Čefur, nebo Janezek?

Ve svém prvním románu, který vyvolal zemětřesení nejen na slovinské literární scéně, Goran Vojnović zachytil zeitgeist lublaňských Fužin, „největšího sídliště v bejvalý Jugošce“. Ve Slovinsku, poslušné semiperiferii, které se podařilo úspěšně integrovat do lepší, evropské, schengenské společnosti, roli problematických a nepřizpůsobivých Druhých zastávají přistěhovalci z bývalé Jugoslávie, pejorativně nazývaní čefurové (podle hanlivého turcismu čifut, jenž označoval osoby židovského vyznání).

Román nazvaný Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! (Čefurji raus!, 2008; česky 2011) sleduje život druhé generace přistěhovalců, která se snaží uspět uprostřed směsi kulturní segregace, předsudků většinového obyvatelstva a neustále se vracejících zděděných identitárních traumat, zatímco jejich kulturně nedokonale asimilovaní rodiče se pořád nezbavili neohrabaného projevu v novém jazyce, špatného přízvuku a buranských zvyků. Sídliště Fužine se svým kýčem, zlatými šperky, drsností balkánských nadávek a srbskou turbofolkovou hudbou, která vyřvává z aut německé výroby, nabízí čtyřem protagonistům jakési útočiště ve společnosti strojených, zdvořilých a porakouštěných lyžařů, Janezků, jak se v knize a ve zbytku bývalé federace nelaskavě přezdívá Slovincům.

Jazyk románu, který by se v porovnání s pozdější autorovou tvorbou mohl zpětně jevit jako méně sofistikovaný, ve skutečnosti září autentičností. „Čefurština“, kreolská slovinština obohacená bosenskými, srbskými a chorvatskými výrazy, se tu stává pilířem, na němž stojí více než čtyřicet kapitol mapujících život mladého čefura. Nekompromisní projev vypravěče Marka Đorđiće a jeho protipolicejní výroky ostatně vedly až k tomu, že se autor – jak nás v doslovu k chorvatskému vydání informuje publicista Boris Dežulović – ocitl na informativním pohovoru u lublaňské policie.

Poválečná odysea

V průzkumu specifické gastarbeiterské melancholie a multikulturního dědictví Jugoslávie, které se potkávají v nehostinném mikrokosmu nejsevernější jugoslávské republiky, pokračuje Vojnović i v románu Moje Jugoslávie (Jugoslavija, moja dežela, 2012; česky 2021). Jeho vypravěč zápasí s nejednoznačností své identity, protože plně nezapadá do žádného ze světů, ke kterému ho váže bydliště nebo pokrevní vztahy. Mezi Slovinci je čefurem, zatímco mezi svými Janezem.

V těch samých Fužinách, kde „čefurské maškary“ v hospodách prožívají extatické chvíle, zatímco v pozadí hraje hit Aspirin od srbské zpěvačky Seky Aleksić, tentokrát na kulisy bývalé Jugoslávie shlíží cynický a rezignovaný mladý muž. Dějová linka druhého Vojnovićova románu sleduje příběh Vladana Borojeviće, syna uprchlého válečného zločince, který se na začátku devadesátých let jakožto generál Jugoslávské lidové armády podílel na vyhlazování jedné východochorvatské vesnice. Vladan své komplikované dětství a mládí prožil v přesvědčení, že otec ve válce zemřel, ale pak se jednoho dne z internetu dozví, že se ve skutečnosti podílel na zabíjení civilistů. S nadějí na vyjasnění rodinné minulosti se vydává na cestu bývalou Jugoslávii a navštěvuje různá města, ve kterých mohl jeho otec zanechat stopy.

I když na první pohled může Moje Jugoslávie působit jako knižní road movie, nabízí především cestování vzpomínkami na Vladanovo násilně přetržené dětství v období války, normalizované eufeministickým výrazem „terén“. Právě v tomto terénu mizí jeho otec, kdysi pečlivý a charismatický tatínek, nyní však především armádní důstojník. Vladan je místo bezstarostného léta, které měl s kamarády strávit v istrijské Pule, konfrontován s výzvou – musí porozumět geopolitickému zmatku, ve kterém se nevyznají ani dospělí.

Duša, Vladanova slovinská matka, po zhroucení v bělehradském hotelu nachází se synem dočasný azyl v srbské „adoptivní“ rodině, která ve svém panelákovém bytě v Novém Sadu hltá devadesátkovou nacionalistickou propagandu, uctívá Slobodana Miloševiće a zároveň se vymezuje proti Titovi, „srbožroutovi“, který v jejich představách Srby jednoznačně nenáviděl. Na pozadí balkánské pohostinnosti, kterou tu představují pralinky Bajadera, oplatky Jadro a káva, se Duša vydává na obrazný útěk od své reality, který zakončuje návratem do Slovinska, kde svým tichem symbolicky pohřbí manžela. Vladan se ve Slovinsku snaží zapadnout do školní čefurské komunity – částečně i ze vzpoury vůči matce, která si mezitím pořídila novou rodinu. Pod křídla si ho tu vezme Daniel, prohnaný, ale loajální kluk z přistěhovalecké rodiny, který ho seznamuje s „pravidly nacionalismu“ a oznamuje mu, že je devátý Srb ve třídě.

Nejednoznačnost dějin

Na postjugoslávské literární scéně se začátkem devadesátých let etablovalo tzv. ženské válečné psaní, mezi jehož mezinárodně nejznámější představitelky patří Slavenka Drakulić, Dubravka Ugrešić nebo Daša Drndić. Tyto autorky se ve svých dílech vydávají do psychických krajin, poznamenaných úzkostí a životem v exilu bez perspektivy a naděje. Je příznačné, že tak činí na úkor dokumentaristického mapování pravdy, což se projevuje i v nejistotě Vojnovićova vypravěče, kterému je vlastní vytříbená a místy bolestivá vnímavost. Čtenářstvu je takto sugerována nejednoznačnost a subjektivita historického výkladu dobových událostí. Koneckonců každá z postav, které Vladan potkává na své cestě od novosadských paneláků až k lublaňskému bufetu pro kamiondžije, má svůj specifický výklad minulosti a snaží se vypořádat s paradoxem válečného násilí, jak nejlépe umí. Tyto snahy se ale často utápějí v sebedestruktivitě a tísnivé atmosféře, která je v románu zesílená podobou kdysi velkolepé socialistické architektury – zdi paneláků jsou znetvořené nacionalistickými graffiti a připomínají bojiště o vítězný poválečný narativ.

Vojnovićovi se podařilo demystifikovat exotizující západní pohled na záhadnou povahu divokých balkánských kmenů, předurčených následovat svůj osud a uskutečnit „každých padesát let rituální bratrovražedné zabíjení“. Když se vypravěč konečně setká s otcem, vyvrací jeho relativizování vlastní viny, kterou bývalý důstojník přičítá údajně nevyhnutelnému osudu. Moje Jugoslávie si neklade za cíl rozkrytí původu násilí a brutálního konfliktu, ale sledování rozkladu svého ústředního subjektu. Vypravěč, který intenzivně prožívá své vnitřní drama, konstantně selhává ve snaze vést transparentní dialog se svými blízkými, od kterých ho dělí čím dál širší propast, vyplněná požírajícím tichem. Po souběžném rozpadu rodiny a společného státu teď sleduje i rozpad vztahu se svou slovinskou přítelkyní. Díky smělosti a neústupnosti, se kterými Vojnović přistupuje ke společenským tabu, jsou jeho romány velmi aktuální, a to nejen ve Slovinsku. Navzdory sugestivnímu názvu román nenabízí jugonostalgii – tedy romantizování bezstarostných let v ráji samosprávného jugoslávského socialismu –, ale konfrontaci s minulostí.

Autorka je publicistka.