Dotýkáme se míst, která bolí

Ze tří textů, které jste publikovali krátce před MFF Karlovy Vary, je znát velké zklamání a nedůvěra prakticky ke všem institucím a autoritám české kinematografie, počínaje grantovými komisemi a konče kritiky. Opravdu máte pocit, že celé filmařské prostředí je u nás momentálně systémově naprosto nepoužitelné? V čem spočívají jeho největší problémy?

Tomasz Wiński (TW): Jde o systémovou opatrnost, která kastruje výraznou osobní autorskou výpověď. Netočí se filmy, jaké bychom chtěli točit, ale jaké se dají zafinancovat. Navíc autoři předem vědí, že určité látky a témata neprojdou systémem, a tak se sami začínají cenzurovat a přizpůsobovat, aby nebyli odmítnuti. Zdrojů financování je v Česku málo, zato zájemců hodně. A kvůli tomu jsou vybrané projekty většinou bezpečné volby, které nikoho neurazí, ale taky se nikoho nedotýkají.

Tereza Vejvodová (TV): Je to taková neviditelná řetězová reakce. Zásadní problém vidím v opatrném českém uvažování, s nímž se pojí značná emoční negramotnost a neuvědomělá komunikace. Z toho logicky plynou stresové situace, přičemž vše korunuje vůči lidským zdrojům bezohledný time management, pravděpodobně vytvořený také ve značném stresu. Nakonec se téměř vždy dostaneme k nedostatku peněz. Jsem ale přesvědčená, že nejde o obecný nedostatek peněz – na jiných místech jich je naopak přebytek. Ptám se spíše na to, na jakých principech tyto peníze alokujeme, jaké máme priority. Bylo by fér jednou provždy prostě přiznat, že na kulturu kašleme a nepotřebujeme její vývoj a úroveň podporovat. Jako tvůrci se pak můžeme s trochu klidnějším srdcem například odstěhovat a tvořit jinde. Myslím, že kultura je taková karma státu. Když se o ni stát nebude starat, přinejmenším si zamkneme další z důležitých komunikačních kanálů uvnitř svých hranic i mimo ně.

Zároveň se vymezujete i vůči konkrétním oblastem, s nimiž bývají dnešní české filmy často poměřovány, jako jsou festivalový arthouse film, severská populární kinematografie či česká nová vlna. Pozitivně naopak hodnotíte vlastně jen dnešní český dokument. Máte nějaké domácí či zahraniční filmy, ze kterých vycházíte, nebo se snažíte vyhýbat jakýmkoli „vzorům“?

Šimon Holý (ŠH): Příznačné je už to, že vznikly tři texty, a ne jeden. Nejde nám o konkrétní formální proud, ale o to, abychom posunuli způsob, jak a co se u nás točí. V těch textech se snažíme o hledání vlastních, osobních témat, která by ideálně měla být doplněna o specifickou formu. Formu, která není nápodobou toho, co se děje v jiných regionálních kinematografiích. Spojuje nás ale často intimita, emoce, které držíme v sobě, vztahy a to, jak přistupujeme ke světu. Důraz klademe především na to, co se děje tady a teď.

Své filmy charakterizujete jako „novou intimitu“, zdůrazňujete emoce a zranitelnost postav. Zároveň mám ale pocit, že nemá jít vyloženě o introspektivní, psychologické snímky zaměřené na prožívání jedince ani o díla, v nichž by emocionalita byla vyjádřena expresivně přímo v mizanscéně. Zabýváte se také širšími společenskými fenomény…

TW: Nejdůležitější v našich filmech je herec jako nositel emoce. Zároveň nás ale zajímají emoce nevyjádřené, potlačené. Ty, které jsou na první pohled neviditelné. Snažíme se zachytit to, co herec nechce dát najevo, co neříká přímo, co skrývá, aby nebyl odhalen. Snažíme se pozorovat obličej herce a lovit momenty, kdy se přestane hlídat a přetvařovat. S intimitou jsou spojená i širší společenská témata – současná alienace a izolace, nepřímá komunikace, rozpad intimních vazeb, násilí ve vztazích, omezovaní osobní svobody, krocení a zabíjení toho, co je v nás a kolem nás přírodní a přirozené.

ŠH: Tomasz to pěkně popsal. Liší se to u každého z nás, ale osobně mi přijde, že záleží na námětech. Můžeme točit filmy introspektivní, extravagantní nebo divácky velmi vstřícné. Pojďme však sledovat situace, které jsou autentické, lidské a které komunikují s divákem.

Pro vaši tvorbu je důležitá nepředvídatelnost tvůrčího procesu – prostor pro experimentování, improvizaci a objevování nových přístupů přímo na place. Jak konkrétně se to projevuje při natáčení vašich filmů?

TW: Moje filmy se nedrží striktně scénáře. Ten je jen odrazovým bodem pro hledání a pro improvizaci. Scény se tvoří během zkoušek, které nahrávám, z nahrávek pak zpětně sepisuji výslednou verzi scénáře a tu následně ještě modifikujeme během samotného natáčení. Herci ve všech fázích přinášejí vlastní nápady a podněty – jsou spolutvůrci výsledného tvaru. Nikdy jim neříkám, co a jak mají dělat, spíš se jim snažím popsat, v jaké psychologické situaci se nacházejí, jaké emoce v nich situace vyvolává. Ale jak tu emoci projeví, co a jakým způsobem řeknou a co neřeknou, to je už na nich. Točím maximálně dvě tři scény denně, abychom měli čas přemýšlet, hledat, zkoušet a případně přetáčet. Snažím se dát hercům a štábu maximální komfort, aby nebyli omezováni, aby se necítili pod tlakem, aby mohli být naprosto svobodní v hledání výrazových prostředků.

TV: U mě je paradoxně předvídatelnost důležitá od samého počátku, protože vím, o co mi jde. Je to spíš otázka důvěry. Ten, kdo se mnou spolupracuje, mi věří a ví, že do své práce dávám maximum. A já věřím jemu. Pak se nedá mluvit o nepředvídatelnosti. Spíše se společně snažíme zachovat přesně to, co dané dílo potřebuje. Nevěřím na nějaký paušální přístup k tvorbě filmů. Pokud jde o něco intimnějšího, je dobré, když se v rámci štábu lidé přinejmenším respektují a kromě filmu samotného vytvářejí také atmosféru, v níž film vzniká. Scénářem se může stát i něco jiného než jen text. Třeba fotky s poznámkami. Herci se nemusí striktně držet scénáře, mohou improvizovat. Záleží to všechno na tom, jestli lidé, kteří spolupracují, najdou způsob, v němž je pro ně příjemné a přirozené tvořit. Odpovědnost je samozřejmě nedílnou součástí procesu.

Vaše filmy jsou „nezávislé“ v tom smyslu, že si je částečně produkujete sami. Berete nezávislost a nízké rozpočty jako nutné zlo, které vás omezuje, nebo vám komorní filmařina vyhovuje?

TW: Nízké rozpočty a produkování filmů samotnými autory znamenají větší svobodu i větší autorskou kontrolu. Prioritou pro nás není finanční návratnost snímku, ale silná osobní výpověď. O nutné zlo se jedná v tom smyslu, že štáb a herci musí souhlasit s velmi malým honorářem. My sami často roky pracujeme bez honoráře a natáčení nás stojí hodně peněz z vlastních zdrojů, které se většinou nikdy nevrátí. To samozřejmě jde udělat jednou nebo dvakrát, ale není možné tímhle způsobem natáčet donekonečna.

ŠH: Bohužel to ale za současné situace vypadá, že k tomu bude docházet čím dál častěji. Natáčením malých nezávislých filmů se sice lze leccos naučit, ale jde o dost vysokou daň za tvůrčí svobodu.

Ve vašich textech probleskují i problémy, které nesouvisejí s estetikou ani filmařskými metodami. Píšete například o sexismu, psychickém zdraví nebo o tom, že spolu čeští filmaři málo mluví. Je české filmařské prostředí v tomto ohledu výjimečné oproti západoevropským kinematografiím? Jak se s těmito problémy vyrovnáváte při natáčení vlastních filmů?

TW: Netuším, jak to funguje v západoevropském kontextu. Ale v českém prostředí mi určitě nejvíc chybí upřímný dialog tvůrců mezi sebou a s diváky o tom, co, proč a jak točit. Proč je důležité, co chtějí říct, a na čem jim v kinematografii záleží. Film přestává být osobní autorskou výpovědí vztahující se k tématu, které je pro autora i pro společnost podstatné a které je třeba sdílet. Myslím, že s tímto přístupem jsme u nás v menšině. A kvůli tomu vznikl nápad se propojit a vystupovat jako skupina nezávislých tvůrců, kteří sdílejí stejné zájmy a principy.

TV: Podle mě nejde ani tak o to, že by spolu tvůrci nemluvili, jako spíš o to, jak spolu mluví. Jak si navzájem dělají skryté naschvály, aby náhodou někdo nebyl lepší než ten druhý, místo aby se navzájem podporovali a soustředili se na vlastní radost z práce. Ve svém textu tematizuji i ustrnulé uvažování o ženách ve filmu, které jsme evidentně ještě nezvládli ze Západu úplně vstřebat. Zajímavé je, že jsme naopak absorbovali velké hollywoodské bijáky, v jejichž napodobování se již přes čtvrt století snažíme najít vlastní styl.