl to protest proti zneužívání hudby jako nástroje k rozdělování společnosti.“

Vraťme se však ještě k íránskému Festivalu umění v Šírázu a Persepoli. V roce 1968 se ho Xenakis zúčastnil poprvé a zazněla zde skladba Nuits, věnovaná „tisícům zapomenutých, jejichž jména jsou ztracena“. Skladatel narážel na perzekvované Španěly, Portugalce a Řeky, kteří v té době žili pod vojenskou diktaturou. O pár let později v zemi pod vládou prozápadního šáha Pahlavího uvedl oslnivé dílo pro bicí nástroje s názvem Persephassa (1969) a poté již zmíněnou elektroakustickou skladbu Persépolis. Tou dobou už naplno probíhala Pahlavího bílá revoluce, tedy vládní politika směřující k westernizaci společnosti bez ohledu na nižší třídy. Rostoucí kritice neušel ani festival. „Jak to, že se v Šírázu odehrávají nemravné akty?“ ptá se z exilu budoucí šíitský vládce Chomejní. Kritika se však ozývala i od evropských intelektuálů, podle nichž šáh porušoval lidská práva svých oponentů. Jak může Xenakis, bývalý bojovník za ideje komunismu, spolupracovat s imperialistickým monarchou? Skladatel nakonec další angažmá odřekl. O pár let později festival, do něhož se kromě Xenakise zapojili také John Cage, Merce Cunningham, Karlheinz Stockhausen a další evropští avantgardní umělci, působil jako neuvěřitelný sen, nesmysl. Jak mohla ve státě, ve kterém se dnes popravuje za sexuální orientaci, probíhat přehlídka nejprogresivnějšího umění své doby?

Zaobírat se chaosem

Když v padesátých letech Xenakis navštívil Japonsko, podivoval se, že tamní skladatelé píší v západním duchu. Řecký skladatel si byl dobře vědom hegemonie a elitářství západní hudby a v dalších letech se inspiroval mimo jiné javánským gamelanem či hudebními kulturami afrického kontinentu. Jeho skladby mají ovšem daleko k příznakovému orientalismu a exotickým názvukům. Všechny své vědomosti dokázal zaměřit k abstraktnímu cíli, k němuž se dostával skrze více či méně komplexní statistické a matematické operace. Věda i antická filosofie mu pomáhaly za­­obírat se chaosem, zkoumat ho, dotknout se ho a dohlédnout za naučená a sdílená hudební schémata a idiomy. Snad proto jeho hudba zní ještě dnes moderně a radikálně – a zároveň starodávně, primordiálně. Muzikolog Thomas DeLio to po skladatelově smrti v roce 2001 shrnul slovy: „Když dovolíme Xenakisově hudbě vstoupit do našich životů, budeme bohatě a nečekaně odměněni.“

Autor je hudební publicista.