Deregulovaný Bělehrad

Megalomanský urbanistický projekt Belgrade Waterfront (BW), který zásadně proměnil pravý břeh řeky Sávy v centru Bělehradu, je poměrně známý i v Česku. Narazila jsem na názory ve stylu „Podívejte, dokonce i v zaostalém Srbsku mají takové projekty, to jen u nás se nic pořádného nestaví“. Pojí se s ním ovšem řada kontroverzí. V čem je tak problematický?

Iva Čukić (IČ): Něco podobného jsem si vyslechla minulý týden v Chorvatsku, když mi taxikář povídal: „Víte, když vstoupíte do Evropský unie, stojí to za hovno, musíte se hrozně ohánět. Podívejte, jak vám se dobře daří – všechny ty úžasný nový baráky v Bělehradě!“ A já jen zírala, jakou má ten projekt dobrou image.

O Belgrade Waterfront se začalo prvně mluvit asi v roce 2012. Je to nové zářící městské centrum s mrakodrapy, luxusními byty a hotely, rozkládající se na stovkách hektarů říčního břehu. Nachází se tu nejvyšší budova na Balkáně a také jedno z největších obchodních center (má rozlohu třicet tisíc metrů čtverečních a ztratíte se v něm, jen co do něj vejdete). Projekt má být symbolem nového Bělehradu a celého Srbska, jeho nové identity a budoucnosti. Je prezentovaný jako naše jízdenka z krize, projekt, který napraví obraz země, jež je od devadesátých let politicky a mediálně stigmatizovaná. Je to ovšem velmi kontroverzní dílo. Investoři byli napojeni na podezřelé společnosti z Abú Dhabí, do projektu investovali tři a půl miliardy eur, nikdo ale oficiálně neřešil, co jsou tito investoři a společnosti zač a jaký je původ jejich peněz. Z veřejných zdrojů pak šly další finance – asi miliarda na vyčištění a přípravu pozemků a další infrastrukturní práce. Z odhalených smluv pak také vyplynulo, že šedesát pět procent zisků by mělo přinejmenším po dobu devadesáti devíti let náležet soukromým společnostem. Politici se z toho skutečně snaží udělat nové centrum, takže většina událostí, které se dříve tradičně pořádaly na starém hlavním náměstí, se nyní koná v této čtvrti.

Belgrade Waterfront je často uváděn jako příklad developmentu, ve kterém dostal soukromý zájem přednost před veřejným…

Jovana Timotijević (JT): Ano, radikálně to proměnilo fungování celého města. Jedním z největších zásahů bylo přesunutí vlakového a autobusového nádraží. Došlo k brutální přeměně dosavadní podoby říčního břehu včetně násilného vystěhovávání lidí, kteří tam přebývali. Docházelo i k tomu, že jejich příbytky v noci strhávali maskovaní násilníci. BW je naprosto paradigmatický příklad totální deregulace, urbanistickými plány upravenými podle přání developerů počínaje, ohýbáním zákonů konče. Takové tendence v městském rozvoji považujeme za velmi problematické.

Zmínily jste, že v BW se prodávají luxusní byty, staví se tam i nějaké dostupné bydlení?

IČ: Byty tam jsou luxusní, ale jen v rovině PR, kvalita tomu neodpovídá.

JT: Byly tam postaveny tisíce bytů, jejich ceny jsou šíleně vysoké a stále rostou. Za metr čtvereční můžete zaplatit až deset tisíc eur, přičemž průměrná mzda je u nás asi šest set eur. I v Srbsku se setkáváme se silným neoliberálním narativem, jehož propagátoři neustále hlásají, že jediné, co potřebujeme, je víc a víc stavět. V časech, kdy trpíme velkým nedostatkem dostupného bydlení, se tak stavějí drahé „luxusní“ byty, které jsou zcela zřejmě určeny k investování, a ne pro lidi, kteří hledají domov. Když se po BW projdete, vidíte skoro prázdné věžové domy, jsou to takové věže duchů. V noci v nich svítí jen pár oken, ale protože je celý projekt naprosto netransparentní, nevíme, kolik bytů je prodaných. Investoři tvrdí, že téměř všechny, ale na první pohled je zřejmé, že obydlena je jen malá část – většina evidentně slouží k ukládání peněz. To ostatně není typické jen pro Bělehrad nebo pro Balkán, setkat se s tím můžete v celé Evropě nebo ve Spojených státech.

Jak se v Srbsku a v Bělehradě projevuje celosvětová krize bydlení a jakým způsobem ji řeší politická reprezentace?

JT: V časech socialistické Jugoslávie masivně stavěl stát i stavební společnosti, které tu tehdy mohly působit. Lidé ovšem byty nemohli vlastnit, měli „jen“ právo na zabezpečený, zajištěný nájem. Ani tato velká výstavba nestíhala pokrýt poptávku stoprocentně, především kvůli rychlému tempu industrializace a urbanizace, ale z velké části se to dařilo. Po zhroucení režimu nastala fáze masové privatizace ve všech jugoslávských státech, která zcela rozložila systém dostupného bydlení. Řada lidí tak sice mohla získat do vlastnictví byt za dostupnou cenu, ale z dlouhodobého hlediska to bylo neštěstí. V současnosti jsme naprosto vlastnický stát. V Bělehradě i v celém Srbsku je zhruba devadesát pět procent nemovitostí v soukromých rukou. Zatímco soukromý sektor masivně staví, stát nijak neinvestuje do sociálního ani dostupného veřejného bydlení. A pokud někde něco dělá, tak jen díky evropským a dalším zahraničním fondům. Ale to jsou jen malé projekty, dvacet bytů tuhle, dvacet bytů tamhle, což se ani zdaleka nepřibližuje množství, jaké bychom potřebovali, aby se pokryla poptávka lidí, kteří si nemohou dovolit vlastní bydlení ani platit drahý nájem. Podle jednoho výzkumu z roku 2017 má jen deset procent srbské populace prostředky na pořízení bydlení na volném trhu. A domnívám se, že nyní bude situace ještě horší. Zbylých devadesát procent by potřebovalo nějakou formu podpory, žádné podpůrné programy ale neexistují. Politici krizi bydlení zatím v podstatě neřeší. Ministarstvo prostora participovalo na přípravě městské i státní strategie bydlení na příštích deset let, ale žádná z těchto strategií zatím nebyla adaptována, což ukazuje, jak velkou prioritu představuje toto téma pro naše politiky.

Pro střední a východní Evropu je typický vysoký podíl lidí žijících ve vlastním ve srovnání s počtem nájemníků. Je situace v Srbsku podobná?

JT: Ano, je to stejné, ale je to důsledek různých faktorů. Jedním z nich je „propagandistická“ stránka věci – vlastnictví se prezentuje jako symbol úspěchu. To platilo zejména na začátku nultých let, kdy se stát snažil rozjet ekonomiku a podporoval půjčky a další finanční produkty. V posledních letech už to ani není třeba promovat, naše společnost je totálně prekarizovaná – pracovní podmínky, životní podmínky, vše je deregulováno, celá ekonomika je velmi křehká, a lidé tak ve vlastnictví nemovitostí vidí jedinou jistotu, která jim zbývá. Vlastnictví je svaté.

Jak se vám daří do vašich aktivit zapojovat širší belěhradskou veřejnost?

IČ: Co se týče problematiky bydlení, se zapojením veřejnosti stále bojujeme. Teď vedeme kampaň s tímto tématem, sbíráme a zpracováváme data, pořádáme diskuse, vydáváme nejrůznější materiály, spolupracujeme s dalšími podobnými organizacemi, ale ukazuje se, že pro lidi je to stále trochu abstraktní téma, ačkoli všichni uprostřed krize bydlení žijeme a každodenně se potýkáme s jejími důsledky. Každopádně s těmito aktivitami pokračujeme, i když je nám jasné, že je to běh na dlouhou trať.

V oblasti městského rozvoje a plánování se nám občany a místní komunity mobilizovat podařilo, ale také to trvalo asi deset let. Přelomovým bodem byl právě vznik Belgrade Waterfront. Náš kolektiv byl jedním z iniciátorů protestů, které se zintenzivnily zejména kolem roku 2016 po demolicích, jež zmiňovala Jovana. Myslím, že naším největším úspěchem je proměna atmosféry ve prospěch občanské angažovanosti v rámci městského rozvoje. Mobilizace proti BW posílila i ostatní lokální iniciativy a inspirovala je k tomu, aby se zajímaly a angažovaly v rozvoji svých sousedství a ve veřejném prostoru obecně. My těmto komunitám nabízíme různé služby, aby se mohly efektivně zapojovat do územního plánování. Pomáháme jim, aby se organizovaly, síťovaly, dostaly se do médií i participovaly na formálních procedurách městského plánování. Když teď pořádáme debatu o těchto tématech nebo představujeme nějaký nový územní plán, přijde klidně dvě stě lidí, zatímco dříve jich dorazilo tak pět. Jednotlivé místní komunity se už také samy začaly podporovat navzájem. Za náš největší úspěch považujeme, že některé z nich už přešly z defenzivních pozic do proaktivního modu. Přemýšlejí, jak samy mohou přispět k budoucímu rozvoji svého okolí. A to je pro nás velké vítězství.