Spíš než na válku proti otazníkům, o níž psala Tereza Stöckelová v úvodníku minulého čísla A2, to u nás na venku vypadá na dialog vlajek. Českých, ukrajinských, obecních a městských. Vlajek hasičů či fotbalových velkoklubů. Letos se jich na domech urodilo víc než loni – z evidentních příčin. Barevní jdeme do tmy a hádáme se přitom o to, co má viset z věže Karlštejna. Hospodské debaty vedou k poznání, že taková vlajka je v první řadě znakem hrdosti na to či ono. Identita přichází až pak. A co přijde po ní?
Spor o vlajky trochu připomíná spory, do nichž v baroku vstupovali intelektuálové typu Bohuslava Balbína či Tomáše Pešiny z Čechorodu. Jako vlajky hrdosti tam ševelila česká slova. Šlo o hrdost na jazyk, zejména na jeho libozvučnost (kterou však ocení hlavně rodilí mluvčí) a na jeho obecně platnou, faktickou původnost, tedy blízkost původní, předpotopní řeči lidí. Čím víc nepřevzatých slov jazyk má, tím pyšnější na něj mohou být jeho mluvčí. Zmíněný Balbín, současník Blaise Pascala, píše ve své latinské Krátké, ale pravdivé rozpravě, známé také jako Obrana jazyka českého, toto: „Pamatuji se, že když mne před mnohými lety kdosi popouzel jakýmsi německým slovem, pro něž prý Čechové nemají ve svém jazyku stejně výstižné, napsal jsem narychlo takovou skladbičku, jejíž slova byla skoro právě tolik latinská jako německá a stejně zněla, takže můj soupeř, přemožen důkazem tak překvapivým, přišel do rozpaků a nenašel odpověď.“ Ta „skladbička“, podle Balbína docela „školácká“, je poměrně dlouhá a začíná takto: „Ego habeo hortum, in eo sex rotundae turres et super muros octo portae; in quinta turri stat in fenestra una persona ex puro metallo cum corona, sceptro et lancea, in sexta fenestra offendere et mulum ex alabastro, in octava elephantem ex gypso.“ Tedy: „Mám zahradu, v ní je šest kulatých věží a ve zdech osm bran; v páté věži stojí v okně osoba z čistého kovu s korunou, žezlem a kopím, v šestém okně nalezneš mezka z alabastru, v osmém slona ze sádry.“ A tak dále. Proti poněkud neklasické latině stojí v němčině obvyklí podezřelí: Garten, Turren, Pforten, Maulesel vom Alabaster, Elephant von Gips…
Balbín nehovoří o Čechách proto, aby se prohlásil za Čecha, ale proto, aby je chránil před ostouzením z úst „čechožroutů“. Lepí hrdost z nesmyslných slov. Je to celé až dadaisticky vtipné, ale o smysl tu nejde, hlavní jsou zvuky a jejich vzájemná podobnost. Znak rezonuje bez ohledu na referenci. Podobně se dnes užívají vlajky i obrázky z oddechové četby, lidové etymologie. Orkové či náckové – „Ukrajina“ je přece původně „pohraničí“, tak co by chtěli… Kolem takových pevných bodů točí se diskuse v hospodách. A nahoře vždycky něco vlaje.
Balbín v Rozpravě u znaků neskončil, v trochu nečekaném závěru svůj traktát vypointoval sociálně: „Ať se honosíš jakýmkoli jménem, jestliže jsi slovy a skutkem k tomu přispíval, aby chudí byli utlačováni, aby z nešťastných sedláků vysávali, ba srkali pot a krev – krev ubohých lidí padne na tebe a tvé syny!“ Ti hrdí lidé s originálním jazykem jsou zároveň chudí. Podobně končívají i hospodské diskuse. Po identitě přichází strach. Ne z druhého, ale o sebe.
Nakonec z těch hovorů neplyne nic moc jiného než stará dobrá levicová útěcha, že lidé většinou nebývají zlí, to jenom vlky z lesů žene hlad. Zvláštní útěcha. Dneska v ní naději najde málokdo.