Prý „sezonní prózičky z pražské Letné…“. Tak jo, pojďme se na ty prózičky podívat.
„Amálie leží už třetí den v posteli v letenském bytě a nemá chuť se pohnout. (…) Nenapadl ji žádný důvod, proč by měla vstát.“ – Ach, jak letensky dekadentní. A zároveň snadné, tohle se věru dá nabušit od boku do počítače, bez rešerší, bádání v archivech, širší dějinné reflexe. Těmi větami začíná útlý román Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost (viz A2 č. 3/2022). Kniha má 157 stran (pro srovnání: věhlasná staropražská prózička Proces má stran 178, pravda, trochu hustěji sázených). A Rudčenková pokračuje v typicky letenském katatonním tónu: „Strop byl bílý a nic se na něm nedělo. (…) Ležela nehybně v posteli (…) nemohla přestat myslet na nehybné tělo svého otce.“ Ach, sezonní starosti větroplachých Leteňáků…
O čem je řeč? V květnovém Hostu (č. 5/2022) proběhla kritická diskuse nad knihou Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Kritici byli rozpolceni: měli sice k sedmisetpadesátistránkovému románu, pojednávajícímu o brutální likvidaci ženských řeholních řádů v padesátých letech, podstatné výhrady (schematičnost, roztříštěnost, stylová plochost, honění mnoha zajíců, předvídatelnost, momenty až barvotiskové, nepravděpodobnost až k smíchu…), ale přece jen cítili potřebu Tučkové prózu ocenit. A tak vyzvedali knihu pro historický a společenský význam zvoleného tématu, pro náročnost zpracování, vyžadující léta bádání, případně cenili „vrstevnatost“, rozuměj splétání motivů na vyčerpávající škále od politické perzekuce přes sexuální zneužívání či drogy až po nerovné postavení žen v církvi. Zkrátka už jen „pokus vypsat různé způsoby pokusů lidí, jak se ve světě, v různých dějinách a vrstvách (…) ukotvit“ je „fakt docela výkon“ (Petr Fischer). Už to má být gesto inherentní tvůrčí hodnoty.
V zápalu boje s vlastními ne zcela skvělými dojmy z četby nakonec Josef Chuchma pravil: „Tučková na něčem deset let pracuje, k výsledku můžu mít x výhrad, ale když to srovnám s nějakými sezonními prózičkami z pražské Letné, tak to tedy zase klobouk dolů před Tučkovou.“ Hle – sezonní prózičky! Kdoví, co tím mělo být myšleno. Východiskem byla každopádně narážka na (jeden) román Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost, přičemž zdrobnělina a plurál („prózičky“), spolu s pejorativní anonymizací a zobecněním, měly očividně umocnit kritikův despekt k jistému typu tvorby.
Ta bohorovná arogance člověka nadzvedne, tím spíš, když je, jako já, celoživotně z Letné a zná ji nikoli jako povrchní hipsterskou enklávu, ale jako přívětivě živou, trochu bohémskou, přesto též civilní starousedlickou čtvrť svého otce (v Rudčenkové knize pak Amáliiných rodičů). Možná se Chuchma jen tak ukecl. Možná však ne; kategorie „sezonních próziček z Letné“ ze všeho nejvíc naznačuje jeho vlastní limity. Jak rychle tu na povrch probleskla nechuť k subtilnostem, osobnějším, obnaženějším, analytičtějším polohám. Raději předem potvrzené historické téma a badatelský „výkon“, vše významně podpořeno tím, že se o knize předem mluví jako o události a její obří stotisícový náklad anticipuje (sugeruje?) zájem publika; to bude sázka na spolehlivého koně.
Když slyším o Bílé Vodě, a je o ní slyšet dost, cítím nátlak. Proti velkému tématu útisku řeholnic je těžké cokoli namítat. A priori je přece dobré už jen, že se o tom píše (míní v diskusi Klára Fleyberková). Jistě. Jenže i „prózička“ Kateřiny Rudčenkové zachází s důležitými tématy. Hned na prvních stranách je to smrt hrdinčina otce, pojatá komorně, bez patosu, přitom v ostrých až nečekaných tazích: „Máma zavolala a řekla, že táta asi umřel…“ Vida: asi umřel! Drobná formulace, v níž však hned rozpoznáme živý prozatérský náboj. Pro tohle se píše a čte moderní próza: myslet, nuancovat, pronikat hloub, kam až síly stačí, se smyslem pro „úskoky“ slov, situací, vztahů či rovnou osudu. Pro „prózičkáře“ vycházejícího z intimní, prožité skutečnosti není vůbec snadné vydat se všanc, najít pro svou zkušenost tvar.
Dva kritici z hostovské diskuse, Kryštof Eder a Klára Fleyberková, by Bílou Vodu do nominací na Magnesii Literu nezařadili. Petr Fischer naopak ano – aby vnesl do diskuse napětí. Josef Chuchma by Bílou Vodu nominoval výměnou za jiné tituly, třeba právě za román Rudčenkové. Hm… Smysl by mělo srovnávání srovnatelných aspektů, co však získáme, postavíme-li proti sobě tlustý kvazidokumentární román o sedmdesát let staré historii a útlou, komorní, psychologicky laděnou prózu ze současnosti? Případně když budeme, jako Eder, neuvěřitelně tvrdit, že do „sezonních próziček“ autoři investují jen čas za počítačem…? Je třeba jednu knihu urazit, aby druhá vynikla? I Amáliina nehybnost má své slabiny, nemohou však obě knihy zkrátka koexistovat, být každá tím, čím je, bez nesmyslného cejchování?
„Ať se Amálie podívala, kam chtěla, viděla jen příběh ústící do rozkladu. (…) Pozorovala, jak se v jejím bytě hromadí prach ve stejných koutech, stírala ho rukou (…). Nevěděla, proč má její prach narůžovělou barvu…“ píše dál Rudčenková. A to jsme jen na straně devět! Při vší úctě k osudu utlačovaných řeholnic: i stírání prachu, jenž se vytrvale vrství, jenž nás přežije, jenž z nějakého důvodu má v očích hrdinky narůžovělou barvu, má svůj význam a svou hloubku, i tato „marnost“ čeká na milost a vykoupení, jež pro ně prozaik nalezne. Pole moderní literatury má tu skvělou vlastnost, že zdánlivé nicotnosti se octnou v témž hledáčku jako dějinné utrpení; próza má šanci odhalit významy tam, kde jsme je tajně tušili, leč sami nezahlédli.
Bílé Vodě se věnuje spousta slov. Dosud jsem však nezaslechl zmínku o specifické literární senzitivitě té knihy, doteku autorské poetiky, stylu či osobním pohledu na svět, osobitém myšlenkovém pozadí… Má se snad z literatury stát kvazidokumentární kronikářství? Silné, historicky sankcionované téma přece samo o sobě ještě dobrou literaturu nedělá. Jenže masivní píár mašina na to nehledí a předem zajišťuje Bílé Vodě dostatek pozornosti. I kritik snadno podlehne.
Autor je hudebník, básník a literární kritik.