V Kolumbii došlo k velkému politickému otřesu a bude jí vládnout levicový prezident. Něco podobného se nestalo od začátku dlouhodobého krvavého konfliktu mezi vládou a povstalci. Gustava Petra k moci vynesly loňské masové protesty proti neoliberální pravicové vládě Ivána Duqueho.
Za velmi důležitý moment změn v nedávné historii Kolumbie lze označit dohodu mezi rebely z marxistické organizace FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a tehdejším středovým prezidentem Juanem Manuelem Santosem z léta roku 2016. O několik měsíců později ovšem proběhlo celostátní referendum, v němž se Kolumbijci velmi těsně vyslovili proti mírovému urovnání. Za odmítnutí dohody tenkrát společně lobbovali kontroverzní exprezident Álvaro Uribe Vélez a Iván Duque, který byl prezidentem zvolen dva roky nato.
Pozadí konfliktu
V druhém nejlidnatějším státu Jižní Ameriky probíhal dlouhodobý krvavý konflikt od roku 1948, kdy byl zabit prezident Jorge Eliécer Gaitán, který měl nakročeno k prezidentskému úřadu. Existuje mnoho teorií o tom, kdo stál za jeho smrtí; některé zmiňují jeho spolustraníky z Kolumbijské liberální strany, Moskvu nebo CIA. Podíl CIA na odstranění levicového prezidenta v Latinské Americe, tzv. zadním dvorku USA, by nebyl tak překvapivý vzhledem k tomu, že v mnoha okolních zemích byla podobná aktivita amerických tajných služeb prokázána. Vražda Gaitána nicméně zatím zůstává záhadou, jakkoli americká participace na občanské válce na straně pravicových kolumbijských vlád je jednoznačným faktem.
Samotný válečný konflikt se datuje do první poloviny šedesátých let, kdy došlo ke střetu vlády a na ni napojených paramilitárních jednotek se třemi povstaleckými skupinami: FARC, ELN (Národní osvobozeneckou armádou) a EPL (Lidovou osvobozeneckou armádou). Zjednodušeně můžeme říci, že vláda měla pokaždé větší podporu ve velkých městech, zatímco marxističtí rebelové v chudých rurálních oblastech, které podle svých slov reprezentovali.
Spojené státy hrály vždy důležitou úlohu v podpoře vládních a provládních sil, z nichž zejména paramilitární jednotky nechvalně prosluly svou brutalitou vůči venkovskému obyvatelstvu. Synonymem této brutality se stala „válka proti drogám“.
Především v době úřadování prezidenta Álvara Uribeho (2002–2010) byla Kolumbie jedním z největších příjemců americké vojenské pomoci. Uribe byl zvolen v roce 2002 jako zapřisáhlý nepřítel marxistických rebelů a je spojován s některými velmi kontroverzními událostmi. V roce 1997 v departementu Antioquia, kde byl guvernérem, paramilitární jednotky zmasakrovaly patnáct domnělých sympatizantů povstaleckých skupin. Další velký Uribeho skandál se udál už v době, kdy byl prezidentem. Jedná se o kauzu „falsos positivos“, při které měli být unášeni a vražděni civilisté z chudých předměstí nebo rurálních oblastí, aby byli následně prezentováni jako dopadení a zabití povstalci, a tudíž další úspěch v boji s terorismem. Tento fenomén dosáhl svého vrcholu v letech 2006–2009. Někdejší kolumbijský prezident už dokonce za některé z údajných zločinů stanul před soudem, konkrétně za ovlivňování svědků. Je možné, že za vlády levicového Gustava Petra nabere soudní řízení dramatičtější vývoj, než tomu bylo doposud. Pro úplnost dodejme, že z mimosoudních poprav civilistů byla v průběhu občanské války opakovaně viněna i FARC.
Petro versus Hernández
Uribeho přítomnost v politice ovšem neskončila s jeho prezidentským mandátem. Vliv někdejšího prezidenta byl zřetelně cítit v kampani, která se vedla proti mírové dohodě s FARC v roce 2016. Mnoho Kolumbijců si také myslí, že Uribe fakticky ovlivňoval dění v zemi i za vlády Ivána Duqueho. Odpor k Uribemu sehrál značný vliv při masových protestech na jaře roku 2021, které původně odstartovala covidová krize. Voliči se tehdy masově postavili proti daňovým reformám, jež měly v už tak nerovné kolumbijské společnosti ještě více zvýhodnit bohaté.
První kolo prezidentských voleb bylo nakonec velkým překvapením, jelikož do dalšího klání nepostoupil kandidát tradiční pravice, jejž Kolumbijci zjevně považovali za nástupce Uribeho a Duqueho. Jeho místo zabral antisystémový pravicový politik Rodolfo Hernández, kterého bychom vzhledem k jeho populismu mohli přirovnat k Donaldu Trumpovi. Hernández byl během prezidentské kampaně označován za „tiktokového krále“. Podařilo se mu dokonale ovládnout sociální sítě a popularitu si získal především díky své antikorupční rétorice. Stejně jako Donald Trump si příliš nelámal hlavu s tím, co říká na veřejnosti, a v minulosti například označil Adolfa Hitlera za velkého německého myslitele. Později se snažil bránit tím, že se spletl a měl na mysli Alberta Einsteina. Bývalý starosta kolumbijského města Bucaramanga také prohlásil, že uprchlice z Venezuely jsou „továrnami na děti“, které se neobejdou bez státní podpory.
Antipatie Kolumbijců vůči dekádám pravicových vlád nakonec srazila vaz i Hernándezovi, který sice nechtěl být spojován s pravicovým establishmentem, ale touha po změně sehrála svou úlohu i v jeho neúspěchu. V druhých prezidentských volbách zvítězil celkem jednoznačně Gustavo Petro, jenž byl v mládí členem levicové guerillové skupiny M-19 a v nedávné minulosti pak starostou Bogoty. Právě jeho povstaleckou minulostí se snažila pravice strašit veřejnost. Dalším strašákem bylo přirovnávání Petra k Hugu Chávezovi či Fidelu Castrovi. Duqueho vláda dokonce přišla s termínem „castrochávista“, čímž označovala veškerou levici včetně Gustava Petra. Jejich vzkaz zněl jasně: pokud zvítězí Petro, Kolumbie se stane novou Venezuelou. Nově zvolený prezident ovšem k autoritářským vládám Venezuely, Kuby nebo Nikaraguy nijak blízko nemá.
Prezidenta Gustava Petra nyní čeká těžká úloha, neboť Kolumbie patří mezi země s největšími společenskými nerovnostmi v Latinské Americe. Obyvatelstvo navíc čelilo devastující – a vládou nezvládnuté – koronavirové pandemii, která sociální problémy ještě prohloubila. Zemi sužuje obrovská míra násilí, související také s nedokončeným mírovým procesem, což Petro plánuje změnit, mimo jiné i návratem k dohodě z roku 2016. Úspěch levicového kandidáta lze nahlížet také v kontextu latinskoamerické „růžové revoluce“: v posledních letech se po necelé dekádě opět pomalu dostávají k moci levicové vlády. V Kolumbii (nebo v Peru, kde levice zvítězila v minulém roce) jde ovšem o daleko překvapivější událost než v Argentině, Chile, Hondurasu nebo Bolívii.
Autor studuje arabistiku na FF UK.