Plod své doby

Tvrzení, že Lenin „žije“, ba dokonce že je „živější než živí“, patřilo k oblíbeným tropům kultu bolševického vůdce v Sovětském svazu. Nabalzamovaná mrtvola, která dodnes láká turisty na Rudé náměstí, se bezprostředně po Leninově smrti stala – navzdory protestům jeho manželky Naděždy Krupské – nejen symbolem tohoto věčného života, ale také směru, kterým se bude sovětský režim dále ubírat. Vystavení Leninových ostatků v bizarním mauzoleu se pochopitelně zcela míjelo s materialistickým světonázorem, který Vladimir Iljič Uljanov za života zastával, a obhajoba této atrakce působila vždy groteskně – obzvláště pak z úst západoevropských komunistů. Britský komunistický historik Christopher Hill se však zcela nemýlil, když mumii hájil poukazováním na srozumitelnost tohoto symbolu pro masy nevzdělaných ruských venkovanů. V jistém ohledu tak Leninův život byl stejně ruský jako kult svatých ostatků, jež nepodléhají zkáze – navzdory manichejské interpretaci (jejímž nejvýraznějším současným představitelem je ruský historik Andrej Zubov), že bolševici byli po moci lačnícím zločineckým gangem, který svedl pravoslavné Rusko na cestu ďáblovu. A právě jako „plod své doby a místa: násilnického, tyranského a prohnilého Ruska“ líčí Lenina biografie Victora Sebestyena Lenin. Osobnost, ideologie, teror (Lenin: An ­Intimate Portrait, 2017).

Intimní portrét

Tato perspektiva není nikterak nová, ostatně už Leninův o čtyři roky mladší současník filosof Nikolaj Berďajev v knize Prameny a ­smysl ruského komunismu (1937, česky 2012) prohlašoval, že pro jeho pochopení je třeba vycházet z ruských dějin a znalost marxismu nám není příliš platná. V českém prostředí však paradoxně stále převládá interpretace samotných bolševiků, že výhradně oni byli legitimními pokračovateli socialistického hnutí. Patrně z toho důvodu český vydavatel změnil podtitul Sebestyenovy knihy An Intimate Portrait na údernější Osobnost, ideologie, teror. Asi není třeba dodávat, že původní varianta byla přiléhavější.

Sebestyen nepovažuje za nutné vykreslovat Lenina jako lidské monstrum. Lenin navzdory pomluvám nebyl „sadista, neliboval si v ubližování“, v osobních vztazích byl „vlídný a laskavý a počínal si tak, jak byl vychován: jako lepší člověk z horní střední vrstvy“. Sebe­­styen vyvrací i legendy o Leninově poživačnosti, prostopášnosti, ziskuchtivosti či syfilidě, která jej údajně nakonec zabila. V tom se výrazně liší od Roberta Service, jehož vlivná biografie Lenin (2000, česky 2002) předznamenává Leninovu kariéru diktátora už v době, kdy byl jako malý chlapec ošklivý na své sestry. Sebestyen oproti tomu dokládá, že Lenin byl monstrem politickým – v době, kdy byl u moci, se „nikdy nestalo, že by projevil poraženému protivníkovi velkorysost, a nikdy nevykonal jediný humanitární čin, pokud nebyl politicky výhodný“. Sklony k asketismu a jednorozměrnosti, charakteristické pro generaci ruských revolucionářů, kteří svůj ideál viděli v postavě Rachmetova z Černyševského románu Co dělat? (1863, česky 1884), se u Lenina postupem času transformovaly ve fanatismus konečného cíle. V ten Lenin nepochybně věřil, byl však fanatikem revoluce, nikoli moci pro moc samu. Sebestyen tuto skutečnost nepopírá a rovněž chápe, že vítězství bolševiků v občanské válce nebylo, jak tvrdí třeba americký historik Richard Pipes, výsledkem intrik hrstky intelektuálů, ale skutečnosti, že pro velkou část ruského lidu byli bělogvardějci ještě méně přitažlivou alternativou než rudí.

Obšírněji, než bývá zvykem, se autor věnuje Leninovým ženám – tedy manželce Naděždě Krupské a milence Inesse Armandové. U první z nich odmítá běžnou představu, že byla revolucionářovou sekretářkou a hospodyní, a vyzvedá její organizační schopnosti. Vztah k Armandové zase popírá mýtus, že Lenin byl citově chladný fanatik, který neměl jinou vášeň než revoluci. Obě oddané bolševičky Sebestyen líčí věrohodně a přesvědčivě. Horší je to s Leninovými spolustraníky, kteří jsou popsáni buď jako Leninovi (většinou naprosto neschopní) protivníci, nebo jako úlisní patolízalové. Z tohoto schématu se vymyká jen několik málo postav (Trockij, Stalin), většinou s ohledem na to, jakou roli sehráli po Leninově smrti.

Teorie a praxe

Také bolševická strana by si zasloužila pojednat důkladněji – už proto, že byla Leninovým největším úspěchem. Například z hlediska Leninových plánů na její roli po revoluci. Snahy zamezit soustřeďování moci do několika málo orgánů (politbyro, orgbyro), které Lenin projevoval ke konci života, přišly vniveč, otázkou ovšem je, zda by byly na pořadu dne, kdyby byl v plné síle. Nikdy se nicméně nestal generálním tajemníkem, naopak zastával roli hlavy Sovnarkomu, tedy sovětské vlády, kterou podle všeho považoval za důležitější. Nejednoznačnost vztahu strany a vlády trvala – jako Leninův odkaz – až do konce dvacátých let.

Absence takto zaměřené analýzy jde patrně na vrub tomu, že Sebestyenova kniha je prací novinářskou, byť v tom nejlepším slova smyslu. Její přednost nespočívá ve vlastním archivním bádání, ani v politologické analýze, ale v tom, že je čtivá, poutavá a dovolí si události interpretovat jednoznačněji a přímočařejším jazykem. Například když Sebestyen hodnotí Leninova potenciálního rivala ve vedení bolševiků Alexandra Bogdanova, prohlásí: „Na poli taktiky to byl přinejmenším stejný zoufalec jako Martov, a i když osvědčoval zvláštní nadání, zůstával diletantem a nemohl nikdy stanout v čele hnutí.“

K úplnosti Leninova „intimního portrétu“ však chybí pokus o výklad a interpretaci jeho textů. Sebestyena „dílo“ zajímá jen to té míry, do jaké souvisí se „životem“, a veškeré teoretické „úspěchy“ či „selhání“ reflektuje jen ve vztahu k praxi. Jeho přístup je tak vlastně výsostně „leninistický“ – předpokládá, že teorie a praxe jedno jsou. Více se tak dozvíme o útočném a žlučovitém stylu, s nímž Lenin vedl své polemiky, a důvodech, proč se do těchto půtek pouštěl, než o jejich obsahu. Je pravda, že Lenin byl pragmatik, a nikoli doktrinář, a nikdy neváhal revidovat marxistickou ortodoxii, když to bylo užitečné pro politickou praxi. Ostatně celá bolševická revoluce byla jednou velkou revizí. Přesto spory mezi různými proudy ruských revolucionářů i bolševiky samotnými nebyly vždy motivovány čistě mocensky a do Stalinova definitivního vítězství v boji o nástupnictví na konci dvacátých let nepodléhala „stranická linie“ svrchovanému rozhodnutí jednotlivce. Lenin měl bezpochyby despotické sklony, jeho strana ale přece jen byla jiná než ta Stalinova.

Cena komunismu

Pokud Sebestyen ve své knize někde vyloženě škobrtá, je to v úvodu, v němž se pokouší vyložit, proč má dnes vůbec smysl psát o Leninovi. Konstatování, že „miliony prostých občanů a několik nebezpečných populistických předáků zleva i zprava“ (zleva jich ovšem moc není) pochybují o tom, zda se „liberální demokracii podařilo vytvořit spravedlivou společnost a trvalou svobodu a prosperitu a zda se dokáže vyrovnat se stále extrémnějšími nerovnostmi a křivdami“, je ještě popisem stavu věcí. Ovšem tvrzení, že „termíny ‚globální elita‘ a ‚horní jedno procento‘ se dnes používají výrazně leninským způsobem“, je dosti odvážné, už vzhledem k tomu, že jak alterglobalizační hnutí, tak hnutí Occupy, s nimiž jsou zmíněné termíny spojeny, vycházejí z anarchistických inspirací, nikoli z leninských. (Blouznění autora českého doslovu Igora Lukeše o „leninistech“, kteří v dnešní střední Evropě mluví „stejně nenávistným tónem o migrantech, muslimech, homosexuálech, zelených aktivistech, pražské kavárně, lepšolidech“, je jen smutným důkazem odstřižení dřevního českého antikomunismu od reality.)

Podobné násilné historické analogie ovšem nejsou právě užitečné; nakonec sám Sebestyen si je vědom, že Lenina formovala hlavně souhra řady faktorů, které byly pro Rusko 19. století charakteristické, samoděržavím počínaje, a že „revoluční stát, který Lenin vytvořil, byl daleko víc zrcadlovým obrazem romanovského samoděržaví než socialistickou utopií, jak o ní snil“. Klíčový problém sovětského pokusu ostatně už v roce 1919 přesně popsal Bertrand Russell: „Cena, kterou musí lidstvo zaplatit za to, aby komunismu dosáhla bolševickými metodami, je příliš strašlivá, a myslím, že ani po zaplacení této ceny by výsledkem nebylo to, po čem bolševici dle vlastních prohlášení touží.“