David Drábek
Ochechule
Akropolis 2021, 176 s.
Otázka „co bude po smrti“ zaměstnává člověka odnepaměti. Debutová próza dramatika a divadelního režiséra Davida Drábka zavádí čtenáře do posmrtného barda, v němž vypravěč popisuje putování blíže neurčenou postmortálií. Hlavní hrdina, dramatik Drábek, se utopí v mělkém zahradním jezírku a procitne v poušti společně s obří ženou, manželi v kostýmech fenků a nešťastným sebevrahem, který později začne obrůstat peřím. Lidské formy se tu mění stejně nevyzpytatelně jako okolní realita, takže z Drábka je nejdříve beztvaré želé, pak paňáca z tmavého dřeva a následně hrůzný tvor s šupinami a svítícíma očima. Kniha je opatřena citátem Petra A. Bílka, který oceňuje, že autor projevuje „odvahu podivnost nabídnout jako téma“. Kromě podivností tu ale nalezneme i štědrou dávku humoru v historkách ze života postav, nebanální teorie o lidském vědomí i vkusně zakomponované autorovy příhody a stanoviska. Spousta současných spisovatelů se ve svých knihách více či méně očividně snaží vypořádávat s vlastními životy a většinou se jim to zoufale nedaří. Drábek dokáže s akrobatickým umem balancovat mezi soukromým a obecným, životem a zásmrtím, vážným a sebeironickým, materiálním a mystickým. Kniha je napsána až scenáristicky chytlavě, ovšem bez jakékoli vemlouvavosti – možná proto, že z ní čiší spontánní radost ze svobodné tvorby bez zbytečných póz. Má-li být smrt receptem na dobré psaní, přál bych podobně inspirovaný průzkum onoho světa co možná nejvíce českým spisovatelům, případně by pro vlastní dobro mohla zemřít rovnou celá česká literatura.
Karel Kouba
Ondřej Hübl
Opona
Druhé město 2022, 304 s.
Jiří Strach, Petr Stančík, Bogdan Trojak – těmito osobnostmi se v rozhovorech zaklíná autor románu Opona, kreativec Ondřej Hübl. Není to jeho první prozaická kniha, v roce 2018 vydal vcelku zdařilou sbírku povídek Hod mrtvou labutí. V letos vydané próze se však ukazuje, že mít dobrý nápad je sice výhodné v reklamě a vystačí to i na kratší příběh, ale vystavět výhradně na něm celý román se nedá. Jistě, proč by nemohla existovat společnost, která by zájemce přesunula v prostoru i v čase do napodobeniny tuhého stalinismu? Samozřejmě není vyloučeno ani to, že kdekomu by se právě v tomto společenském uspořádání zalíbilo a mohl by si v něm ukájet své mocenské či tyranské choutky… Právě v takovém paralelním vesmíru se ocitne Hüblův hrdina, spolumajitel IT firmy Josef se svou ženou Markétou a dcerou Luisou, kterou konfrontace s nefalšovaným budováním světlých zítřků přiměje k revidování její inklinace k levici. Rodinný pobyt ve stalinistickém světě se ovšem zkomplikuje, příběh se zašmodrchá a pak už jen přihlížíme dějovým zvratům, špionážním eskapádám a podnikovým čachrům, až dojde na sladký happy end. Hübl sice umí poskládat větu, odstavec i kapitolu, občas má břitký jazyk, sem tam se zasmějeme, ale tyto schopnosti z něj rozhodně ještě nedělají spisovatele. Čtenář netuší, proč vlastně román napsal, a obávám se, že to neví ani autor sám. Nejspíš jde jen o vedlejší produkt jeho scénáře pro Strachův nový film. A tím měl také zůstat.
Erik Gilk
Anne Griffin
Když je vše řečeno
Přeložila Markéta Hofmeisterová
Dybbuk 2021, 232 s.
Irský farmář Maurice bilancuje svůj končící život a připíjí pětici těch, kteří pro něj byli nejdůležitější. Tak se dá v jedné větě shrnout celý román Když je vše řečeno irské spisovatelky Anne Griffin. Čtenář by od vyprávění neměl čekat víc, než od samého počátku slibuje: zachycuje celkem obyčejný život zasmušilého muže, pod jehož tvrdou skořápkou se skrývá citlivé srdce a který umí odejít, když přijde jeho čas. Anotace čtenáři radí: „Přistavte si stoličku a naplňte sklenici chutným mokem, protože Maurice je konečně připraven vyprávět svůj příběh.“ Je ale otázkou, proč ve světě přehlceném příběhy věnovat svou pozornost právě tomu Mauriceovu. Snad právě pro jeho obyčejnost? Anne Griffin se nedá upřít vypravěčský talent – i čtenáře bez motivace začíst se do osudů nepříliš výjimečného farmáře umí autorka upoutat a dovést ho až na konec knihy. Zápletka je napínavá a je zábavné z ptačí perspektivy sledovat, jak i drobná rozhodnutí mění osudy celých generací. A právě tyto drobnosti jsou asi nejpoutavější. Kniha tak na jednu stranu aspiruje na to být spletitou rodinnou ságou, na stranu druhou by možná bylo zajímavější hrdinu, jehož povaha je od první strany víceméně jasná, poznávat v povídce, v detailu, zblízka. Takhle jde o román jaksi nerozhodný – a čtenář nakonec, „když je vše řečeno“, vlastně neví, zda četl knihu, která si zaslouží být zapomenuta, anebo příběh ohromující svou obyčejností.
Valentýna Šatrová
Michaela Slussareff
Hry, sítě, porno
Jan Melvil publishing 2022, 352 s.
K čemu vlastně používám svůj chytrý telefon? Co je to Twitch? Bývám roztěkaná? A jak bych osmiletému dítěti vysvětlovala, co je to porno? Nejen na tyhle otázky se snaží odpovědět populárně naučná kniha Hry, sítě, porno s podtitulem Rodičovský průvodce džunglí digitálního dětství a puberty. Určená je primárně rodičům, ale užitek z ní mohou mít všichni, kdo přicházejí do kontaktu s dětmi a mládeží. Autorka vychází mimo jiné z vlastní rodičovské zkušenosti a hned v úvodu píše, že s výchovnými dilematy ohledně digitálních technologií jsou rodiče sice konfrontováni od prvních let svého potomka, často jim však pro orientaci v této džungli chybí kompas. Michaela Slussareff nedává instantní rady – svá doporučení podkládá daty z řady výzkumů a upozorňuje, že naučit děti bezpečnému pohybu v digitálním prostředí je náročný úkol, který vyžaduje od rodičů množství času, energie, otevřenosti a empatie. Zároveň však rodiče nepeskuje, nýbrž přináší argumenty, praktické materiály, testy i příklady, jak s dětmi vést rozhovory o tématech, která jsou pro rodiče často nepříjemná. Krátké kapitolky, mezi nimiž lze libovolně přeskakovat, doplňuje více než dvacetistránkový seznam sekundární literatury. I to z knihy dělá v rámci české produkce unikát – je to čtivá, hravá, prakticky zaměřená příručka, ovšem vystavěná na robustním akademickém základě. A zároveň nám připomíná, že pokud má někdo s životem v digitálním světě problém, jsou to spíš dospělí než děti.
Eva Marková
Už jsme velký!
(Hadžimete no ocukai)
Showrunner Džundži Óuči, Japonsko, od 1990, 279 min.
Premiéra v ČR 31. 3. 2022 (Netflix)
Díky globálnímu uvedení na Netflixu se z japonské reality show Už jsme velký! více než třicet let od domácího uvedení první epizody stala mezinárodní senzace, která vyvolala diskuse doma i v zahraničí. V každé epizodě série vyšle rodič své dítě ve věku dvou až pěti let, aby samo zařídilo nějakou drobnost, obvykle došlo na nákup. Děti na cestě doprovází utajený filmový štáb, který celou akci natáčí a dohlíží na jejich bezpečnost. V postprodukci pak tyto výpravy doplní shovívavý a poněkud jízlivý komentář moderátora. V Japonsku se pořad vysílá ve formě několika samostatných epizod do roka a existuje dokonce účastník, který do soutěže po letech přihlásil své vlastní dítě. Na Netflixu se seriál objevil v koncentrované podobě – hodinové či delší epizody jsou tu zkrácené na deset až dvacet minut a sestřih se soustředí hlavně na samotné výpravy dětí. Tím se ze série stala univerzálně srozumitelná „feel good“ televizní zábava, založená na roztomilé nemotornosti protagonistů. Přicházíme naopak o kontext, z něhož je zřejmější třeba to, že v Japonsku není běžné posílat tak malé děti na nákupy a že ne náhodou velká část účastníků pořadu pochází z venkovských lokalit, které jsou obecně bezpečnější než velká města. Právě to, že seriál přinášel pohled mimo velká městská centra, ostatně přispělo k jeho popularitě v Japonsku. Zájem, který koncentrovaná verze vyvolala na Západě, ovšem svědčí hlavně o sílícím zájmu o eskapistickou zábavu na VOD službách.
Antonín Tesař
Thomas Shütte
Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice, 5. 5. – 5. 6. 2022
„Je nám velkou ctí, že můžeme představit Thomase Schütteho jeho první samostatnou výstavou v České republice.“ Podobnou větou začíná většina textů k výstavám zahraničních autorů v českobudějovickém Domě umění, nenápadné galerii v historickém jádru města. A nutno poznamenat, že zpravidla se jedná o počiny, které jsou pro české publikum nesporným přínosem. Německý umělec Thomas Schütte se řadí mezi respektované postavy současného sochařství. Vystudoval akademii umění v Düsseldorfu pod vedením Gerharda Richtera a Fritze Schweglera, od osmdesátých let se vedle sochy věnuje také kresbě a tvorbě architektonických modelů. Schütteho tvorba se vyznačuje tím, že vzniká v sériích – autor se rád ke svým tématům vrací, zpracovává je rozmanitými způsoby a přizpůsobuje různým rozměrům i materiálům. Tento přístup přibližuje hned první výstavní místnost: deformované, expresivně modelované keramické busty a postavy se dvěma hlavami z fimo hmoty, připomínající marionety ze sérií Old Friends a United Enemies, jsou obklopeny a zmnoženy fotografiemi, na nichž se opakuje tentýž motiv. Téma hlavy dále rozvíjejí díla ze sérií Luisa a Eirköpfe. Výstavu uzavírá výběr z autorových architektonických modelů, jež působí spíše jako kulisy, ačkoli vycházejí z dějin moderní architektury a některé návrhy se dočkaly i realizace.
Denisa Vesecká
Alois Jirásek
Lucerna
Audiokniha, Radioservis 2021
U příležitosti devadesáti let od úmrtí Aloise Jiráska vznikla v Českém rozhlase nová adaptace jedné z nejoblíbenějších českých her 20. století, Lucerny. Jirásek v dramatu s pohádkovými motivy vychází z žánru komedie charakterů a příběh staví na různorodosti postav, které reprezentují český lid v dobách jeho poroby. Symbolem poddanství je titulní lucerna, s níž musí mlynář vrchnosti při příjezdu vždy posvítit na cestě k zámku. Symbolickou roli hraje i staletá lípa, která má být poražena, což má místní opět utvrdit v jejich poddanství. Aby se vyjevila povaha českého lidu, nechává Jirásek do vesnice přijet novou majitelku panství. Kněžna (v podání Heleny Dvořákové) si chce užít trochu dobrodružství a ukázat se jako odvážná a zároveň přívětivá vládkyně. A snad také místní femme fatale, Haničce, svést jejího nápadníka, mlynáře (Petr Lněnička). Zábavná je příprava na potěmkinovské oslavy kněžnina příjezdu v režii Vrchního (Ivan Trojan), který vesničany učí správně provolávat vivat. Trochu bizarně dnes působí do Haničky zamilovaný vodník, postava, z níž Zdeněk Troška vydestiloval Princeznu ze mlejna. Ke hře z roku 1905 režisér Lukáš Hlavica přistoupil s archeologickou důsledností – a je to místy na škodu. Čeština se za více než století změnila a tatam je i rakousko-uherská monarchie, za níž vlastenecká nota patřičně rezonovala. Přežily však charaktery, obrazy místních lidí s jejich slabými i silnými stránkami.
Jiří G. Růžička
Rudolf Eb.er & Will Guthrie
Hilt
LP, Fragment Factory 2022
Společným jmenovatelem tvorby Rudolfa Eb.era je zájem o vztahy mezi lidskou psychikou a zvukem. Zní to abstraktně, nicméně Eb.erův přístup je až vyzývavě přímý: osciluje mezi performativním akcionismem a očistnými rituály. Při sonické produkci si performer zpravidla vystačí s vlastním tělem a elektronikou, jež na tělo bezprostředně reaguje a zesiluje je (což je třeba případ zvuku generovaného aktivitou mozkových vln). To spolu se strohou estetikou stejnokrojů činí z Eb.era typickou postavu noisové scény – na rozdíl od svého letitého spoluhráče Jokea Lanze, který prostřednictvím četných kolaborací pronikl do sféry volné improvizace, zůstává Eb.er ve svém přístupu zarputile konzistentní. Možná tak překvapí aktuální spolupráce s Willem Guthriem, jenž je jedním z nejčinorodějších improvizačních bubeníků. Překvapení je to ovšem jen zdánlivé: Guthrie sice má jazzové zázemí, zároveň ho však přitahuje primitivismus, a to jak na poli experimentální elektroniky, tak v oblasti lidové hudby. Jakožto vysvětlení Guthrieho schopnosti zredukovat bubnování na to, co je podstatné pro udržení napětí, se nabízí zejména jeho zkušenost s gamelanem, který mu dal možnost zasvětit hru rituálním účelům. Uvažovat v souvislosti s deskou Hilt o účelu je ale podobné jako vyvozovat z jejího názvu (česky rukojeť), že jde o hudbu, kterou lze uchopit. Nechme stranou důvody, které k uchopení ponoukají; předností této spolupráce je skutečnost, že nebuduje žádný kult. Jak úlevné je ignorovat vývoj i stylové kreace a slyšet jen to, co se dá omílat stále dokola!
Patrik Pelikán