První z posledních

„Kdo dneska bude kupovat knihy o indiánech? Tady v New Yorku už nikoho nezajímají. Indiáni­-pindiáni.“ Tak reagoval jeden newyorský novinář na konci osmdesátých let na informaci, že myslitel a aktivista Jerry Mander deset let pracoval na díle V nepřítomnosti posvátného (1991, česky 2003), jehož obsah vystihuje podtitul Selhání mo­derních technologií a zápas indiánských národů o přežití. Když potom veskrze radikální kniha, která je prosta jakékoliv romantizace původních národů, vyšla, teoretik médií Gene Youngblood si neodpustil jedovatou poznámku: „Probůh, indiáni – ta obehraná písnička z šedesátých let.“

Lidé z ledové pustiny

Známý komiksový reportér Joe Sacco se rozhodl svou grafickou reportáž Zaplatit zemi (Paying the Land, 2020) věnovat Prvnímu národu – přesněji řečeno současným příslušníkům kmene Dené, kteří už dvacet tisíc let žijí v Severozápadních teritoriích, jež kanadské státní instituce ještě nedávno označovaly za „ne­­obydlenou ledovou pustinu“. Sacco tam podnikl dvě cesty a původně plánovaná šestidílná časopisecká reportáž nakonec dostala podobu knihy. Síla Saccových reportáží spočívá v tom, že k historickým i současným traumatům přiřazuje konkrétní tváře a příběhy způsobem, který si v ničem nezadá s klasickými reportážemi. Dává tak hlas těm, kteří by jej jinak nedostali, ale nevyhýbá se ani velkým dějinám a vysoké politice a kromě práce v terénu má za sebou také poctivé rešerše. Dokáže pozorovatelskou novinařinu míchat s literární reportáží, což dobře ladí s jeho detailním a realistickým výtvarným stylem, který se především v zobrazování lidského obličeje nebojí jít až k hranici karikatury, díky čemuž je často výmluvnější než slova.

V knize Zaplatit zemi sledujeme mozaiku odlišných, často i protichůdných osudů mužů a žen kmene Dené, aby se následně ukázalo, že zdánlivě roztříštěný obraz tvoří koherentní celek. Na boj o přežití v nehostinných podmínkách v Saccově podání navazuje zápas o přežití kultury, která byla často násilně vykořeněna a jen těžko si hledá místo v moderním světě. Příběh to není nikterak nový. Začíná podpisem podvodných smluv ve dvacátých letech 20. století, v nichž několik málo zástupců kmene Dené a Inuitů v podstatě odevzdalo obrovské území za pět dolarů ročně na hlavu kanadským úřadům, pokračuje vpádem korporací a těžařských společností na jejich území, opuštěním polonomádského životního stylu a samozřejmě systematickým, státem řízeným vymazáváním původní kultury, jazykem počínaje a sterilizacemi konče.

Připomeňme, že Kanada se Denéům a Inui­tům omluvila až v roce 2008, přičemž v ro­­ce 2015 tamní justice konstatovala, že postup kanadské vlády vůči Prvním národům byl „kulturní genocidou“. Jedním z jejich nejviditelnějších a také nejtraumatičtějších projevů bylo bezpochyby zřízení internátních škol pro děti původních obyvatel, které byly nezřídka doslova odchytávány, aby pak v převážně církevních školách byla – často nelidským způsobem – potlačována jejich kulturní identita. Tyto ústavy v Kanadě fungovaly nepřetržitě sto padesát let a podepsaly se na několika generacích původních národů. „Takovéto emocionální, duchovní a duševní násilí pak už s vámi zůstane napořád,“ konstatuje v knize Paul Andrew, jeden z vůdců národa Dené.

Osobní dekolonizace

Sacco nikdy nepatřil mezi autory, kteří ve jménu vyššího cíle odvracejí zrak, když se zdá, že se jejich hrdinové nechovají tak, jak se od nich očekává. Nedělal to v případě Palestinců a nedělá to ani u Denéů, takže vidíme jejich život se vším, co k němu patří: alkoholem, drogami, domácím násilím. Nezapomíná ovšem, že tyto reálie k nim přišly zvenčí, často ruku v ruce s moderními technologiemi. Také v úvodu zmiňovaný Jerry Mander ve své knize jednu kapitolu věnoval kmeni Dené, konkrétně popisu událostí, k nimž došlo poté, co byly na střechy srubů nainstalovány satelitní přijímače. Líčí, jak televize změnila jejich hodnoty a vzdálila mladší generaci tradičním dovednostem i vědomostem, a tím pádem i schopnosti přežít v divočině. „Lidé sedí ve srubech podél zamrzlých jezer a všichni sledují skupinu lidí v Dallasu, jak stojí u bazénu, popíjejí martini a plánují, jak zničit nebo okrást jeden druhého a jak dostat do postele manželky svých přátel,“ sdělila Manderovi v roce 1984 při jeho návštěvě Severozápadních teritorií Cindy Gilday.

Přehlížet nelze ani rozpory uvnitř kmene, včetně rozdílných názorů na spolupráci s ropnými koncerny a drancování přírody frakováním. Ukazuje se, že trauma přežívá i několik generací a znemožňuje nový začátek. Jako by obecná dekolonizace nejdřív vyžadovala dekolonizaci osobní, která není o nic méně náročná – abychom parafrázovali jednu z postav komiksu. Dozvíme se, že 90 procent svědků a obětí, kteří vypovídali před Komisí pro pravdu a usmíření po návratu z převýchovného zařízení, uvízlo kdesi v mezisvětí. Nikam nepatřili, vlastními lidmi byli odmítáni a končili závislí na alkoholu nebo drogách. Sacco nezamlčuje ani to, že sexuální násilí, které mladí Denéové zažívali v internátech, někdy sami následně páchali na mladších studentech a později i ve svých rodinách. Ukazuje tak temný kolotoč patologií, které se lehce mohou stát náhradní identitou. „Každý si s sebou táhne tyhle pytle sraček,“ konstatuje Jim Antoine o národu, který dokázal po tisíciletí existovat v místech všeobecně považovaných za nevhodná k životu, nyní však stěží přežívá a stále hledá místo, z něhož by bylo možné navázat na minulost, a přitom se úplně neodstřihnout od přítomnosti. Sacco moc dobře ví, že referuje o asymetrickém a často i skrytém konfliktu. I když se ale zajímá především o životy těch, kteří tahají za kratší konec, nikdy to nevede k retušování skutečnosti nebo idealizaci postav, jimž propůjčil svůj hlas. I proto jeho fascinující reportáže – Zaplatit zemi nevyjímaje – představují emocionálně náročné čtení.

Ačkoli Sacco vždy stojí na straně utlačovaných, na něž zaměřuje svou pozornost a jimž především naslouchá, stává se jen zcela výjimečně, že by vypadl z role sebeironizujícího pozorovatele. V samotném závěru si nicméně po návštěvě bývalého dolu, v němž se separovalo zlato, přičemž jako vedlejší produkt vzniklo 237 tisíc tun práškového arseniku, neodpustí krátký, ale výstižný soud o civilizaci, jejíž je součástí: „Jaký mají světonázor lidé, kteří ani neutrousí díky či modlitbu, kteří si ze země vezmou, co chtějí, a splatí to arsenikem?“ A přesně takové reportéry současný svět zoufale potřebuje, stejně jako potřebuje „psaní o indiánech“.