Kresba Tereza Šiklová
Pro lidi středního věku, kterým je dnes mezi pětačtyřiceti a šedesáti lety, jsou devadesátá léta minulého století časem přerodu a klíčové sociální změny, kdy kromě konce diktatury došlo i k něčemu jinému. Pro část z nich je toto období vlastně dobou nezřízené svobody, nekonečného flámu. Pro jinou část uvedené skupiny je to období začátku nejistoty, u něhož nevěděli, že zrovna nastává. A spousta z těchto lidí se názorově nachází někde mezi oběma póly. Každopádně jsou devadesátá léta zásadní dobou vzniku nové společnosti a celospolečenského étosu, ze kterého dynamika české společnosti dodnes čerpá. Koneckonců většina lidí podílejících se dnes na vládnutí je právě ze zmíněné generace.
Po roce 1989 stála československá společnost na rozcestí – a vydala se na cestu neoliberální transformace ekonomiky. Neoliberální revoluce započala v pozdních sedmdesátých letech a spočívala v postupném rozkládání poválečného třídního kompromisu, který vládl v západní Evropě a USA. Základem uspořádání po druhé světové válce byl totiž konsenzus na potřebě poměrně rozsáhlého sociálního státu, představa společnosti, jejíž členové jsou v mnoha ohledech propojeni s druhými. Jako by se na pár dekád stala úběžníkem lidského snažení maxima, že svobody není dosaženo, dokud je v dané společnosti byť jeden nesvobodný. Neoliberální revoluce ovšem nastíněný konsenzus, který byl motorem poválečných změn, začala rozrušovat. Obvykle bývá spojována s politickými postavami, jakými byli Ronald Reagan či Margaret Thatcherová. A právě její výrok dobře ilustruje základní rámec neoliberálního přístupu: „… nic takového jako společnost neexistuje. Existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny.“
Do Česka přicházejí neoliberální praktiky přirozeně až po listopadové revoluci. Nejsou tak zprvu nazývány a pozornost se soustředí především na jazyk spojený s ekonomickou transformací. Přehnaný důraz na jedince bývá – v dějinách i politice – často zavádějící, avšak myslím si, že přiléhavé označení pro tehdejší politiku je „klausismus“. Jeho narativ představoval zvláštní kombinaci kolektivismu a vyhraněného individualismu a stal se nadlouho základním rámcem a jakýmsi spodním proudem české společnosti.
Jak v dokumentárním filmu Martina Kohouta Česká cesta (2015) říká filosof Michael Hauser, Václav Klaus geniálně propojil pozdně normalizační společenský étos založený na představě společného vlastnictví s vyhraněným individualismem nastupujícího kapitalismu. Jako by nastupující řád svobody, volné soutěže a bezmála univerzální instituce trhu měl naplnit to, o čem předchozí, socialistická společnost pouze hovořila. Tak vznikl legitimizační příběh, z něhož neoliberální politika, zpočátku skrývaná a opatrná, nejpozději od Topolánkovy vlády však poměrně otevřená, čerpala svou podporu ve společnosti. Chvíli zkrátka trvalo, než se ukázalo, že ekonomická transformace především zformovala novou sociální strukturu s výraznými nerovnostmi v bohatství a později i moci.
Dnes žijeme v éře nastupující systémové krize, která může přivést velkou část společnosti do výrazné chudoby. Po dvou letech pandemie, navíc vystavená dopadům války na Ukrajině, se musí česká společnost vypořádat s bezprecedentní inflací a obtížně zvladatelnými výdaji za jídlo či bydlení. Již nyní se zdá, že nejchudších i chudobou ohrožených obyvatel přibývá po tisících takříkajíc v přímém přenosu.
Současná vláda je nicméně dědicem étosu klausismu. David Klimeš ve svém komentáři k činnosti vlády z 10. května napsal: „Kromě vyššího příspěvku na bydlení a navýšení existenčního minima nová koalice zatím bohužel produkuje podobné zoufalosti jako ta minulá. Například rušení silniční daně, které skoro nikomu nepomůže, nebo plošné snižování ceny pohonných hmot na prázdniny. Celek působí dojmem náhodně vylosovaných kroků, jejichž celkový smysl zůstává zahalen neproniknutelným tajemstvím.“ Podle mě však nejde o nedopatření či náhodu. Současná vláda zůstává omezená duchem devadesátých let, tedy klausismem, a proto se jeví jako znehybněná. Řešení následků pandemie covidu, podpora chudých i potřebnost systémově pojaté solidární reakce na brutální válečný konflikt na Ukrajině si přitom vyžadují zcela jiné pojetí člověka a společnosti, než je to, z něhož Fialova vláda čerpá.
Ilustruje to nedávné zmatkování kolem dávky na děti, která má pomoci rodinám přežít důsledky probíhajících turbulentních změn. Nejdříve se počítalo s vymezením, které by vlastně znamenalo, že na dávky dosáhnou i dva nejvyšší příjmové decily, tedy domácnosti s čistým příjmem do jednoho milionu korun ročně. Později se toto vymezení měnilo. Jako by vládní stratégové stále dokola řešili dilema: má být dávka plošná, anebo je třeba, aby byla adresná? Většina okolních států reagovala mnohem rychleji a bez zbytečné prodlevy. Proč to u nás nešlo? Protože poskytnout lidem rozsáhlou podporu – třeba kvůli neúměrně rostoucím cenám plynu – je v rozporu s klausismem. Solidarita stojí na schopnosti přesáhnout vlastní zájem a vidět druhého jako někoho, na kom jsem závislý ve své vlastní existenci. Pokud pro nás ale společnost neexistuje a to, o co nám v životě jde, je nekonečný flám vlastní svobody, ze současné situace se patrně nedostaneme.
Autor je spolupracovník redakce.