Indie a Pákistán v květnu zaznamenaly teploty vyšší než padesát stupňů Celsia, a než přijde monzunové období, teplotní rekordy budou s největší pravděpodobností ještě překonány. Obří coloradská Hooverova přehrada je v důsledku několikaletého sucha bez vody. Sibiř opět hoří, hasičům však letos ruská armáda nejspíš nepomůže… Zpráv, které lidem dávají aspoň nějakou naději v boji s klimatickou krizí, není mnoho, ale existují.
V polovině března časopis Scientific Reports, spadající pod věhlasný žurnál Nature, publikoval studii, které si díky jejímu mírnému optimismu všimla i česká média. Finská vědkyně Minna Väliranta z helsinské univerzity totiž na Špicberkách zjistila, že na místech dříve trvale pokrytých ledem vznikají zárodky rašelinišť. Pokud by se závěry jejího výzkumného týmu potvrdily, znamenalo by to, že planeta získala mocného spojence v obraně proti změně klimatu. Rašeliniště jsou totiž jedním z nejlepších vynálezů přírody jak pro ukládání uhlíku (který tvoří až polovinu hmoty rašeliny), tak pro zadržování vody. Oteplování klimatu by tak paradoxně mohlo vést ke zvýšení sekvestrace uhlíku na severním pólu planety, přičemž tyto nové, potenciálně obří plochy rašelinišť ve stávajících klimatických modelech pochopitelně nejsou zahrnuty.
Každá dobrá zpráva ovšem mívá své „ale“. Našim nejcennějším rašeliništím, která se vyskytují na vrcholech českých hor (například Úpské nebo Pančavské rašeliniště v Krkonoších, šumavské slatě nebo rašeliniště krušnohorská), totiž naopak s postupem klimatické změny hrozí zánik v důsledku nerovnoměrných a nepravidelných srážek. Minimálně sezónnímu vysychání těchto unikátních biotopů zcela nezabrání ani prospěšné – a nutné – revitalizace, při nichž se přerušují drenáže, jimiž byly tyto plochy v minulosti odvodňovány za účelem pěstování smrku ztepilého. Oteplení klimatu totiž zásadně zvyšuje odpar vody. A něco podobného popisuje i tým Minny Väliranty – ovšem s tím rozdílem, že za polárním kruhem je příčinou schnutí spíš tání permafrostu, které negativně ovlivňuje schopnost nepromrzlé půdy zadržovat vodu.
Proč je to takový problém? Vysychání povrchu organické hmoty pozorované na Špicberkách by i přes zvyšující se množství srážek namísto ukládání uhlíku mohlo vést k uvolňování oxidu uhličitého do atmosféry. O procesu, který nastává, dojde-li rašeliništi voda, informoval na základě výzkumu rašelinišť po celé Evropě časopis Nature Geoscience už v roce 2019. Zazlívat však mokřadům a rašeliništím, že vypouštějí do atmosféry oxid uhličitý, protože vlivem lidské činnosti umírají, nedává smysl. Lesy i rašeliniště jsou naši spojenci, bez zásadních kroků, k nimž patří především snižování spotřeby bohatého Severu a opuštění energetiky založené na fosilních palivech, si ale s klimatickou krizí neporadí. Zkrátka, doufat, že průšvih, který jsme způsobili, vyřeší příroda bez našeho přičinění, by bylo jako spoléhat se, že se vysklené okno samo zasklí. Naše aktuální klukovina má bohužel nedozírné následky.