Ruská armáda válčí se sídlišti

Na Ukrajině jsem několikrát slyšel, že se Charkov pyšní vyšší kulturou veřejného prostoru než jiná ukrajinská města. Před válkou tam prý bývalo mnohem čistěji než třeba v Kyjevě… Co je na tom pravdy?

Naše město je spravováno systémem centrálního řízení, takže je u nás opravdu čisto. V Minsku ostatně také. To ale nic nevypovídá o tom, zda je město rozvinuté jako komunita. Kultura městského prostoru by v ideálním případě měla spočívat v chápání města jako organismu, který zahrnuje i obyvatele, celé společenství. V Charkově jsme však přejali původní sovětskou praxi, která spočívá v tom, že se rozhoduje zásadně na radnici, tedy shora dolů. Pozorujeme tak řadu negativních tendencí, které souvisí právě se silnými pravomocemi městských orgánů. Dlouhodobě se ničí památky a celé architektonicky hodnotné soubory budov. Ovzduší v Charkově před válkou patřilo k nejhorším na celé Ukrajině, po Mariupolu a Záporoží. Proto se zde tolik šíří astma i rakovina plic. Stromy se u nás kácejí, protože na radnici nikdo nemá ani ponětí, že by mělo existovat něco jako „zelená kostra města“. Ještě v roce 2014 byl Charkov zeleným městem se spoustou parků, během funkčního období posledních dvou starostů ale většina stromů skončila v kamnech. A pak tu máme problémy s veřejnou dopravou, s infrastrukturou pro pěší. Na chodce u nás nikdo nikdy nemyslel, pořád se jen rozšiřovaly vozovky pro automobily, což vedlo k řadě tragických havárií. V roce 2017 třeba dcera oligarchy Vasyla Zajceva v centru srazila a zabila šest lidí. Město zkrátka nedbalo na bezpečnost, na čisté ovzduší ani na sociál­ní politiku. A ze všeho nejvíc u nás schází diskuse – na rozhodování nemají vliv experti, aktivisté ani obyčejní občané.

Někteří charkovští představitelé, zvlášť nedávno zesnulý Hennadij Kernes, starosta Charkova z let 2010 až 2020, byli nechvalně známí po celé zemi…

Hodně se teď mluví o plánované poválečné rekonstrukci města, kterou současný starosta Ihor Terechov projednává s architektem Normanem Fosterem. Ale zase jde o přístup v duchu centrálního řízení. Starosta si najde jednoho hvězdného architekta, kterému je mimochodem už skoro devadesát, a společně pak rozhodují, které památky se budou chránit, které se obnoví a které ne. Takhle ale rozhodování v demokratické společnosti nefunguje. Lidem se staré město líbí, protože má své vrstvy, svou historii, svou identitu a své komunity. Nestačí si pozvat nějakou hvězdu, aby všechno předělala podle sebe.

Mluvit o rekonstrukci je ovšem zatím předčasné. Město je pořád v ohrožení, navíc nastala velká humanitární krize. Za situace, kdy umírají lidé, nemůžeme hovořit o otázkách kulturního, architektonického nebo jakéhokoliv jiného dědictví. V první řadě musíme zvítězit, musíme mít jistotu, že jsme v bezpečí, a teprve pak můžeme přemýšlet o tom, co a jak rekonstruovat. Například lidem, kteří žijí ve čtvrti Severní Saltivka, na sídlišti vybudovaném v sedmdesátých a osmdesátých letech a obývaném skoro půl milionem lidí, stále hrozí naprosto reálné nebezpečí. Z toho je vidět, jaké jsou v téhle válce opravdové cíle ruské armády, s kým vlastně válčí a co ničí. Slavná druhá nejsilnější armáda na světě válčí se sídlištěm, proti kterému nasadila celý svůj arzenál: letounové střely, raketomety, dokonce i zakázané kazetové bomby. To jeho obyvatele zabíjí.

Jak hodnotíte reakci městských úřadů? Dělají všechno, co je v dané situaci třeba?

Čistě z humanitárního hlediska ano. Technické služby opravují sítě, aby obyvatelé měli elektřinu a vodu. Za svou práci si zaslouží obrovský respekt – opravovat tepelné sítě pod palbou není jen tak. V době míru bych naši městskou radu kritizovala, teď je ale válka a oni zachraňují lidské životy, zabezpečují podmínky každodenní existence… Trochu se ale obávám toho, co přijde za pár let, protože v Charkově je dost silná developerská lobby.

Čím je Charkov zajímavý z architektonického hlediska? Přece jen to je poměrně mladé město.

O Charkově se často mluví jako o městě modernizace, což se odrazilo jak v architektuře, tak v sociálních, historických a politických procesech, které ve městě probíhaly. Obvykle Charkov představuji s důrazem na meziválečné období, kdy byl hlavním městem sovětské Ukrajiny. Tehdy byl centrem fenoménu, který dnes označujeme jako „popravené obrození“, byl metropolí ukrajinského umění, kde nejvýznačnější ukrajinští básníci, spisovatelé a divadelníci rozvíjeli různé odvážné, radikální myšlenky. To ale neznamená, že Charkov je sovětské město vystavěné na zelené louce. V první řadě ho sice charakterizuje industriál­ní dědictví, to však není jen odkazem sovětské industrializace, ale také první průmyslové revoluce a buržoazie. Výrazně se na Charkově podepsalo také období historismu, hlavně v podobě takzvaného cihlového stylu a neogotiky – najdete tu červené cihly jako v Manchesteru. Charkov je na jednu stranu syrový beton dvacátých a třicátých let, na stranu druhou cihlová industriální architektura ze sklonku 19. století. Mezi tím je výrazná vrstva secese, ukrajinsky nazývané „modern“. Ukrajinská secese, která sehrála významnou úlohu v době obrození ukrajinské architektury na počátku 20. století, se zrodila právě v Charkově. Navzdory tomu, že tehdy ještě byla Ukrajina rozdělená na západní a východní část, secese se rozšířila na celém jejím území. Mám ráda také charkovskou architekturu šedesátých let, tu ale můžeme s významem předcházejících období jen těžko srovnávat.

Proč se prvním hlavním městem sovětské Ukrajiny stal právě Charkov?

V Kyjevě vznikla v roce 1917, za ukrajinské revoluce, Ukrajinská lidová republika. Vedla ji Centrální rada, v jejímž čele stál Mychajlo Hruševskyj. Bolševici nemohli Kyjev dobýt, takže potřebovali hlavní město zřídit někde jinde. Charkov se hlavním městem stal v podstatě náhodou. Pokud se na to ovšem podíváme z hlediska urbanismu nebo spíš kulturologie, můžeme konstatovat, že předpoklady Charkovu rozhodně nechyběly. Bylo to průmyslové centrum se silnou vrstvou proletariátu, ale také univerzitní město – charkovská univerzita byla vůbec nejstarší v ruské části Ukrajiny. Charkovská společnost vždy měla sociálnědemokratické, levicové zabarvení. Kromě toho byl Charkov multikulturní, žila tu velmi početná židovská diaspora.

Období první bolševické okupace bylo velmi těžké, rudí se v Charkově dopouštěli strašných věcí, zabili spoustu lidí. Komemorativní praktiky ve vztahu k událostem tehdejší takzvané občanské války se u nás ale bohužel nikdy příliš nerozvinuly, takže ve městě nenajdeme žádné pamětní desky, které by upozorňovaly na to, kde docházelo k popravám nebo kde byly věznice. Oběti si bolševici většinou vybírali podle třídní příslušnosti, takže šlo v první řadě o šlechtu a buržoazii.

Úřady přijaly některá opatření na ochranu soch a dalších drobnějších památek, třeba kolem monumentálního památníku básníka Tarase Ševčenka z roku 1935 v březnu vyrostl ochranný val z pytlů s pískem.

Úřady v tomto směru dělají, co mohou. Pa­­mátníky a sochy se dají do určité míry ochránit, ale pokud jde o architekturu, s tou toho moc nenaděláte. Nedá se přesunout ani oblo­­žit pytli s pískem. Bohužel ani odborníci z UNESCO nevědí, co si počít, když je město ostřelováno. Všechny jejich postupy jsou vhodné pro dobu míru, za války jsou bezradní. Některé objekty by se snad daly odvézt, jako v syrském Aleppu nebo Damašku. V Sýrii byl rozsah škod srovnatelný. Damašek byl na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a podařilo se tam odvézt do bezpečí části některých budov, zvláště dekorativní prvky. V Charkově se to nepovedlo. Je tu ještě jedna možnost – dokumentace objektů ve stavu, v němž se nacházely před válkou. K tomu se používá fotogrammetrie. Objekty se dají prostě naskenovat. Ani to se ale v Charkově, na rozdíl třeba od Oděsy, nestalo. Stavební plány, které by bylo možné potenciálně vy­­užít k rekonstrukci budov, zase leží v archivech, a ty se bohužel také nepodařilo evakuovat.

S ukrajinskou památkovou legislativou zřejmě nejste moc spokojená. Co jsou podle vás její hlavní nedostatky?

V první řadě se u nás ničení památek nepovažuje za trestný čin, což způsobuje problémy i z hlediska mezinárodního práva. Stát by s tím měl něco dělat. Naše předpisy týkající se památkové ochrany jsou velice výhodné pro developery a napomáhají ničení památkově chráněných budov. Docílit toho, aby se nějakému objektu dostalo památkové ochrany, je nesmírně náročné, vyžaduje to řadu složitých a časově náročných úkonů. Naopak zbavit budovu ochrany je snadné – stačí na to jeden den. Potřebujeme zákony, které budou přísnější a hlavně budou mít jiné cíle. Ve své současné podobě totiž neberou ohled ani na potřeby památek, ani na zájmy společnosti. Prospěch z nich mají jedině developeři a byrokrati.

S Charkovem jsou spojeni třeba ukrajinský avantgardní umělec Vasyl Jermylov nebo světoznámý fotograf Boris Michajlov. Mají dnes ve městě své pokračovatele, mladé umělce srovnatelného významu?

Napadá mě Mykola Ridnyj, to je podle mě výrazný teoretik i umělec. Kromě toho si zmínku zaslouží tvůrci, kteří se nepohybují přímo v uměleckém prostředí, ale působí spíš v oblasti blízké průmyslovému designu. Charkovská industriální a modernizační historie je logicky spojená s profesemi inženýrů, architektů či designérů. Třeba skupina 3Z, což jsou grafičtí designéři, kteří z teoretického hlediska velice promyšleně reflektují různé kulturní fenomény a prostřednictvím grafického designu demonstrují řadu zajímavých jevů. Pozornost si zaslouží také politicky angažovaná designérská skupina GRAFPROM. A samozřejmě nemohu nezmínit básníka a spisovatele Serhije Žadana, to je bez diskuse největší charkovská postava. Nesmírně citlivě vnímá své prostředí a vytváří hlas města.

Ukrajinské ministerstvo zahraničí nedávno přišlo s výborným nápadem, že by se někteří opinion makeři mohli stát ambasadory bombardovaných měst. Ambasadorem Charkova podle mě musí být právě Žadan. Pokaždé se s námi účastnil našich protestů, ať už byly namířené proti developerům, nebo se týkaly ekologických otázek. Žadan není jen opinion maker, ale opravdový vůdce komunity. Lidé teď u nás často citují jeho báseň z roku 2014, která obsahuje verše „To naše město bylo z kamene a ze železa (…) Řekni nám, proč spálili naše město“. Všem Charkovanům při tom běhá mráz po zádech – chápeme, že to je o nás. V takových chvílích se básník stává něčím víc než básníkem, stává se opravdovým hlasem svého národa.

Spolu s Alexejem Bykovem jste vydala výpravnou publikaci Sovětský modernismus, brutalismus a postmodernismus. Budovy a projekty na Ukrajině 1960–1990. Chtěli jste podnítit diskusi o sovětské architektuře. Máte pocit, že se to povedlo?

Pro popularizaci ukrajinské sovětské architektury jsme toho udělali hodně. V posledních třech letech se ze zájmu o ni stal velký trend. Na Ukrajině se začaly točit evropské, anglické a americké filmy, které využívaly zdejší modernistickou architekturu jako kulisu. Různé hudební skupiny tu natáčely své klipy. O sovětském modernismu vznikají disertace i tematické stránky na sociálních sítích. V generaci zoomerů teď na ­Ukrajině sotva najdete člověka, který by o některé stavbě z té doby řekl, že je to hnusná budova, na které není nic zajímavého a nejlíp by bylo ji zbourat.

A je to teď ještě aktuální?

Víc než kdy dřív. Podíváme­-li se, jaké památky trpí válkou, vidíme, že to jsou stavby všech historických období včetně modernismu. Základní myšlenka modernismu v sobě měla silný sociální náboj. Sociální výstavba, mass housing, všechna ta sídliště, i to je součást modernismu. Modernismus se zrodil proto, aby sloužil obyčejným lidem – aby jim poskytl rovný přístup k bydlení, rovný přístup ke všem vymoženostem. Měli bychom uvažovat o tom, jakou roli hrála politika masového bydlení ve dvacátém století, ale i o tom, že právě ona je terčem ruských raketových útoků. Význam modernistického dědictví jsme pochopili až v okamžiku, kdy jsme ho začali ztrácet, a totéž platí i o masové výstavbě. Po mnoho let vládlo všeobecné přesvědčení, že paneláky jsou hnusné, nepohodlné, studené a měly by se zbourat, aby se místo nich mohlo postavit něco nového. Když je ale teď Rusové začali ničit spolu s lidskými životy, s jejich každodenností a pamětí, s malými lokálními příběhy, ukázalo se, jak těžká to je ztráta. Pochopili jsme, že i paneláky jsou pro nás hodnotou, že jsou součástí naší kultury a identity.

Sestavila jste architektonického průvodce po Charkově, který měl původně vyjít letos na jaře. Co s ním teď bude?

Určitě tam doplním zničené objekty. V průvodci přibudou fotografie dokumentující utrpěné škody a také text, ve kterém popíšu novou situaci. Přepíšu také úvod, kde se zaměřím na válku, na to, co se s Charkovem teď děje. Válka se bohužel už stala součástí charkovské historie.

V rozhovoru pro rakouský deník Der Standard jste řekla, že byste chtěla, aby se součástí průvodce staly i příběhy lidí, kteří v důsledku války přišli o život.

Myslím, že architektura nejsou jen zdi, ale i lidé. Hovoříme­-li třeba o charkovském náměstí Svobody a vybombardované budově oblastní správy, měli bychom si uvědomit, že tam zahynuli lidé, mezi nimiž byly zajímavé osobnosti, například mladičká charkovská LGBT aktivistka nebo nadějná matematička Julija Zdanovska.

Když jsem byl v Charkově, zaujala mě postmoderní budova místního divadla opery a baletu, dostavěná na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jaký k ní mají místní vztah? V Česku jsou názory na podobné stavby dost nejednoznačné, řada lidí je nemá ráda.

Představa, že Ukrajinci nemají rádi modernismus, je podle mě mýtus. Neexistuje žádný sociologický výzkum, který by to dokládal. Tvrzení, že „obyčejní“ lidé podobnou architekturu nechápou, tudíž zůstává holou tezí, kterou rozhodně nemohu potvrdit. Hovořila jsem o tom s lidmi ze západní, jižní i střední Ukrajiny. Zpravidla říkají, že ty budovy mají rádi, protože si je spojují s mládím, rádi vzpomínají na to, co tam zažili. O jejich stylu naopak mluví jen zřídka. Slohové zvláštnosti modernistické architektury jim většinou nic neříkají.

Takže na Ukrajině není rozšířená představa, že tuto architekturu zemi vnutili komunisté, případně rovnou ruští okupanti?

Pokud mluvíme o široké veřejnosti, lidé si převážně uvědomují, že tyto budovy vznikaly z ukrajinského rozpočtu a že je projektovali ukrajinští architekti. Někdo měl strýce, který pracoval na jejich stavbě, jiný měl mezi příbuznými architekta, jenž je navrhoval, třetí viděl, jak se stavěly, a čtvrtý ví, odkud šly třeba na zmíněnou charkovskou operu peníze. Trochu jiné to je v kruzích historiků, kteří se přou o to, jak interpretovat dějiny dvacátého století. Když Ukrajina v roce 2015 přijala zákon o dekomunizaci, často docházelo ke sporům s Ukrajinským institutem ­národní paměti, který prosazoval co nejdůslednější odstranění památek spojených s obdobím SSSR. Já jsem v té době vystupovala jako „mluvící hlava“ a zúčastnila jsem se spousty debat s jeho představiteli. Moc mě to nebavilo, bylo to pořád to samé…

Ukrajina teď v reakci na ruský vpád zažívá novou vlnu dekomunizace. Co to bude znamenat pro už zmiňovaného charkovského Ševčenka, o němž se tvrdí, že to je vůbec nejzdařilejší básníkův památník? Vznikl v období vrcholící Stalinovy hrůzovlády a básníka v duchu tehdejšího výkladu zpodobňuje div ne jako vůdce rolnických mas. Ani jeho tvůrci nebyli Ukrajinci. Na druhou stranu je to ale pořád Ševčenko, takže nejspíš můžeme očekávat, že na svém místě zůstane…

To je otázka kritického výkladu památek, míst a symbolů. Myslím, že by bylo skvělé, kdyby u nás podobné diskuse probíhaly. Pro rozvoj kritického porozumění a rozvoj občanské společnosti je podstatné poukazovat na všechny tyto aspekty. Všechno z toho platí a nic se navzájem nevylučuje. Závěr si už musí lidé udělat sami. Ideální by bylo, kdyby vedle Ševčenkovy sochy stály informační tabule, které by tato hlediska vysvětlovaly. Je ovšem jasné, že jde o dílo skutečně zdařilé jak z architektonického, tak sochařského hlediska a odráží mnohé ze Ševčenkova významu. Originální je i tím, že Ševčenko sice stojí na piedestalu, přitom je ale v pohybu. Zdá se proto, jako by doslova kráčel nad lidovými masami. Obklopují ho postavy z jeho děl i symbolické figury z doby vzniku památníku, tedy z třicátých let dvacátého století.

Básníkův památník začal žít vlastním životem, během všech našich revolucí byl místem, kde se Charkované scházeli. Ševčenko ožíval, protože jsme tam spolu s ním a jeho postavami stáli my. Je to umělecké dílo, s nímž se člověk může setkávat a vstupovat s ním do dialogu. Podle mě to je skvělý příklad architektonické scénografie.

Stojí za připomenutí, že jeden z tvůrců památníku, architekt Josif Langbard, byl Žid. Sochař Matvej Manizer byl zase německého původu. Totéž se mimochodem týká třeba i charkovské konstruktivistické dominanty, takzvaného Deržpromu, tedy Domu státního průmyslu. Když otevřete ruskou Wikipedii, dočtete se, že tvůrci projektu byli Rusové. To přitom není pravda, Samuil Kravec, jeden z architektů této monumentální stavby, byl běloruský Žid, což je úplně jiný kontext, úplně jiná identita. Potřebujeme dekolonizovat biografie ruských, ukrajinských i běloruských Židů.

Vy jste Charkov musela opustit. Prý se tam ale chcete co nejdřív vrátit…

Už jsem se na Ukrajinu dokonce krátce vrátila. Když jsem zemi opouštěla, nevěděla jsem, na jak dlouho odjíždím, a obávala jsem se, že to je emigrace, což se mi vůbec nelíbilo. Nejsem emigrantka, nemohu emigrovat, chci zůstat s Ukrajinou. Na nějakou dobu jsem se už na Ukrajinu vrátila – účastnila jsem se tam různých diskusí s architekty, které se týkaly převážně otázky poválečné rekonstrukce měst. Setkala jsem se také s příbuznými a zažila jsem něco jako zlomový moment: uvědomila jsem si, že ve skutečnosti neemigruji, že jsem spíš expat, kočovník, který se přesouvá z místa na místo, ale ne uprchlík. Nebudu se nikde registrovat, nechce se mi. Dělám pořád v podstatě totéž, co jsem dělala na Ukrajině. Jenom na dálku. Bydlím teď u své tety v Lotyšsku, v Jūrmale, protože je tu bezpečno. Kdybych se vrátila do Charkova hned teď, bylo by to samozřejmě hrdinství, mám ale dítě, takže musím myslet i na to, abych si zachránila život. Také chci dál pracovat pro svou zemi. Usiluji o to, aby se k lidem v zahraničí dostal hlas Ukrajiny. Jakmile se ovšem budu moci vrátit, hned vyrazím.