Moderní žena – architektka

Na české architektonické scéně se v posledních letech stále více řeší postavení žen. Před pár lety se například zformovala facebooková skupina Architektky, kde profesionálky ze stavebních, architektonických a dalších příbuzných oborů sdílejí zkušenosti, pracovní nabídky, rady a tipy, ale i vzájemnou podporu. Některé radikálnější kolegyně také bojují proti přetrvávající prezentaci architektury jako mužského pole. Potřebu rehabilitace architektek, ale i umělkyň, které zůstaly ve stínu svých slavnějších kolegů, dnes už asi nikdo nezpochybňuje. Přesto prestižní funkce i nadále většinově obsazují muži ve středním věku. Jak to změnit? Jednou z cest je kritická reflexe lokálního, potažmo středoevropského oborového kontextu včetně jeho kulturně­-historického vývoje. A zde si musíme přiznat, že stavitelství je poměrně konzervativní oblast, do níž se společenské změny propisují se značným zpožděním.

Příspěvkem do této debaty je publikace Moderní žena – architektka s podtitulem Projekce a realita ve střední Evropě od roku 1900, kterou sestavila Helena Huber­-Doudová. Ta sezvala historičky a historiky architektury, aby se pokusili zmapovat situaci začínajících architektek v první polovině 20. století ve střední Evropě.

Praktické ženy

Moderní žena – architektka sestává z esejů, jež se snaží čtenářům přiblížit nejen profesní snahy architektek, ale i jejich životy, včetně toho jak samy bydlely. Texty jsou rozdělené mezi tři celky. V první části, nazvané Profesní rámec architektek, se dozvídáme, jak se mladým ženám dařilo absolvovat vysokoškolská studia a rozvíjet vlastní kariéru. V oddílu Projekce moderní ženy se dočteme, jaký byl obraz těchto „nových“, emancipovaných žen v médiích a kultuře a nakolik se jim samotným dařilo prezentovat vlastní názory. Třetí část, nazvaná Feministické přístupy k historii architektury a kurátorství, nastiňuje prezentaci osobností a děl architektek prostřednictvím výstavní činnosti a zabývá se otázkou, zda je možné tímto způsobem přispět k nové interpretaci dějin architektury a vnést do ní současné feministické přístupy.

První část tvoří trojice příspěvků z německé, slovinské a maďarské oblasti. Mary Pepchinski se snaží objasnit, jak se profese architektek promítala do jejich životního stylu i do podoby jejich vlastních domácností. Upozorňuje například na dobovou nedůvěru ve spořádanost samostatně bydlících žen. Helena Saražin zkoumá úskalí, na něž narážely první studentky na slovinských vysokých školách. V textu se mimo jiné setkáme i s osobou Jože Plečnika, jehož kursy byly velmi populární a který měl jako vůdčí pedagogická osobnost na rozvoj studentek velký vliv. Jak je z příspěvku patrné, architektura byla tehdy oborem pouze pro privilegovanou část společnosti. Mariann Simon pak zkoumá pozici projektantek v poválečném Maďarsku, kde se architektonická praxe koncentrovala ve velkých ústavech s jasnou hierarchií pozic, a všímá si mimo jiné dobového přesvědčení o krea­tivnosti muže a praktičnosti ženy.

Vítání pokroku

Následující část obsahuje texty z německého, českého a polského prostředí. Patrick Roosler se zabývá představou „nové ženy“, která ztělesňovala emancipovaný, nezávislý styl života. Tato nová mediální prezentace měla úzkou vazbu na studentky proslulé německé školy Bauhaus. Na publikační činnost architektek a designérek v období mezi válkami se zaměřuje Martina Pachmanová. Zajímavá je její analýza rubrik v médiích, kde se ženy mohly vyjadřovat k otázkám domácnosti a hygieny. Zahradní architektky zase propagovaly péči o zahradu – mimo jiné jako nástroj řešení sociálních otázek. Michaela Janečková se věnuje periodiku Domov. I zde sledujeme, že ženám byla automaticky přidělována pozice odbornic na uspořádání domácnosti. Dobové vítání technického pokroku, který měl ženě domácí práce zjednodušit, přitom zároveň poukazovalo na přesvědčení, že mužskou rolí je něco úplně jiného než se věnovat domácnosti. Adam Nadolny se pak zaobírá postavami architektek, jak je vykresloval polský film v šedesátých letech.

Poslední kapitola seznamuje čtenáře s feministickým kritickým diskursem. Franziska Bollerey z Technické univerzity v Delftu sleduje, jak byly v sedmdesátých letech nahlíženy profesní kvality architektů a architektek. Po­ukazuje i na několik příkladů spolupráce, na kterých můžeme pozorovat střet „mužského“ a „ženského“ přístupu, což dokumentuje na soukromých sídlech slavných manželských dvojic Poelzigových a Arpových. Ingrid Rdi z Estonska pak prezentuje nové interpretační rámce a aktivistické kurátorství, jež nabourává dominantní maskulinní narativ. Knihu zakončuje esej Kláry Němečkové, která reflektuje nový pohled na roli žen jako integrální součást moderní společnosti a zároveň upozorňuje na nutnost stále rozšiřovat výzkum a hledat nové historické souvztažnosti této problematiky.

Potřeba dialogu

Na obálce knihy vidíme pravítko, konkrétně multifunkční trojúhelník 5­-in­-1. Nabízí se paralela v podobě otázky, kolik pozic musí žena zastat, aby úspěšně splnila všechny své role. Celou knihou prostupuje názor, že k opravdovému zhodnocení pozice žen v architektuře bude potřeba ještě mnoho let výzkumů, protože celý tento feministický diskurs je zatím poměrně mladý a rozkrývat historické souvislosti je mravenčí práce na dlouhý čas. Aktuální publikaci tedy můžeme vnímat jako nástin celkového rámce doplněný o dílčí sondy. A ovšem také o dobové fotografie a reprodukce propagačních materiálů, jimž se přizpůsobila i grafická podoba knihy. Působí to nostalgicky a je to vlastně zavádějící – vždyť současná realita se v mnoha ohledech příliš neliší.

Knihu jsem četla v MHD při cestě do práce, architektonické kanceláře, kde jsem si pak během dne na situaci kolegyň z minulosti nejednou vzpomněla. To mě jen utvrzuje v tom, jak pomalé některé společenské změny jsou. Pojďme tedy i v architektuře rozvíjet – a také oceňovat – specifické osobní kvality, které dohromady mohou tvořit pestrou fungující mozaiku. K tomu však budeme muset vést otevřený a citlivý dialog všech se všemi.

Autorka je umělkyně a architektka.