Jan Rupp
V břečťanu
Argo 2022, 168 s.
Druhá kniha Jana Ruppa je imaginativní próza, v níž se lze před neutěšenou realitou ukrýt do tajného sklepa pod kůlnou a zažívat tam alternativní životy plné možných i nemožných scénářů. Autor se v okamžicích, kdy hlavní postava prochází nekonečným podzemím a prožívá hrůzné i slastné momenty, opájí možnostmi fantazie a rozplývá se nad vlastními fabulačními schopnostmi, jenže to poněkud přehání na úkor soudržnosti i smysluplnosti textu. Ve světě „tam nahoře“ je protagonista stárnoucím mužem s rodinou, který uniká z okoralého partnerského soužití, z něhož se stal „třicátý první díl životního seriálu, ve kterém už není co hrát a všichni se těší víc na reklamu v podobě Vánoc, prázdnin a dovolených, které přinesou aspoň trochu vzruchu“. Nesnesitelně hádavá žena, zbytky touhy, příznaky stáří a pochybnosti o sobě samém – to vše se odráží v nesouvislém ději, odehrávajícím se nahoře v domě i ve sklepeních pod ním. Rupp umí psát, jenže nekonečný rozlet fantazie v mírně absurdních či zlomyslných dějových epizodách není samospásný, takže se z neomezené svobody bdělého snu může velmi snadno stát přehlcující nuda. Relevantní proto v této knize nejsou labyrinty mysli, v nichž je možné snad úplně všechno, ale pouze několik stran, na kterých autor celkem uvěřitelně analyzuje lidskou průměrnost, automatizaci životních úkonů a mučivost mezilidských vztahů i stárnutí. Konečné zjištění, že není možné utéct před sebou samým a že se nelze schovat ani před ubíjející každodenností, je však v poměru k takovému množství imaginativního balastu dost neuspokojivé.
Karel Kouba
Nathan Cowdry
Náraz
Přeložila Martina Knápková
Trystero 2022, 134 s.
Nakladatelství Trystero se zatím zaměřovalo na velká jména a výrazné počiny americké nezávislé komiksové scény, ať už to byla díla klasiků Charlese Burnse, Daniela Clowese a Jima Woodringa nebo oceňovaná novinka Sabrina Nicka Drnasa. V této společnosti nemůže nový vydavatelský počin dopadnout jinak než jako zklamání. Debutový grafický román Náraz britského kreslíře a scenáristy Nathana Cowdryho vyšel původně ve slavném americkém nakladatelství Fantagraphics, nicméně jde o titul, který v zahraničí zatím nevzbudil větší pozornost (originál byl ostatně publikován teprve loni). Příběh, v němž mluvící pejsek společně se svou paničkou pašují drogy a přichomýtnou se k nim mluvící kalhotky s postranními úmysly, hezky zapadá do portfolia groteskní komiksové alternativy a vlastně na něm není nic vyloženě špatně. Cowdry efektivně těží z kontrastu brutálního cynismu a infantilní roztomilosti: v jeho líbivé cartoonové kresbě narážíme na roztomilá zvířátka stejně často jako na obrazy rozříznutých břich a pubického ochlupení. Problém je, že podobný přístup jsme zvyklí i v mainstreamu vídat poměrně často už dob South Parku nebo filmu Meet the Feebles Petera Jacksona a dnes nám ho komiks a animace nabízejí v takové míře, že nás sám o sobě asi těžko překvapí. Cowdryho dílo bohužel nepřesahuje úroveň poctivé, ale poněkud předvídatelné šokantní hříčky, která bude pro spoustu čtenářů pořád v lecčems hraniční, ale otrlejší publikum ji bude vnímat jen jako pokus vlámat se do dávno otevřených dveří.
Antonín Tesař
Tommy Orange
Tam tam
Přeložila Alžběta Ambrožová
Vyšehrad 2021, 272 s.
„Žádné tam tam není,“ šeptá Dene Oxendene, mladý filmař, který chce točit skutečné životní příběhy současných amerických indiánů, registrovaný člen čejenských a arapažských kmenů a zároveň alter ego autora knihy Tam tam Tommyho Orange. Původním obyvatelům Ameriky bylo jejich „tam“, místo, kam by se mohli vrátit, vzato – a co víc, vzpomínky na něj byly přemazány dějinami těch, kteří ho ukradli. Zvolená polodokumentární poloha, zaznamenávající nezdolné odhodlání přežít genocidu předků, ale i generacemi předávanou bolest, marně tišenou alkoholem a drogami, by sama o sobě na výjimečnou knihu nestačila. Na tu ji povyšuje právě zvolený přístup sebevědomého autora. Literární debut Tam tam totiž není sbírkou příběhů městských indiánů, ale souborem perspektiv, z nichž různorodé postavy – dealeři, sociální pracovnice, údržbář i vzdělaní mladí s uměleckými ambicemi – nahlížejí jednu událost, která se mnoha z nich stane osudnou: střelbu na oaklandském powwow. Pamatuji si, že na konci devadesátých let bylo sanfranciské muzeum kalifornských indiánů podezřelou fetišizací zlikvidované kultury, nad níž se vznášel puch potlačených výčitek svědomí. V roce 2000 se muzeum s bílou nadací, tyjící i z otrocké práce indiánů, hrdě rozloučilo a nyní působí jako skutečně živá kulturní instituce podporující místní indiánskou komunitu. Lze čekat, že v tomhle zálivu se mezi těmi, kdo se nyní aktivně hlásí k žité indiánské identitě, ještě ledacos literárně pozoruhodného urodí.
Marta Martinová
Simone de Beauvoir
Nerozlučné
Přeložil Alan Beguivin
Euromedia Group – Odeon 2021, 144 s.
Rukopis z pozůstalosti francouzské spisovatelky, filosofky a feministky Simone de Beauvoir pochází z roku 1954, poprvé ale vyšel až v roce 2020 – a tehdy také dostal titul Nerozlučné. České vydání následovalo s ročním odstupem. Beauvoir v něm oslovuje svou kamarádku Élizabeth Lacoinovou, s níž prožila dětství za první světové války a s kterou zůstala v úzkém kontaktu až do její předčasné smrti: „Já zde s vámi rozmlouvám díky důmyslu literatury. Ostatně není to doopravdy náš příběh, nýbrž příběh námi inspirovaný.“ Přes tuto deklarovanou fiktivnost je součástí knihy obrazová dokumentace, kde vedle dobových fotografií najdeme také ukázky z korespondence obou přítelkyň. Simone, která se podepisuje „Vaše Nerozlučná“, se mimo jiné dočítá: „Navzdory vzdálenosti jsem často s Vámi. Víte to, ale říkám to pro potěšení z toho, že mé pero píše tak nezpochybnitelnou pravdu.“ Do jednoho z otištěných dopisů Beauvoir vepsala úryvek ze svého deníku, čímž dochází k dalšímu zmnožení autobiografických prvků. „Zde je pro Vás zkopírovaných, ba dokonce nedotčených – v tom, co v nich dnes večer považuji za trapné – několik výňatků z mých poznámek, za nimiž si i dnes z celé duše stojím.“ Jako celek kniha představuje především příběh emancipace dvou dívek-intelektuálek od přísné katolické morálky a jejich obtížnou pozici mezi osobním a společenským. Právě propojování obou poloh je autorce vlastní – a vystačí si přitom s věcným, někdy až strohým, zároveň ale nuancovaným stylem.
Kristina Láníková
Party Hárder: Summer Massacre
Režie Marty Pohl, ČR 2022, 100 min.
Premiéra v ČR 23. 6. 2022
Klub sráčů na Mácháči. Tak nějak by mohla znít stručná charakteristika druhého dílu obhroublé komedie Martyho Pohla Party Hárd. Oproti vysloveně DIY jedničce vypadá Party Hárder: Summer Massacre o něco profesionálněji, nicméně v jádru je to pořád nadšenecký projekt, na kterém je hodně znát, že režisér, jeho herecký ansámbl i značná část štábu pracuje čistě intuitivní metodou. Ve výsledku to ale příliš nevadí, protože díky poctivě dávkovanému nechutnému a provokativnímu humoru snímek poměrně důstojně naplňuje nároky spojené se svým žánrem. Film o trojici přitroublých outsiderů, kteří si jedou na prázdniny užívat na Mácháč, je určitě odvážnější než dvacet let staré české filmy typu Snowboarďáků, zároveň ale duchem zůstává v éře, kdy scény, v nichž teenager strká penis do čerstvě upečeného koláče, měly šanci někoho nadchnout či pohoršit. Party Hárder je radostně infantilní přehlídka nechutností, která je navíc na české poměry mimořádně pozitivní vůči alternativním subkulturám. I ofenzivní humor, do kterého se občas pouští, je vlastně spíš roztomilý než urážlivý. O to nepatřičněji působí občasné názory, že Pohl útočí na dnešní, domněle hyperkorektní společnost. Autoři těchto výkřiků si evidentně pletou korektnost s prudérností. Summer Massacre se svým radostným přitakáním outsiderům libujícím si v shit parties a záměrně parodickým, polodementním sexismem je ve skutečnosti spíš neškodná legrace.
Antonín Tesař
Adam Žufníček
The beast I am taming is taming me back
Prostor 39, Praha, 9. 5. – 29. 7. 2022
Zjišťuji, že mám za sebou onen zlomový bod života, kdy člověk začne sklouzávat ke generačním generalizacím: dnešní mladé zajímá to a to. Po téhle, celkem ještě neškodné fázi přirozeně následuje daleko horší – no, každej má svoje – a ta nezřídka vrcholí povzdechem „přestávám tomu rozumět“, za nímž se ve skutečnosti skrývá ukřivděnost, že se realita mění i bez našeho přičinění. Adam Žufníček se narodil těsně před zlomem milénia, a patří tedy ke generaci, kterou svět přírody fascinuje nikoli jako jeden z možných námětů tvorby, ale jako něco, co podmiňuje další existenci lidstva. V diptychu, který dal výstavě v Prostoru 39 jméno, The beast I am taming is taming me back, využívá devadesátkové hadříky s leopardími vzory. Diptych ale formou vyčnívá – další prezentovaná tvorba, barevné kresby pastelkami evokující hravost fantasy fanartu, které letos Žufníček vystavoval i v brněnské Galerii Art, má sotva osminový formát. Dětinskou fascinaci nebezpečím – hadi a draci lezou ze studní, tůní s vrbami a z moří, v nichž troskotají lodě – konturují černé plastické rámy se zakroucenými chapadly. Zřetelně se odkazuje i k jungiánské symbolice a oldschooll psychedelii šedesátých let, až si divák pokládá otázku, která je samozřejmě chyták: maluje to umělec, dítě nebo blázen? Kdyby mé vrstevníky fascinovala skutečná divočina tolik jako generaci takzvaně nastupující, nemuseli bychom teď uhýbat pohledem i před očima vystříhanýma z látky a tolik se bát, že nás bestie, jíž stále vůbec nerozumíme, všechny pohltí.
Martin Zajíček
Andy Weir
Spasitel
Přeložil Michal Prokop
Audiokniha, Témbr 2021
Andyho Weira čtenáři znají jako autora sci-fi, který vyniká zejména do detailů promyšlenou mimozemskou fyzikou. V Marťanovi, svém asi nejznámějším románu, zfilmovaném Ridleym Scottem, nechal hlavní postavu napospas nehostinné planetě. Ve Spasiteli, své zatím poslední knize, za jejíž interpretaci získal herec Lukáš Hlavica cenu Audiokniha roku 2021, je hlavní hrdinovou misí zachránit planetu Zemi před globálním ochlazováním, které ji čeká poté, co se energií ze Slunce začne živit neznámý organismus. Tentokrát však hrdina, který se vydává do vzdálené hvězdné soustavy, sám nezůstává – setkává se s vyspělou mimozemskou civilizací. Weir dokáže zručně gradovat dobrodružství a svým čtenářům informace nabízí po dávkách – od prvního setkání s astronautem, který netuší, kde a proč je, až po nečekanou situaci, kdy se s ním rozloučíme. Splétá přitom dvě dějové linky, z nichž jedna popisuje pobyt ve vesmíru, druhá okolnosti, které k misi vedly. Weirova snaha o detailnost a zdlouhavé popisy sice zpomalují plynulost četby a snižují napětí, na druhou stranu se tak ledacos dozvíme o aplikování pozemské vědy v prostoru beztíže. Autoři zvukové verze si trochu zjednodušili práci s hudebností řeči mimozemšťana, Hlavica si ale naopak opravdu pohrál s vystižením měnící se nálady ústředního hrdiny. Přechody mezi chvílemi, kdy se zachránci Země daří a kdy úplně ne, jsou sice trochu předvídatelné, přesto je dvacet hodin s vesmírnými parťáky vyplněno nepolevující zábavou.
Jiří G. Růžička
Leikeli47
Shape Up
LP, RCA Records 2022
Brooklynská rapperka Leikeli47 spojila svou uměleckou výpověď s maskou a toto gesto ji teď předchází a určuje její identitu: je to „ta rapperka v kukle“ a publikum se k ní skrze toto utajení vztahuje. Není to těžké, protože balaklava s velkými otvory pro oči a ústa namísto skrývání jedinečného spíše akcentuje společnou touhu odlišit se, mít co tajit a co chránit. Zároveň je to ona „maska“, kterou si nasazuje vypravěč, aby mohl vyprávět – což je v rapu klíčové. Černá kukla odkazuje k aktivismu i batmanovským superschopnostem; bílá bandáž z obalu debutového alba Wash & Set asociuje kosmetickou kúru; látka s orientálními ornamenty symbolicky atakuje okcidentální těžiště popové hudby; měkký úplet v bledě růžové z období předposlední desky Acrylic sugeruje intimitu a sebepéči. Obě zmíněné nahrávky pak spolu s aktuálním albem Shape Up tvoří „beauty“ trilogii věnovanou způsobům, jimiž černé ženy formují svůj vzhled a svou osobnost. „Kosmetické salony jsou místem bezpečí pro všechny ženy, ale hlavně pro ty z afroamerické komunity,“ poznamenala k tomu před časem sama hudebnice, která ve své tvorbě spřádá prvky hip hopu, R&B a techna do pulsující, minimalistické, ale pestré a stále kompaktnější textury. Vraťme se však ještě k maskování, o němž Leikeli říká: „I když nosím masku, chci, aby v ní lidé viděli sami sebe.“ Lícem této masky je emancipace, rubem safe space. A její nejnovější podobu už netvoří pružná textilie ani akrylát (z něhož se dají vytvořit „nehty až do stropu“), ale virtuální rozhraní: několik pixelů namísto tváře.
Billy Shake jr.