Následující řádky se otevřeně hlásí k melancholické pozici folkloristy, který se k minulosti obrací hlavně proto, aby vyhledával malé příběhy vytěsněné z velkých dějin a mohl na ně nově navázat. Z takové perspektivy se i porážky mohou jevit jako motor emancipace.
Rok 1989 jako by znamenal konec iluzí a smrt marxismu: z bývalých nadějí učinil kletbu, levici ukradl budoucnost a nechal ji napospas nešťastné minulosti. Přesto na mě, jedenáctiletého kluka hledajícího dobrodružství v zákoutích vesnice v severovýchodním Ohiu, neudělal rok 1989 velký dojem. Pamatuji si, jak z novin rozhozených po stole vystupovaly články popisující světodějné události a epochální změny, fotky sovětských lídrů snažících se uchránit poslední střípky moci, projevy George Bushe staršího vyhlašující historické vítězství demokracie nad komunismem. Jenže v naší postindustriální pustině neznamenalo ono vítězství vlastně vůbec nic. Hoši z vesnice si hráli na stále stejných zrezlých železničních kolejích, po nichž žádné osobní vlaky už dávno nejezdily, chodili jsme po stejných rozpraskaných silnicích, z nichž už dávno zmizely meziměstské tramvaje, koukali na stejná automobilová vrakoviště, na stejné tiché továrny, v nichž pracovalo pár neviditelných dělníků, a do stejných rozbitých oken dávno zavřeného hotelu na hlavní ulici nejbližšího městečka. Sebevětší počet poražených komunistů nemohl vrátit život kraji, na nějž zjevně zapomněli i vítězní kapitalisté.
Všichni přítomni
Chci tím říct, že mé prožívání roku 1989 se míjelo s výkladem Enza Traversa v knize Levicová melancholie: nepotřeboval jsem tento přelomový okamžik k tomu, abych se stal melancholickým levičákem. Nešťastnou minulost jsem nicméně dlouho vnímal jako něco přirozeného, jako kdyby normální stav věcí znamenal tápání mezi zříceninami po nějaké neznámé dávné katastrofě. Nějakou chvíli trvalo, než jsem byl vytržen z hledání dobrodružství uprostřed zruinované současnosti a můj pohled se obrátil ke starším zápasům, které vzhledem k tomu, jak svět po nich vypadá, musely dopadnout špatně. Probudil mě tudíž až pohled na jinou minulost jinde na světě.
Učil jsem se španělsky a svou první levicovou lásku jsem našel ve Španělsku, v marném hrdinství prohrané revoluce a občanské války. Později jsem si četl o demokraticky zvolených socialistech v Chile za Salvadora Allendeho a puči z roku 1973. V roce 2006 jsem byl v Chicagu, když vypuklo povstání v mexickém státě Oaxaca (ovládaném zkorumpovaným autoritářským guvernérem) a masy lidí obsadily centrum tamního hlavního města. Paramilitární ostřelovači zabíjeli protestující a mexická levice v chicagské emigraci organizovala solidární akce. Koncem října byl v Oaxace zastřelen žurnalista, kterého znali moji aktivističtí kamarádi v Chicagu, a poslední říjnový den došlo k setkání v původně české, dnes mexické chicagské čtvrti Pilsen u příležitosti Dne mrtvých. U oltáře s fotkami zabitých se pokládaly ofrendas v podobě ovoce a bochníků sladkého chleba, jehož vůně prý překoná bariéry mezi tímto a oním světem. Když jsme tam v tichosti stáli, nějaký bezbožný „kněz“ začal číst jména mrtvých. Po každém jméně zazněl kolektivní hlas davu na chladném a tmavém náměstí: „Presente!“ (Přítomen!).
Krásnější a smutnější den jsem v životě nezažil. Jako bych cítil, že mrtví jsou skutečně s námi a já zase v místech, kde oni padli. U nás dějiny pokračovaly podle údajně daného a nezměnitelného plánu, ale tam měl někdo odvahu vzbouřit se předurčení a strčit do soukolí montážního pásu budoucnosti dřevěný klín. Pás se na chvilku zastavil a umožnil všem bez rozdílu položit si otázku, kam vlastně chtějí jít. Neotřesitelné Dějiny byly nahrazeny pružnějšími dějinami. Na tuto výzvu odpověděly Dějiny střelbou.
Můj zrak ale nebyl zaměřen pouze na globální Jih; seznámil jsem se i s historií Severní Ameriky. Vstoupil jsem také do řad Industrial Workers of the World (IWW) – slavného odborového svazu, jenž svého času burcoval i provokoval slušnou a pohodlnou společnost stávkami, pouličními demonstracemi a bujarými písněmi. Každý rok v listopadu se ve svazovém časopisu vzpomíná na členy svazu, kteří byli v době jeho největšího rozmachu zavražděni. Dny slávy IWW byly ale už dávno pryč. Když jsem o svém členství psal do jakéhosi levicového časopisu, reagoval na to jeden komentátor poznámkou, že „cestuji časem“. Snad měl pravdu. Možná ani nevěděl, že jsem se stal folkloristou, a nemohl tušit, že o pár let později budu psát o starých dělnických hymnách a stanu se redaktorem časopisu o dějinách zapomenutých a zastaralých myšlenek. Asi jsem opravdu posedlý ztracenou minulostí. K čemu to může být?
Levice byla vždy melancholická
Nejsem historik. Sice vím, že se musíme učit o minulosti, abychom pochopili dějinné procesy současnosti, ale o to mi nikdy nešlo. Nepotřebuji vysvětlit, proč dějiny dopadly tak, jak dopadly, proč jsme tolikrát prohráli. Nemusím v plné míře chápat, co se stalo, spíš si potřebuji umět představit, co se nestalo. Chci z velkých Dějin vykopávat hroby neznámých ne-hrdinů, stavět oltáře mrtvým idejím a zdobit je ztracenými artefakty a zkamenělinami. Říkám si, že tímto způsobem snad lze narazit na podzemní prameny, které by následně mohly vytrysknout na povrch.
Traverso má ovšem pravdu, že rok 1989 byl v dějinách levicové melancholie přelomový. Onen melancholický proud ale nebyl nový, jen dlouho setrvával v podzemí. V roce 1989 nicméně definitivně skončila představa levicových dějin coby sledu vítězství započatého rokem 1917 a od té doby se levicové dějiny jeví jako série porážek. Ale úspěchy levice často tkvěly právě v jejích prohrách spíše než ve vítězstvích. Buržoazní střed vyšel vítězně z Francouzské revoluce, ale plebejská levicová vize radikální rovnosti zůstala jako regulativní síla ještě dlouho po její politické porážce. Umírněné republikánské elity vyhrály mnohokrát, ale jejich státy se reformovaly až díky bojům levice, na něž elity musely reagovat. Nakonec i Sovětský svaz měl větší – nebo lepší – vliv tam, kde komunisté nezvítězili, a vítězné mocnosti musely částečně splnit komunistické požadavky a ideály, aby dovedly komunisty porazit.
Levice byla vždy melancholická. Krystalizovala jako samostatná tendence během porážky Francouzské revoluce. Upevnila se po potlačení revolucí roku 1848 a Pařížské komuny roku 1871. Posílila se v tisících prohraných stávkách a povstáních po celém světě, bez nichž by pozdější dočasné výhry nebyly vůbec možné. V době všeobecného zapomnění má dnešní levice vzácnou schopnost: umění paměti.
Pravicová a levicová paměť
Pravice má ovšem také svou paměť. Jaká ale vlastně je? Paměť liberální pravice je restituční, neboť si pamatuje historické události jako činy pomýlené, které se mají odčinit. Odchylky od pravého kursu Dějin se mají anulovat, máme se tvářit, jako kdyby se nikdy nestaly. Z údajné paměti (občas kodifikované v institucích typu Paměti národa) se stává účelové zapomnění.
Paměť konzervativní pravice je zase jiná – revanšistická. Minulé události chápe jako nespravedlnosti, za něž je nutné se pomstít. Oni nám ukřivdili, podepsali Versailleskou smlouvu nebo Trianon, ukradli naši zemi, naše pozemky, naše tituly. Je to pohled na dějiny jako na martyriologii. Protože jsme mimořádně trpěli, stává se naše utrpení naší útěchou a argumentem. Čím více jsme trpěli, tím čistší je věc, za niž jsme trpěli, což znamená, že máme oprávnění způsobovat utrpení těm, které z našich neštěstí obviníme.
Levicová paměť by měla být jiná. Nejsou to oni, kdo nám ukřivdili. Duše našich předků nevykoupíme křivdou na jiných ani selektivním zapomněním. Naše poražené předchůdce vykoupíme pouze tak, že oživíme jejich dílo a vymyslíme, co s ním dále. Ti, kteří tu byli před námi, nezemřeli pro dokonalý ideál. Vzorem levicové paměti by tedy mohl být nikoli křesťanský mučedník, ale židovský Chrám. Ten se nestal dobrým tím, že byl v roce 70 n. l. zničen. Ježíš patřil mezi množství dobrých židů, kteří v Chrámu poznali symbol útlaku, hierarchizované moci a monopolizace morálky elitou. Pravá krutost Římské říše nespočívala v tom, že zabila jednoho žida, ani v tom, že zničila Chrám. Skutečná krutost impéria je v tom, že destrukcí Chrámu připravila obyvatele Judeje o příležitost, aby svůj Chrám zničili sami.
Násilí páchané na levici nezabilo čisté duše, které měly očistit společnost. Zastavilo jejich boje a tím je zbavilo možnosti překonat své vlastní problémy, zničit své vlastní chrámy. Možná, že by Pařížská komuna selhala i bez masakru komunardů. Španělská revoluce, chilská Unidad popular Salvadora Allendeho, Oaxacká komuna i umírněný blahobyt, který dočasně vyhráli severoameričtí odboráři – to všechno mělo mít právo selhat, učit se ze svých chyb a podnítit nová hnutí, která by je zevnitř překonala. Síly jednostranných Dějin jim tu možnost nedaly.
Nepláču nad smrtí industriálního Ohia ani nad smrtí Sovětského svazu. Pláču nad skutečností, že Ohio a Sověty porazil kapitál a zamezil dělníkům, aby to udělali lépe. Paměť bolesti tu není proto, aby posvětila trpící a uctívala jejich smrt. Měla by spíš oživit slova, pro něž umírali. Bude to bolet, ale právě paměť nám umožňuje, abychom je vyslovili znovu, přeložili je do současného jazyka a oživili naději, která vždy a znovu umírá.
Autor je filosof a antropolog.