Z veršů mladého básníka Lubomíra Tichého pro toto číslo A2 vybral Petr Borkovec reprezentativní soubor, zachycující autorovo neokoralé, důvěrné vidění všedního světa, kde „v prasklinách asfaltu vykukují heřmánky“, „červivé odřezky hřibů trčí z kompostu/ ještě před obědem“ a „nikoho nenapadlo/ uklidit zmoklé popelnice“.
na houbách
velkolepě jsem stanul před babičkou
s přírodní trofejí v ruce
ale lubi
holubinky nesbíráme
pýchavky v mé hlavě
byly okamžitě rozšlapány
červivé odřezky hřibů trčí z kompostu
ještě před obědem
mezi vesnicemi
středovou čáru pokryly záplaty
rozjetá kočka rozjeté žáby
rozjetá felicie mezi vesnicemi
sklouzáváš pod sklonem dva stupně k okraji
kde v prasklinách asfaltu vykukují heřmánky
výkup jablek dvě koruny za kilo
v trávě se povalují bankovky
ale hlavně
kdo seká příkopy?
budka
zarovnání plochy na úroveň fotbalového hřiště
hraboši se nemají kam skrýt
na hromadě sběrného dvoru značka
pozor hrboly
na stromě si stehlíci staví hnízdo
nad prázdnou ptačí budkou
sady
každých deset minut míjím
na opomíjené cestě správce parku
on přemisťuje květináče
já vídám pouze jeho
výskyt I
hádání dravců z polní cesty
vždycky je to káně
tiché úly střeží území
jsou prázdné
nebo včely spí
konečně mokrý les
sem přicházejí lidé
vybrečet se do klínu pařezu
za hustníkem je vyhlíží srna
se zčervenalýma očima
jíl nechám rohožce
doma si sprchovou hlavicí měřím tlukot srdce
výskyt II
rozbité tlačítko zastávka na znamení
mi umožnilo slyšet šumění kanálů
nevidět žádného štěkajícího psa
na slizké silnici se srocují slimáci
kaluž vpila savý papír
ještě nikoho nenapadlo
uklidit zmoklé popelnice
víka klapají určitě nedočkavostí
otevírám branku
klíč mě zasouvá ven
les
pod nohama křupající úlomky cihel
tahle cesta nikam nevede
jen se pomalu stává průsmykem
poslední lišejník smetu z kůry
zůstanu stát
světoznámě ztracen
s gpskou v kapse
prohlížeč
nezapnu větrák
přepnu časové pásmo
google mi ukazuje nejhezčí snímky
deštných pralesů
podle čeho soudí nevím
monstery poznávají příbuzné z pokoje
jsou to nečekaná setkání
se zhasnutím pouličních světel
mi praskne oční žilka
ranč
během přestávky při sbírání spadlých jablek
jsme si s bratrem pod stromem rozprostřeli deku
četli jsme ábíčka mateřídoušky časopisy formule jedna
za pár let už nebyly kameny třeba
mobily zatížily deku i nás
a ty jsi mi vleže na zádech řekl
že v minecraftu ty stromy vypadaly jinak
pole
přes navátý sníh se do zahrady dostala srna
než jsme s otcem stihli srolovat pletivo
okousala mladé jabloně
když pádila zpět k lesu
udeřil za ní blesk
máme jen černobílou tiskárnu
i tak se zachycená srna vyjímá hezky v rámu
nad pokojovou rostlinou v pokoji
messenger
chtěl jsem ti nahrát hlasovou zprávu
ale přehlušil mě živý plot
napěchovaný vrabci
zareagovala jsi srdíčkem
klávesnici ovládají padající jehnědy
při videohovoru se schovám za široký dub
zhýčkám si tě
budu k nepoznání
nora
při doteku klaviatury letmá vzpomínka:
jezevec
žije pomalý život v norách
zbožňuji ho a doufám
že ho nikdy nespatřím
musel bych si ho vyfotit
bažantnice
dokořán s cedulí
ZÁKAZ VSTUPU
neboj je oprýskaná
to už neplatí
krmelce bažantů
patrony padlé k zemi
a pak ve škvíře posedu
zahlédnu možné boty
už chceš vytáhnout pohádkovou knížku
ale to není třeba
představuji si
jak v posedu stojí srna
při drobném stoupání
se rukama zachytáváš země
dům II
jsem široce obklopen
džunglí v mírném pásu
zalévám květináče větší
než samotné rostliny
dalo to zabrat
pustit tě dovnitř
přes zatlučené okno
bereš je do náruče
potom ti z tváře
stírám prach
Lubomír Tichý se narodil v roce 2003 (je mu tedy devatenáct) ve vesnici Rozběřice, která je součástí obce Všestary v okrese Hradec Králové. V Rozběřicích, kde v roce 2001 trvale žilo 187 obyvatel, trvale žije a většina jeho básní je touto vsí a jejím okolím „silně ovlivněna“ a s touto obcí „spjata“, jak mi napsal. Napsal také (a poslal mi) básně, které jsou odjinud, ale hned k nim dodal, že o „vzdálenějších místech“ se mu nedaří psát: zdá se mu, že potom příliš přemýšlí a že to, co by rád v básni vyjádřil, „přichází dřív než prostředí“. U veršů z Rozběřic „příliš nepřemýšlí“. „Zkrátka jsem chtěl zobrazit to, co ve mně vzbuzuje zvídavost, co mi přijde na vesnickém prostředí záhadné.“
Čtu si krátké básně Lubomíra Tichého a vnímám, jak jeho obrazy a otázky nepřicházejí dřív než prostředí, které miluje, a proto tak originálně zná. Cítím Tichého různorodou věrnost (prostor, dětství) i různé touhy (cesta, četba, první láska). Pozoruju jejich těžké mísení. Obdivuju Tichého zvířata, která v jeho verších zůstávají plachá a jiná, a zároveň jako by mu všechna seděla na ramenou. A myslím na to, že Lubomír Tichý už v šestnácti, v osmnácti (ty básně jsou z roku 2021 a starší) uměl psát úsporně a pregnantně a vroucně: talent se leskne tak neopakovatelně i samozřejmě; skoro nikdo ho nemá (to jen lidi blbnou a utěšují se), ale když se objeví, každý ho nějak rozpozná (a ti, co ne, se jenom dál a s vervou utěšují).
Otištěné básně budou s největší pravděpodobností obsaženy v první Tichého sbírce, které prozatím chybí název. „Klávesnici ovládají padající jehnědy.“
Petr Borkovec