Napříč – Stavební deník

V PONDĚLÍ před odjezdem zmatené zakreslování příčky a kótování orientačních bodů. Celou dobu nechuť vymýšlet jakýkoli tvar příčky. Také proto jsem chtěl od začátku jednoduchou diagonálu, ta se ovšem po usazení do modelu vypružila do křivky. Proč by ne? O to urputněji chci zachovat tvar vzniklé křivky přesně tak, jak se vzpříčila v modelu.

Mezi kótováním a balením jsem se uklidňoval děrováním sádrového obrazu, samozřejmě podle připravené pauzy. Monotónní a zdlouhavá činnost je narkotická, a navíc budí dojem práce, tudíž si ji nepotřebuji dál zdůvodňovat. Vymýšlení je těžkopádné, ale nemyslet mi nejde. Ještěže jsou zde šablony, pauzy, pravítka a zdi.

Vlakem do Zlína jedu ověšený jako osel – vozík, batoh a obraz. Během odjezdu přituhlo. Spousta sněhu, až se práší a jiskří na kolejích. Za jízdy přepočítávám z měřítka do reálu kóty – pomocné body pro zakreslení půdorysu příčky v galerii. Tím by práce měla začít, a přesto jsem si tuto přípravu nechal až na konec. Nemůžu se dopočítat a ještě večer z toho těžko usínám.

Příjezd – zima, sníh a díky nízkému stropu také příjemně útulný dojem z galerie.

Ubikace – baťovské koleje, dvojlůžák s ka­­lendářem od Hajného, sprcha na chodbě a kuchyňka o patro níž.

 

ÚTERÝ RÁNO a příjemné zjištění, že potraviny jsou přímo nad galerií.

Konvice a hrnky jsou na místě, ale lžičky nemůžu najít. Kávu tedy míchám až do konce stavby nůžkami.

Bude mi pomáhat Matěj. Skvěle zajistil nářadí a objednal materiál.

Největší obavy ze zakreslení příčky se rozplynuly: místo nejistého a pracného vyměřování kót M. navrhl jednoduché popotáhnutí provázku po podlaze. Oblouk nemohl být přirozenější.

Pak dorazilo auto se sololitem zkrouceným jak peřina. Váhal jsem, ale strach z prodlevy způsobil, že jsme jej převzali. Naskládali jsme jej na sebe, položili na něj vysazené dveře, zatížili vším možným a doufali, že se vyrovná. Z kroucení opět těžká hlava před usnutím.

Útěcha ze stavění příčky – konstrukce drží a stavba postupuje. Tedy do té doby, než se zvětší zakřivení oblouku. Pak se ukáže, že je třeba přepočítat a dokoupit latě, aby se zhustil rastr konstrukce. Z opakujících se čísel jsem mimo a bez soustředění.

Večer úleva ze hry na flétnu. Dlouhý dozvuk galerie zní příjemně.

 

STŘEDA. Zkouším najet do nějakých kolejí. Kdo ví, jak tu budu dlouho. Začnu studenou sprchou, pak vaření – červená čočka a červenka za oknem na krmítku.

V galerii jsem první a stihnu si ještě před prací krátce zapískat. Úleva ze zvuku trvá.

Celý den je zasvěcený zaklápění sololitem. Nejdřív na zkoušku, jestli se desky vyrovnaly, pak ale pokračujeme s M. dál, až je třetina rozestavěné příčky zaklopena.

Mé obavy z kroucení sololitu se rozplývají, znásobil se ovšem počet použitých vrutů.

Monotónní šroubování svádí k tomu všímat si detailů. Proč například vrut dotahuji nadvakrát? Podobně to mám i s kreslením obyčejné rysky – pro jistotu ji obtahuji několikrát.

Ke konci dne jsem vyřezával prostupy pro zářivku. Hezké šikmé řezy, radost z ostrého.

 

VE ČTVRTEK RÁNO znovu vařím jednoduchou kaši (večer jsem si nakoupil), pak opět flétna. Stačí chvíle a stereotyp je na světě, předchozí dny se už zdají být daleko.

Přivezli doobjednaný materiál, řidič se závozníkem – ten se asi zaučoval, protože byl ochotný i něco poponést. Oba čisté červené montérky a rukavice. Řidič poznamenává, že latě jsou s bonusem. Mrzne a oni je měli uskladněné venku, takže nasákly vodou, která zmrzla a teď je třeba led odsekat. Začleň se do instituce, dostaneš funkci, dílčí zodpovědnost a ztratíš chuť cokoli navíc řešit. Možný problém se tak přesouvá dál.

Vlhkost nevlhkost, je třeba postupovat, takže stavíme i z mokrých latí. Jde to a budoucí příčka se úspěšně zakřivuje. Na konci dne, tedy v devět hodin, je konstrukce hotova ze dvou třetin a už i nepobitý skelet působí.

Po práci opět flétna a možná bych i usnul klidněji, nebýt telefonu s D. a oteklé čelisti – na hlavu mi totiž spadl zapomenutý kus latě, až se mi zatmělo před očima. Novoluní.

 

PÁTEČNÍ RÁNO napočítám na rtu tři opary. Dva čerstvé uprostřed, jeden starší v koutku.

Práce se zabíhá, konstrukce se ­zdárně dokončuje a ke konci dne je připravena k zaklopení sololitem. Stavění zatím monotónní není, byť má pravidelný rytmus. Měření, řezání, vzpřičování a šroubování udržuje pozornost, protože se zakřivení příčky mění. Stále je co řešit.

Zastavil se Lobo s Veronikou a domluvili jsme na sobotu návštěvu.

 

V SOBOTU pracuji sám a jen do šesti. Pak návštěva. Během dne jsem stihl i lelkovat a vytyčovat v zadní místnosti druhou věc – kresbu. Ne a ne se rozhodnout, jak ji umístit, a tak radši odbíhám a vše jen oddaluji. Na konci dne přece jen začnu na zeď lepit šablony – maskovací pásky. A také je seřezávat, což se časově hodně protáhne. Ještě jsem ve vodě stihl rozmíchat pigment.

Dostat se do věci mi ztěžuje počítání. Na jednu stranu mám plán, nebo spíš rámec, a na druhou stranu intuici. Je těžké se odhodlat začít, rozhodovat se postupně a normálně kreslit, v tomto případě páskami na zdi. V této počáteční fázi je třeba sledovat vše najednou, celou místnost, ne jednotlivé stěny. Žádné vyplňování.

 

PŘESTOŽE V NEDĚLI začnu až v poledne a s mdlou hlavou (pití a ponocování), daří se mi na včerejší kreslení plynule navázat. Lepení a seřezávání pásek je zdlouhavé, myšlenky utíkají a až na konci práce, kolem půlnoci, v tom jsem. Musím zrychlit.

Únava, úlevný telefon s D. a úleva z pískání. Od V. jsem se dozvěděl místní přezdívku Zlína – Pracovní tábor Zlín. Takže až skončím, půjdu na barák.

Koupil jsem si mýdlo, prvně v životě, levné Fa s aloe, a po sprše si přeperu triko i ponožky. Jak se to zjednodušuje! Jdu spát po jedné.

 

BYLO VŮBEC PONDĚLÍ? Mělo podobný scénář jako předešlý den.

Začal jsem se rozpouštět, jednak v kresbě, jednak v čase a také v botách – permanentní teplo vytváří v mých farmářkách bahno. Lepit pásky – šablony – tak, aby kresba ubíhala, jak má, unaví. Sledovat pásku, nebo prostor mezi páskami? Zatím platí, že jsem v tom, pokud koukám skrz. Tedy mezi pásky a na všechny stěny najednou. Když sleduji jen pásky, začnu počítat a jedu jako stroj. Počítám i kroky. Kam bych se ale dostal, kdybych se v kresbě teď rozpustil?

V pondělí od půl desáté do půlnoci včetně flétny a návštěvy galeristky Lenky.

 

V ÚTERÝ přišel M. a společně jsme dolepili pásky, a dokončili tak přípravu již před osmou!

Desítky nepřerušovaných spár – potah pro oči, který i v té formě žlutých pásek funguje, přestože je po vstupu do místnosti nejdříve vidět jeden široký žlutý pruh.

Rád bych si ujasnil, jak budu příští den stěrkovat (je třeba začít co nejdřív, aby pásky nestihly ze zdí opadat), ale dnes už jsem nevymyslel nic. Se vzpomínkou na Maigreta („Tma přede mnou, tma za mnou, a navíc mám hlavu těžkou z piva“) jsem přemýšlení nechal radši na ráno. Jenže před usnutím mám srdce v bránici a myšlenky na zdi.

„Vymazat si hlavu“ – s tím mě taťka lákal na filmy s Belmondem. Vymažu si stěrkováním hlavu? Opustím něco a ulevím něčemu? Zatím se zdá, že splňuji připravené úkoly.

Diskuse kolem názvu výstavy sice pokračuje, nové alternativy mě ale zajímají míň a míň. Příčení, Vzpříčení, Vanishing Point (tj. úběžník)… Ptal jsem se blízkých a většinou se potvrzovala verze Vzpříčení, které beru jako důkaz toho, že příčka­-překážka může být pozitivní a může vzpružit.

 

STŘEDA. Ani se mi nechtělo stávat. Oteplilo se a vše roztává. Zemřel J. Sokol, četl jsem nekrolog od Pince. Objednal jsem si ve Svitu pantofle, zkazila se pomazánka, někdo vypil před galerií schované pivo, dostal jsem buchtu a prvně jsem si ve Zlíně dal jídlo z restaurace.

Obavy z dobarvování stěrkovacího lepidla se vyřešily samy. Čtyři kýble různé škály šedé, čtyři pásy různě tmavé stěrky promíchávané přímo na stěně. Tedy spíš intuice než výpočet. Bude rozdíl v sytosti vůbec vidět? Kontrast ale funguje, hlavně díky rozestupům mezi šablonami.

Pracujeme s M., ale stěrkování je ze začátku rozpačité, protože postupuje pomalu a stěrka ze zdi občas odpadne. Je to tím, že zdi jsou stokrát přemalované a staré nátěry na sobě cokoli těžko udrží. Musím být opatrný zvlášť při odtrhávání přestěrkovaných, ztěžklých pásek. Dojem je odrbanější, než jsem čekal, a zároveň stále cítím ten pás – je to tmavý pruh na zdi, nebo shluk pulsujících linek?

Po pár metrech se ale s M. přizpůsobujeme práci i materiálu, který díky různé tloušťce vrstvy různě schne. Zrychlujeme a výsledný vjem z kresby je přirozenější, resp. plynulejší. Hlavně nezůstávat dlouho na jednom místě, kresba by se rozpadla na spoustu ostrovů, možná pečlivě zpracovaných, ale nefungovala by celistvě.

Čím dál tím víc se ukazuje, že to nebude obraz, který by bylo možné uvidět najednou, s příchodem do místnosti. Je třeba jej sledovat nejen očima, ale i pohybem. Obcházet, ustoupit, čelní pohled – vlna, pás; boční pohled – ubíhání, jednak kolem dokola, jednak vertikálně, nahoru i dolů. Rozpínání a smršťování.

Dvakrát na návštěvě L. Prvně dost rozpačitá, snad z toho množství práce a odrbaného výsledku. „Patriku, vyzkoušel sis to u sebe, v tom svém sklepě?“ ptala se. Otřes její důvěrou chápu: vidět několik dní lepení a seřezávání kilometru pásky, která se během chvíle zamaže a vyhodí, to chce speciální představivost. Zkoušel jsem L. uklidnit vzpomínkou na Valocha, který prý šílel jen z toho, že na benátském bienále někdo z okna pověsil pruhované pyžamo. Pruhy jsou holt pro někoho diagnózou, což L. potvrdila. Prý kdyby Valoch naši dnešní práci viděl, tak by se vzrušením zbláznil.

M. mě přesvědčil neukončit kresbu tak okázale, jak se mi chtělo, a stěrkování jsme dokončili. M. říká, že se mu předešlou noc zdálo o lepení pásek, po dnešku se asi pásek ve snu ještě nezbaví. Mě ke konci dne z toho celého rozbolela hlava, ale zdát se mi o tom nebude. Naopak cítím úlevu, že je stěrka konečně natažená na zdi, tah už nejde změnit a musí se nechat tak, jak je.

Dlouhé tahy a tuhnutí materiálu mají tu výhodu, že čas na zpracování je omezený. Úkony je třeba zredukovat na to nezbytné. Během tahu klidně měnit rychlost, ale hlavně se nezastavovat – kontinuita je důležitější než snaha něco lokálně vyšperkovat. Plynulost tahu zaměstná pozornost natolik, že čím delší tah je, tím větší je na konci úleva.

 

VE ČTVRTEK jsem ráno nejdřív zašel do Svitu pro boty: chvíli jsem bloudil mezi halami, než jsem konečně našel patřičný sklad. Uvnitř jako by se zastavil čas před třiceti lety. Boty, které jsem si objednal, neměli, jen podobné, zato levnější. A poslední na skladě. Na zpáteční cestě jsem se zaposlouchal do táhlého skřípotu, asi z válcovny. Úplný Agon.

D. nepřijede, má covid.

Uklízel jsem a koukal se na včerejší kresbu. Pořád se mi nezdá ten pás. Je možné jeho spodní hranu ještě narušit, klidně přidanou linkou. Nevím, zatím to tak nechám.

Potom jsem ladil detaily, například prostup zářivky příčkou, a den utekl, ani nevím jak.

 

V PÁTEK RÁNO jsme začali zaklápět druhou třetinu konstrukce. M. dokoupil vruty, dalších tisíc kusů, ale mají tupější hrot, takže jsme museli zpomalit, protože se hůř zavrtávají. Navíc je po přichycení každé sololitové desky třeba znovu vyrovnat dřevěnou konstrukci, která se během záklopu vychyluje. Naštěstí to díky tzv. regulačním šroubům jde: svislé latě jsou vzpříčené díky nim, a tak je možné latě dodatečně upevnit. Tedy s ohledem na SDK strop, který se s vyšším tlakem nadzvedá.

Konečně příčka rozděluje galerii napůl a je cítit akustický i světelný rozdíl obou částí.

Dozadu se na včerejší kresbu koukat nechodím, akorát bych chtěl něco vylepšovat. Radši tam ani nerozsvítím.

Návštěva L. a po práci procházka s M. na vernisáž do Garáže. Led a sníh, před Garáží hlouček lidí, příjemné setkání, zima a slivovice.

 

SOBOTA. Cítil jsem páteční alkohol a do galerie jsem přišel jen na chvíli, abych zkusmo přestěrkoval kus příčky. Potřebuji zjistit, jak na ní bude držet stěrkovací lepidlo, a vůbec odhadnout, jak dlouho bude trvat další postup. Šlo to rychleji, než jsem čekal.

Potom sraz s Lb. a V. a procházka kolem Dřevnice, pak do svahu a přes zamlžené louky do Mladcové. Fajn večer, víno, bramborák, hudba a Lb. mi pomohl s registrací webu.

 

NEDĚLE a opět kocovina, pokračujeme s M. v zaklápění. Už automaticky – sehraně. Večer je konečně příčka celá zaklopena včetně jejího ztenčení u vchodu do galerie. V nejtenčí části laťová konstrukce chybí, sololity jsme k sobě jednoduše přilepili a sešili sponkovačkou.

Návštěva L. a diskuse kolem otevření výstavy. Začal lockdown a nikdo nic neví. To mě ale netrápí, jsem na místě a dělám věc. V izolaci vyvstává otázka, co s věcí, která je sama pro sebe. Je bez užitku a bez odměny? Kokoliovo dilema: existují obrazy, i když je nikdo nevidí? L. někdo volal, zřejmě se ptal na výstavu, a L. odpovídala, že ještě není k vidění, teprve se staví. „To, co tady probíhá, je normální práce.“ A ještě to zopakovala.

 

V PONDĚLÍ A ÚTERÝ jde o metry. M. mi totiž může pomáhat pouze do středy. Delší dobu jsem tolik metrů netahal. Zkraje je nezvyk vyrovnávat zakřivení příčky, takže oproti běžnému tahání odshora dolů je třeba s postupujícím zakřivením lepidlo roztahovat vodorovně, po směru zakřivení.

Vzpomínám si, že pro některé bývalé kolegy, kteří ze zedničiny přesedlali na stavění výstav, je výstava synonymem plýtvání. Montáž panelů na veletrzích a věci, které se po skončení často vyhodí, například jídlo. Tato výstava z velké části také skončí v kontejneru, i když jsem se snažil její konstrukci navrhnout tak, aby se co nejvíc materiálu dalo zrecyklovat. Přesto se v tom plýtvání dá najít nezbytnost; výstava umožňuje ukázat něco, co by jinak kvůli limitu užitečnosti nevzniklo. Vyprázdnění je součást práce.

Přestěrkované metry přibývají rychle a během dvou dní je podkladní vrstva hotová. Prostor ztmavl, zmatněl a změnila se akustika. Lepidlo s perlinkou sololit zpevnily, ale o rovině se moc mluvit nedá: povrch příčky se vlní jako kůže.

 

STŘEDA. Do štukování jsem celý hrrr. Už vidím, že stavba spěje ke konci. Najednou jsem ale bezradný, nevím, jak štukovanou plochu zaměřit. Narýsovat linku tak jako u skici nefunguje: na zakřivenou příčku se pravítko přiložit nedá, na její konvexní stranu ani provázek.

Do toho přetrvávají rozpaky nad názvem výstavy. L. říká, že větší porod dlouho nepamatuje. V pátek se snad rozhodneme, měla by přijet kurátorka Terezie.

Něco jsem vyštukoval, skončil pozdě, a jak jsem zjistil následující den, skutek utek.

 

ČTVRTEK. Na Hromnice o den více, tak mi zdejší pobyt začíná připadat. Bylo třeba vše znovu přehodnotit, rozhodnout se a zaměřit. Pobíhám sem a tam s provázky a laserem. Ještěže jsem na to váhání sám. Jako by byla moje kreativita bez hranic. Pomyšlení, že to „nějak vyjde“, stačilo včera. Zakřivení umocňuje ubíhání, takže nakonec musím stejně místo měření kreslit. Jen provázek nebo laser nestačí.

 

V PÁTEK zvolňuji a dodělávám resty. Napojuji vrchní štukový pás z předešlých dní, což bez tvrdého filcového hladítka jde těžko. Pak začínám štukovat ten spodní, ale moc toho nestihnu – návštěva T. a L. Ale i na té malé části se ukáže, že je třeba kvůli rychlému zasychání postupovat po malých kusech. Vytanula mi jedna poznámka o stavbě Žďákovského mostu: „Jako každá velká věc se i tato skládá z maličkostí.“

Vzpomněl jsem si na jedno z mých prvních štukování ostrým cementovým štukem na hrubou a přeschlou jádrovou omítku. Rovnoměrně šlo štuk zahladit jen Ukrajinci Míšovi, protože na rozdíl od nás postupoval malými kroky. Že je možný půlkrok, jsem si tehdy nedovedl představit. Přemýšlel jsem v naučených normách a odhadnout správný čas na zpracování mi nešlo.

Jestliže během vaření celý proces aktivně nejvíc ovlivní síla ohně, v zedničině je to množství vody – ve vzduchu, ve zdi a v maltě. Cit pro materiál závisí na tom, jak je kdo schopný vnímat nasákavost a vysychání.

 

SOBOTA. Štuk je hotový. Název rozhodnut – Napříč. Zítra vymalovat a cesta k finální stěrce je volná.

Jsem popostrkovaný k tomu, abych do výstavy zapojil zvuk, a L. mi doporučila Ke­­da­ra, který by mi s tím mohl pomoct. Nejdřív se tomu bráním, protože myslím, že příčka ani kresba nic dalšího nepotřebují. T. a L. však vyzývají dál, takže K. oslovuji s tím, že bych v místnosti s kresbou rád slyšel vysokofrekvenční zvuk, který vydávají pokažené zářivky. K. bohužel neumí stávající zářivky patřičně hacknout, takže vygeneruje digitální pískot, který ovšem rytmicky pulsuje. Mně vzniklá smyčka přijde až moc zkomponovaná a prosím ho, jestli by ji nemohl udělat plochou a konstantní. Účinek by měl být podprahový, podobný vadným pískajícím zářivkám ve vlaku: těm, které ještě nenutí z kupé utéct, ale díky nimž je pozornost zostřená. Nakonec K. vytvoří novou smyčku a nabídne malý přehrávač s reproduktorem, který zapojí do stropní zásuvky, hned vedle zářivek.

 

NEDĚLE je zasvěcena natírání. Stavebniny Prodoma opět nezklamaly, takže i barva je s bonusem. Tentokrát s kousky ztvrdlé barvy, které jsou naštěstí jen na povrchu a jdou snadno odebrat. Natírám bez předchozí penetrace a vzpomínám na babiččinu radu: radši víc vrstev řidší barvou. Snáz se rozetře a dostane se do všech nerovností, což je v tomto případě vhodné, protože štuk není dokonale zahlazený – opět jsem šetřil na nepravém místě, nekoupil filcové hladítko, a proto ­vznikl během hlazení štukový „lišej“. Snad jej barva překryje.

 

PONDĚLÍ a bílá se nakonec přes noc rozzářila, takže místo pro finální stěrku vylezlo. Kýble jsou vymyté, pigment namočený, vše připraveno na míchání. Zase jsem nechal jedno rozhodnutí na poslední chvíli: tentokrát provedení spodní hrany finální stěrky. Na rozdíl od horní hrany, která bude ostrá (stěrka ukončena maskovací páskou), chci u té spodní zdůraznit tíži stěrky. Navíc by měly nerovnosti této hrany trochu narušit vznikající grafický tvar (pruh, klín) a spíš upozornit na proces vzniku.

Stěrkuje se na jeden zátah, dnes konvexní strana a tu druhou už budu později tahat sám. Začínáme konvexní stranou, protože se kýble se stěrkou musí nosit kolem příčky přes celou galerii, což bych sám nezvládl. Na samotné tahy není moc času, stěrka zasychá podobně rychle jako u kresby v zadní místnosti. Zkraje jsem nervózní, a protože chci co nejplynulejší napojení, tahy se mi daří nejdříve napodruhé. Časem se uvolním: pozornost se smrskne především na návaznost.

M. míchá, do každého kýblu cementové stěrky o lžíci pigmentu navíc. Postupně se však ukáže, že tato posloupnost je pro intenzitu nepatrná, takže pigment přidáváme in­­tui­tivně. Končíme na patnácti lžících. Hlavně aby byl přechod co nejplynulejší – začátek a konec lze rozlišit, ale co je „to“ mezi nimi?

Když jsme byli v půlce, přišla L. a pochvalovala si, jaká je to čistá práce. Já jsem ale byl celý špinavý od lepidla.

Stranu jsme dokončili, došel však pigment a zdálo se, že dojde lepidlo.

 

ÚTERÝ. S pomocí M. se podařilo dokoupit materiál, jen pigmentu je méně a není tak sytý. Celý den příprava na stěrkování druhé strany a úklid po včerejšku. Kupodivu ve Zlíně spíš instaluji, než uklízím. V dílně to bývá půl na půl.

 

VE STŘEDU jsem nemohl dospat, jak jsem byl plný obav a očekávání. Měl jsem starosti, jestli stihnu celou plochu a zda mi vystačí materiál. Také jsem byl zvědavý, jak půjde tahání druhým koncem zubového hladítka. Naštěstí šlo napojování lépe než předtím.

Abych se do stěrkování dostal, musel jsem zase přestat počítat: když už před sebou něco hrneš, nezkoumej, kolik toho je, a soustřeď se na dráhu. Například naklápěním hladítka lze hrnuté ovládat tak, aby nepřetékalo. Poddajnější materiál se stírá lépe. Ten tekutý ovšem neudrží stopu zubové stěrky a slévá se. S odstupem se sice získá náhled a kontrola, hůř se však reaguje na překvapení, třeba když se klopýtne. Čím je křivka příčky strmější, tím víc tahů je potřeba na její oblezení. Zdá se, že na oblinu je každé pravítko strnulé, protože vznikají samé schody – v první třetině mi plynulý postup zní ještě jako protimluv, ale za půlkou už mi dochází, že krok nemusí znamenat skok. Strana je hotová po půlnoci.

 

ČTVRTEK. Úklid, přemisťování věcí, úklid. Přišel K. a dolaďujeme zvuk. I když zní vysoká frekvence potichu, je vlezlá, takže místnost s kresbou nepůsobí zamženě. Další dopad zvuku je znatelná úleva při odchodu z místnosti.

 

PÁTEK. Konce mých aktivit bývají podobné: do poslední chvíle pobíhat kolem a píglovat. První věc, kterou jsem se na stavbě učil, byla důkladná příprava a úklid bordelu. Výhoda neutrálního prostředí totiž je, že v něm není nic navíc.

Ještě sešteluji osvětlení, udělám několik rychlých fotek a utíkám na vlak. Během zpáteční cesty rekapituluji: Když jsem na stavbu věci pouze myslel, byl jsem nervózní a věc se mi vzdalovala. Když stavba probíhala, byl jsem v tom, ale ani o tom nevěděl. Nyní, když mi to dochází, chci vše popsat, jenže už to skončilo.