Cestou k upířímu hradu

Sedím ve večerním expresu z Vídně do Budapešti, právě jsme minuli Komárom, zpoždění činí čtyřicet minut. Mohl jsem jet z Prahy přímo, ale když už mířím do Transylvánie, vydávám se aspoň částečně po trase advokáta Jonathana Harkera, který tudy koncem předminulého století cestoval za hrabětem Draculou a svůj deník začíná jednoduchým záznamem: „Odjezd z Mnichova 1. května ve 20.35, příjezd do Vídně den nato časně ráno; měl jsem přijet v 6.46, ale vlak měl hodinu zpoždění.“

Vyrazit do Rumunska po stopách Brama Stokera, autora Draculy (1897, česky 1919), není dost dobře možné, protože tam nikdy nebyl, reálie si nastudoval na dálku. Zato nápad následovat itinerář slavného fiktivního cestujícího měl už leckdo. Já ale nemířím do průsmyku Borgo ani na hrad Bran. Jedu se podívat, co zůstalo z železáren v Hunedoaře, kde je mimochodem taky jeden starý hrad. Chci se pokusit o cestu proti srsti kulturně proslavené cesty do Transylvánie – vzít si Stokerův upírský román s sebou, ale postupně na něj zapomenout.

Železniční román Dracula

Slavné filmové adaptace románu Dracula se od předlohy odchylují různě, ale jedno mají společné: při cestě za hrabětem se hrdina objeví rovnou v hornaté krajině Sedmihradska neboli Transylvánie, kde s úderem půlnoci nastoupí do strašidelného kočáru. Jonathan Harker ale musel do východního cípu Uherska nejdřív dojet – a cestoval pochopitelně po železnici. Zatímco draculovské filmy odkazují k neurčité, spíše předindustriální době, Bram Stoker umístil děj románu do žhavé současnosti. Jeho britští hrdinové cestují vlakem neustále a Mina zná jízdní řády nazpaměť, zato z Draculova hradu je na dráhu daleko a vlaky tu jezdí řídce, pomalu a pozdě. Železnice tak propojuje oba světy románu, a zároveň zdůrazňuje jejich nepřekonatelnou odlišnost. Dracula je v první řadě textem o obavách západní společnosti, který svým paradigmatem spadá kamsi mezi orientalismus, jak jej charakterizoval Edward Said, a balkanismus, o němž píše Maria Todorova [viz text na s. 18–19]. Transylvánie sice ještě není vágní Orient a podle většiny definic ani Balkán (mnozí ji zahrnují do střední Evropy), ale je to obávaný prostor Jiného.

Pro pozdně viktoriánskou Británii bylo už i Rakousko­-Uhersko poloorientální zemí. Snad proto začíná deník v Mnichově, kam zřejmě Jonathan Harker dojel bez zážitků, které by stály za zaznamenání. Ve Vídni už má vlak zpoždění a Budapešť je sice „překrásné město, alespoň podle toho, co jsem viděl z vlaku“, ale civilizace tu končí: „Bál jsem se odejít příliš daleko od nádraží; i sem jsme přijeli se zpožděním a čas odjezdu se měl co nejméně odchylovat od doby stanovené jízdním řádem. Bylo mi, jako bychom opouštěli Západ a přijížděli na Východ; nejzápadnější ze skvělých mostů přes Dunaj, zde velmi široký a hluboký, nás zavedl přímo do říše tradic turecké moci.“

Když vystupuji ze zpožděného railjetu na nádraží Keleti, noční vlaky do Transylvánie už jsou pryč, a tak nocuji na palandě levného hostelu ve Wesselényiho ulici. Čtvrť je orientovaná na alkoholický turismus a místní podniky mají názvy jako Beer Point nebo London Stone Bar, aby to cílová skupina měla jednodušší. Otevřeným oknem ji slyším i za svítání.

Přísady cestopisu

Dopoledne se vydávám rychlíkem přes uherskou rovinu do rumunského Aradu. Po poledni vlak zastavuje v Lőkösháze. Příslušnice pohraniční policie, která mě kontroluje, se podle nášivky na uniformě jmenuje Beatrix – blond padesátnice s nalepovacími řasami, venkovská kočka. Na protijedoucí vlak z Rumunska zatím čekají na rozpáleném nástupišti dobrovolníci s balenou vodu a sladkostmi pro případné ukrajinské uprchlíky. Na oranžových reflexních vestách mají nápis Hit Gyülekezete. Zjišťuji, že jde o Církev víry, jednu z největších evangelikálních církví v Maďarsku, jejíž vedení nepřekvapivě podporuje Viktora Orbána – stavitele plotů proti uprchlíkům. Schengenskou hranici překonáváme načas.

Na nádraží v Aradu cestujícího vítá funkční eskalátor, vlajka Evropské unie a pokojové palmy. Představa Západu je tu naplňována víc než ve většině maďarských stanic a nejspíš je v tom záměr – snad proto tady chybějí kiosky s občerstvením. Do centra jezdí tramvaje, mezi kterými dožívají československé vozy Tatra. Dlouho se ale nezdržím, jinak bych se do Transylvánie nedostal před setměním. Do Devy je to sto padesát kilometrů, na které osobní vlak potřebuje čtyři hodiny. Opět se ale bude až sveřepě držet jízdního řádu.

Usazuji se v zašlém kupé. Místním bych přál něco lepšího, ale sám za sebe mám tichou radost, že se ještě svezu starou soupravou, kde se nechávají poslední dveře otevřené i za jízdy a chlápkové k nim chodí kouřit. Kdysi to byl v Rumunsku standard, teď už je to výjimka, která během pár let zmizí úplně. Vlak ostatně jede tak pomalu i proto, že se celá trať z Maďarska přes Arad do Transylvánie velkoryse modernizuje a zdvoukolejňuje. Některé části koridoru už jsou před dokončením, za oknem se občas objeví estakády, nadchody, protihlukové stěny. My se kolem nich ale ještě ploužíme padesátkou.

Jeden americký cestovatel se po stopách Jonathana Harkera vypravil před pěti lety a o své cestě píše na webu Atlas Obscura: „Vlaky jsou skutečně tak zpožděné, jak popisoval Harker, a většina z nich jsou obstarožní relikty studené války.“ Co na tom, že soupravy z dob studené války dodnes běžně jezdí na obou stranách železné opony i Atlantiku? Studenou válku jako by vedla jen jedna strana – ta východní – a zmínka o ní dokáže cestopisu dodat potřebné přísady. Prizma mnoha západních cestovatelů zkrátka jen aktualizovalo staré vzorce. I já se ale přistihnu, že si až příliš pozorně prohlížím spolucestující, kteří se vracejí z Aradu na venkov. Jonathan Harker by nejspíš poznamenal, že „vypadají velmi malebně, ale nijak přitažlivě nepůsobí“. Za stanicí Radna už jsem ale v kupé sám.

Párky a kuře na paprice

Uběhne další hodina, aniž by se za oknem objevilo město. Jedeme podél řeky Mureș, jednou z nejméně zalidněných oblastí Rumunska, plnou táhlých kopců. Někde tady začíná Transylvánie. Její název pochází z latinského trans silvam, tedy „za lesem“, a k lesu odkazuje i maďarské označení Erdély a rumunské Ardeal. Tuto kotlinu totiž ze všech stran obklopují zalesněné hory – podobně jako Čechy, jen je tu všechno o něco větší. Kraj s takovou konfigurací je snadné prohlásit za „jednu z nejdivočejších a nejméně známých oblastí Evropy“ a umístit do ní děj hororového románu. Historický kníže Vlad Țepeș, k němuž postava hraběte Draculy odkazuje, přitom nebyl v 15. století vládcem Transylvánie, ale sousedního Valašska, které leží ze západního pohledu až za karpatským obloukem, takže by teoreticky mohlo skýtat větší potenciál exotismu. Možná ale Valašsko leží až příliš daleko na to, aby z Londýna působilo jako výspa známého světa, a navíc jako čistě rumunská oblast není tak zajímavé z etnického hlediska. Transylvánii naopak po staletí obývali Rumuni, Maďaři, Sikulové, Sasové, Cikáni, u Stokera navíc i Slováci a bájní Szganyové. Sám hrabě Dracula v jednom ze svých proslovů vyzdvihuje mísení zdejších ras, z něhož vzešla „rasa dobyvatelů“, k níž se sám počítá a kterou přemůže teprve britský imperiální důvtip.

Vlak se mezitím blíží k cíli. Údolí je náhle širší, k trati se přidává dálnice, vlevo se objeví dvě masivní chladicí věže, vpravo trojice štíhlých komínů, které jsou nebývale vysoké, aby se kouř nedržel v údolí. Je to uhelná elektrárna Mintia, jedna z největších v zemi, přední znečišťovatel vzduchu a důležitý zaměstnavatel – ovšem jen do loňského roku. Státní koncern chtěl elektrárnu prodat, ale zřejmě kvůli příliš vysokým nákladům na modernizaci vše skončilo jejím uzavřením a konzervací.

V půl deváté vlak zastavuje v Devě, hlavním městě župy Hunedoara. I tady probíhá velkorysá rekonstrukce nádraží, kiosek s občerstvením Cipriana ale funguje. Nabízí pivo, limonádu, sendviče a cosi, co se jmenuje virșli de Brad. Brad je nedaleké město, ale virșli? Zjišťuji, že jsou to párky – z německého Wurst v rakouské podobě würstl se slovo přes maďarštinu dostalo až sem. Pro zastánce středoevropanství dobrý doklad toho, že ještě nejde o žádný Východ. I Jonathanu Harkerovi se ostatně hodily skrovné znalosti němčiny, když se o kus severněji, v Kluži, vyptával číšníka na Paprikahendl neboli kuře na paprice.

Vydávám se po hlavní ulici plné kaváren, které zaujímají přízemí panelových domů, nacházím ulici Pietroasa a v ní dům, kde budu spát. Padla tma a přes dvorek přeběhla kočka. „Ta je od sousedů,“ říká paní domácí. Ptám se, jak se vlastně řekne kočka rumunsky. „Pisică.“ Nepodobá se to kočce v žádném ze sousedních jazyků. „Ale maďarsky je to macska,“ dodává. „Aha, slovensky taky,“ říkám já, „a česky kočka.“ „Kočka? Proč ne. Dobrou noc.“

Lidl, správná volba

Další den prší a já zůstávám v Devě. Po poledni ji jdu prozkoumat. Na to, že v regionu padly dva velké podniky – elektrárna a železárna –, působí šedesátitisícové město docela svěže. Ani vylidňování tu není tak znát. I tady se probouzí péče o veřejný prostor: na jedné z ulic vidím čerstvě vyznačené cyklopruhy, v zachovalém kousku starého města zřizují pěší zónu. Ta míří k parku, za nímž se zvedá sopečný kužel s tvrzí z doby Dácké říše. Většinu města tvoří paneláky, které jsou ale v Rumunsku často architektonicky mnohem nápaditější než ve zbytku východního bloku – o některých bych neváhal říct, že jsou krásné, stejně jako o zdejším brutalistním kulturním domě. V Devě jsou navíc paneláky uspořádány do městotvorných celků, takže hlavní Decebalova třída je vcelku živá, a i když je plná aut, lidé tu posedávají pod platany v předzahrádkách kaváren.

K večeru přichází paní domácí s taškami z Penny Marketu. Ptám se jí na otevírací dobu místního Lidlu, kterou už jsem si sice zjistil, ale chci zapříst řeč. Probíráme inflaci: i tady je to strašné, ceny některých potravin prý vyletěly až na dvojnásobek. Kéž by ta válka skončila, říká. Také prý ubytovávala uprchlické rodiny ze sousední Ukrajiny, ale už odjely. Když se blížím k Lidlu, světelný poutač s logem prodejny na pozadí tmavomodrého nebe připomíná úplněk. Strašidelnější je to ale až uvnitř. Cenová hladina je maximálně o pár procent nižší než v Česku, platy jsou tu přitom nižší o třetinu. Slunečnicový olej už i tady stojí kolem dvanácti lei, tedy zhruba šedesát korun, a to se v Rumunsku pěstují slunečnice ve velkém. Drahá je i zelenina, ale pro ni se tu pořád vyplatí chodit na tržnici. Většinu sortimentu tvoří stejně jako kdekoli zboží vyráběné přímo pro Lidl, i pečivo vypadá skoro stejně, větší rozdíl zaznamenávám jen v sekci sýrů, které jsou často místní, a u regálů s vínem. Beru jednu z lahví rumunského červeného, dostávám modrou účtenku a vracím se do svého pokojíku.

Železný trh

Kdyby jezdil do Hunedoary vlak, stál by okolo šesti lei. Jenže už tam pět let nejezdí a autobusy – často spíš dodávky, jakým se na východ od Rumunska říká maršrutka – stojí jedenáct lei. Veřejná doprava je tu ponechána napospas trhu. Do jednoho z minibusů dopoledne nastupuji v Devě a řidiči říkám fabrică ArcelorMittal – zbytky železáren, kdysi největších v zemi, stojí u vjezdu do města, takže by to mohlo být levnější. Zdá se, že mě sice pochopil, ale jízdenku mi stejně prodal až do centra.

Asi dvacet minut projíždíme mezi pastvinami se stády ovcí, občas mineme zpustlé průmyslové areály, vpředu se zvedá pohoří Retezat. Když už je obří hala železárny na dohled, minibus prudce přibrzdí – před námi se šine koňský povoz a kvůli provozu se nedá předjet. Když konečně uhne, řidič šlápne na plyn a předjede ho přímo v místě, kde jsem měl vystupovat. Mávám na něj, ať mi zastaví, čehož dosáhnu až na další zastávce, u nové továrny německého koncernu Dräxlmaier, která tu vyrábí automobilové díly a zmírňuje nezaměstnanost. Vystoupím, mířím zpátky a míjím tentýž povoz. Kření se na něm potetovaný mladík v kšiltovce.

Silnice mě vede po mostě přes říčku k hale ocelárny. Nikde nikdo, jen auta. Pak vidím, jak silnici přecházejí tři holčičky se školními taškami a sbíhají k prašné cestě podle řeky. Kam v té pustině můžou jít?

Podél plotu, za nímž se ježí izolátory rozvodny, dojdu až k obrovskému logu korporace ArcelorMittal – společnost indického miliardáře postupně ovládla velkou část železáren ve východní Evropě, včetně provozů v Ostravě, Krakově, bosenské Zenici nebo ukrajinském Kryvém Rihu. Zdejší upadající železárnu koupila v roce 2003, nechala ji nicméně dál živořit. Za logem se tyčí několik stožárů na vlajky, ale bez vlajek. O kus dál stojí opuštěná vrátnice s masivním turniketem z kovových trubek, které začínají korodovat. Za vrátnicí vítala zaměstnance obří cedule s upozorněním na nutnost nošení ochranných oděvů a s výstrahou: „Od posledního pracovního úrazu uplynulo ___ dní.“ Počet uplynulých dní udával displej, který už je zhasnutý. Vybavují se mi zprávy o výbuchu v chemičce v Kralupech nad Vltavou v roce 2018, při kterém zahynulo pět dělníků z Rumunska – dost možná předtím přišli o práci v nějakém podobném městě, jako je tohle. Začátkem devadesátých měl hunedoarský moloch dvacet tisíc zaměstnanců, dnes jich zbývá několik stovek.

Příběh dohasínajících železáren v Hunedoaře, založených v roce 1881, je příběhem modernizace, která selhala – a vyplňuje celé období mezi románem Dracula a dneškem. Většina uherského průmyslu byla koncentrovaná na Slovensku a v Transylvánii, v územích bohatých na nerostné suroviny, ostatně německý název pro Hunedoaru je Eisenmarkt, „železný trh“. Tuto druhou tvář Transylvánie, která už byla koncem 19. století dobře patrná, ovšem nechává Bram Stoker (a tím spíš jeho filmoví následovníci) stranou, nezapadala by mu do konceptu. Píše o ní ale jiný slavný dobový autor. Jules Verne v dobrodružném románu Tajemný hrad v Karpatech (1892, česky 1893), jehož děj se odehrává jen pár desítek kilometrů odtud, popisuje zdejší surovinovou základnu i vznikající průmysl velmi podrobně: „Doly v Hunedoaře dodávají rudu pro nejlepší ocel; snadná je těžba uhlí v horních vrstvách této jezerní kotliny v okolí Hațegu, Livezeni a Petroșani. (…) Je to jistě kraj bohatě přírodou obdařený, a přesto z toho všeho bohatství nemá místní obyvatelstvo žádný užitek.“

Dracula a Tajemný hrad v Karpatech bývají i kvůli odstupu pouhých pěti let občas zmiňovány společně, ale ve skutečnosti je jejich intence v podstatě opačná. Zatímco Jules ­Verne věří v pokrok i vzdělavatelnost místního pověrčivého obyvatelstva a zdánlivé záhady až pedantsky vysvětluje, Bram Stoker naopak nechává „východní“ iracionálno připlout v bedně s hlínou až do metropole tehdejšího světa. Občansky je Verne nejspíš uvědomělejší, ale nic naplat, Stokerův román je lépe napsaný a upíři zkrátka mají dlouhou trvanlivost.

V rouře

Přes plot u vrátnice vidím hromadu železného šrotu a za ním už zhruba tři sta metrů dlouhou halu pokrytou tmavohnědým prachem, která tlumeně hučí, rachotí a několika otvory vypouští šedobílý dým. Dál už se ale nedostanu, a tak jdu prozkoumat zbořeniště na druhé straně silnice. Ještě před patnácti lety tu byly další haly, teď je tu suť a křoví, ve kterém se ztrácejí zbytky kolejnic. Areál železáren se odtud táhl další čtyři kilometry až k hradu, v nultých letech byl ale téměř kompletně zdemolován. Zástupci města si představovali, že na vyklizeném území vznikne turistická infrastruktura, kvůli zjištěné kontaminaci se nicméně plocha nedá smysluplně využít, a tak jen pomalu zarůstá. Těsně po demolicích tu ale stovky lidí našly dočasnou obživu ve sběru kovového odpadu, který prý většinou odváželi na koňských povozech. I proto už tu není moc co objevovat. O kus dál ale vidím trčet v několikametrové výšce uřízlé potrubí o průměru přes dva metry, jak nastavuje slunci svůj zrezivělý chřtán. Křovím se proderu k ohybu, kde se roura – snad parovod, nevím – přibližuje k zemi. Vidím, že tu několik plátů chybí a dá se vniknout dovnitř. Neodolám a za chvíli už se procházím potrubní tmou. Je tohle ta strašidelná Transylvánie? A co tu vlastně dělám? Přijel jsem do města s gotickým hradem, abych tu strávil půl dne obhlídkou industriálních ruin a svačil v rouře. Možná ale mezi hradem a železárnou není zas takový rozdíl – obojí je památkou lidského umu i mementem lidské zpupnosti.

Za halou železárny se zvedá obrovská šedohnědá masa země, po které jezdí náklaďáky a bagry. Není mi jasné, jestli je to výsypka, nebo lom, má totiž rysy obojího. Když se zkouším přiblížit, mapa mě vede po cestě podél říčky. Najednou se odněkud vyloupnou tři malí kluci a chtějí tři lei. To je tak málo, že jim je dávám – a dochází mi, kam šly ty tři školačky. Nečekaně jsem se ocitl v malé romské osadě, očichává mě pes a o kus dál na cestě stojí před boudou chlap jak hora a se založenýma rukama čeká, co bude. Dojdu k němu a ptám se na cestu. Prý jdu správně, ale pomohly by mu nějaké peníze. Nakonec se spokojí s několika cigaretami, které mu ubalím. Opouštím osadu, uvězněnou mezi hučící železárnou, výsypkou a prašnou cestou pro náklaďáky, a podél vedení vysokého napětí stoupám k haldě. Jak se později dočtu, výsypka o rozloze osmdesáti hektarů byla založena v nestabilním svahu a došlo tu k několika sesuvům – v roce 2011 jeden z nich připravil o život dva dělníky –, a tak nezbývá než milio­­ny tun strusky přemístit a uspořádat je do stupňovitých platforem.

Když se otočím k haldě zády, vidím svažité zelené pastviny, město Hunedoara i s hradem a nad tím vším hradbu pohoří Retezat, jehož vrcholky jsou i teď v květnu pokryté sněhem. Přes louky, kde už hluk slábne, dojdu k prvním domkům a dostanu se na hlavní ulici. V sídlištní hospodě, kde běží televizní pořad s folklorními tanci, ale nikdo se na něj nedívá, si dám kávu za dvě lei a počkám na autobus, který mě odveze k nádraží. Jeho budovu otevíral sám generální tajemník Gheorghe Gheorghiu­-Dej – bylo to v padesátých letech, kdy po něm Chruščov chtěl, aby se Rumunsko v rámci RVHP orientovalo na zemědělství, ale režim se vydal opačným směrem a rozhodl o rozšíření železáren. Výpravní budova s věžičkou a podloubím tu pořád stojí, koleje tu jsou, dokonce i trolejové vedení tu je, jen sem už pátý rok nic nejezdí. Dnes je Hunedoara největší rumunské město, kam se nedá dojet vlakem. Liduprázdné nádraží v pozdně odpoledním slunci působí jak z metafyzických maleb Giorgia de Chirica.

Stíny se prodlužují, a tak pokračuji směrem k hradu. V Devě byla atmosféra veselejší, tady je úpadek víc znát, jak už to u měst závislých na jednom zruinovaném podniku bývá. Jen mezi lety 1992 a 2011 ztratila Hunedoara čtvrtinu obyvatel, porodnost klesla na polovinu a kdoví, co ukáže letošní sčítání lidu. Rumunsko čelí těžké demografické krizi, a pokud se nic nezmění, může mít kolem roku 2050 méně obyvatel než osmkrát menší Belgie a zhruba stejně jako v době Brama Stokera a Julese Vernea.

Privat, privat!

Hrad už je blízko, skupinek turistů přibývá. Možná sem někteří přijeli na doporučení prince Charlese, který nedávno natočil propagační video, v němž se už poněkolikáté hlásí k pokrevnímu příbuzenství s Vladem Țepeșem a nabádá k návštěvě země, které kvůli pandemii chybějí příjmy z turistického ruchu. Je pravděpodobné, že v polovině 15. století byl Vlad III. Țepeș na hunedoarském hradě krátce vězněm Matyáše Korvína. Ve scéně z rumunského historického filmu Kníže zvaný Dracula (1979) má hrad podobně tmavohnědou barvu jako železárny – v době natáčení totiž hutní areál sahal až k němu. Když jsem před několika lety viděl toto vpravdě transylvánské sousedství na staré fotografii, bylo mi jasné, že sem jednou pojedu, i když už uvidím něco úplně jiného. Teď jsem tady a návštěvu hradu oddaluji, jak jen to jde. Dřív vedla hned naproti nákladní lanovka a úzkorozchodná trať, po nichž se dopravovala železná ruda z dolů v okolních kopcích, a mě zajímá, jestli z nich ještě něco zbylo.

Abych se na místo dostal, musím obejít luxusně vyhlížející novostavbu, snad hotel nebo kongresové centrum. Za stavbou z betonu a skla najdu pěšinu, v níž tuším bývalou trať, a vydám se po ní, dokud se neobjeví sekuriťák a nezačne na mě volat: privat, privat! Říkám mu, že tam žádná cedule privat není, a předstírám, že si chci jen vyfotit hrad i z téhle strany. Tak dlouho se dohadujeme, až mávne rukou a naznačuje, ať jdu za ním. Oklikou se dostaneme na obrovskou terasu, odkud máme hrad opravdu jako na dlani. Nejlepší výhled byl zprivatizován. Hotel je nový a prázdný, říká. Anglicky mluví asi jako já rumunsky, ale vůle popovídat si je oboustranná, takže to jde. Zapálí si a já taky. Zajímá ho život v Česku: kolik stojí bydlení, kolik jídlo, jaké jsou mzdy? Já se ptám, co bylo s lidmi, které propustili z železáren. Pokyne k západu: Austria, Germania, Italia, Franța…, anebo žijí z turismu. I přes zimu? Prý ano, hory jsou blízko a lyžuje se tam. Pak ukáže dolů k silnici, kde sedí na obrubníku tři mladé ženy: Hure… Než mi dojde, že to bylo německy, řekne to i východoevropsky: curve. Aha. Curve, turisti, euro. Pak ale opíše levou rukou linii obzoru, vyjmenuje několik městeček a kopců a prohlásí, že je tu krásně. A má pravdu, je tu krásně.

Rád bych s ním na terase zalité večerním sluncem zůstal, ale všechno jednou končí, i otevírací doba turistických atrakcí. Loučíme se stiskem ruky. Až teď vidím, že na ní má jen tři prsty.

Teď už tam snad můžu. Jdu k dřevěné budce, kde si konečně koupím vstupenku do upířího hradu.