Požár londýnského věžáku Grenfell v roce 2017 se stal symbolem tristní situace nájemního bydlení v britské metropoli. Ideály obecního bydlení, které se ve Velké Británii povedlo realizovat po druhé světové válce, rozbila privatizační politika Margaret Thatcherové.
Než jsem se v březnu 2020 stěhovala z Londýna, byla jsem se podívat na památník obětem požáru čtyřiadvacetipatrového bytového domu Grenfell. Na provizorní zeď kolem objektu lidé vylepili vzkazy, fotky, srdce z umělých květin a jiné dekorace. Počet obětí tragédie, k níž došlo 14. června 2017, se nakonec vyšplhal na dvaasedmdesát. Vyšetřování ukázalo, že hlavním problémem byla méně než dva roky stará izolace, která neodpovídala bezpečnostním standardům a přispěla k šíření ohně. Chyby se našly i v postupu hasičů, kteří obyvatelům nejprve radili setrvat v bytech, ale také v dalších aspektech zabezpečení budovy.
Závěry vyšetřování možná mohly šokovat širší veřejnost, ale nikoli obyvatele Grenfellu. Ti na technické závady a bezpečnostní rizika upozorňovali místní městský obvod už od roku 2013. Uskupení Grenfell Action Group na svém blogu pravidelně zveřejňovalo všechny nedostatky. Jak londýnský obvod Kensington a Chelsea, tak organizace, která pro něj sociální byty spravovala, kvůli tomu opakovaně vyhrožovaly nájemníkům soudy. Několik z těchto nájemníků pak v důsledku požáru zemřelo. Vyšetřování širších příčin požáru pokračuje dodnes. Izolace, která přispěla k šíření požáru, se stále nachází v mnoha domech v celé zemi. Správce budovy ji i přes výhrady nájemníků vybral proto, že byla nejlevnější. Pokud byste celý příběh slyšeli bez uvedení místa, asi byste nehádali, že se to stalo na Západě.
Širší příčiny
Grenfell byl ve vlastnictví obvodu Kensington a Chelsea, kde se jinak nacházejí byty, jež patří k nejdražším v Londýně. Mnozí odborníci na bydlení v požáru vidí úpadek tzv. council housing – tedy domů, které nechaly postavit díky státem dotovaným půjčkám samotné obce či městské obvody a jež měly poskytnout dostupné bydlení chudším obyvatelům. Myšlenka obecního bydlení se zrodila už ve viktoriánském období, kdy se angličtí filantropové a politici zhrozili nad tím, jaká je situace v městských slumech. Přelidněnost ve špatných hygienických podmínkách vedla k vysoké kojenecké úmrtnosti a naprosto zásadně ohrožovala také zdraví starších dětí i dospělých. K obavám o tělesný stav chudých se přidávala starost o zachování morálky – obyvatelům slumů byly totiž připisovány všelijaké neřesti.
Vzniklo několik zajímavých projektů, které ale většinou ztroskotaly na ceně – dovolit si je mohli spíš bohatší řemeslníci než ti nejchudší. Už tehdy se nicméně zrodila představa, že na některé problémy je trh krátký, a měl by je proto řešit stát. Obecní bydlení jako takové se začalo realizovat až po světových válkách a opravdu v masivním měřítku teprve po té druhé. Hlavní motivací bylo odměnit válečné veterány z chudých rodin za službu vlasti – a odradit je od myšlenek na revoluci. Obce měly možnost levně si půjčovat, stavět a nakonec pronajímat. K moci se navíc v roce 1945 po jednoznačném vítězství dostala labouristická strana a nová vláda vedle ambiciózních plánů na obecní bydlení znárodnila velkou část průmyslu včetně železnic a sektoru uhlí a oceli. Labouristé také přes velký odpor Winstona Churchilla založili Národní zdravotní službu (NHS), která dodnes zajišťuje všem obyvatelům zdravotní péči zdarma. Pokud jde o bytovou politiku, Anglie nikdy, a to ani po druhé světové válce, nepřipomínala Vídeň, která je dodnes proslavená robustním systémem městských bytů. Na výstavbě tzv. council estates se rychle začalo šetřit, což později vedlo k řadě různých problémů. Podle Johna Boughtona, který obecní bydlení zkoumal v knize Municipal Dreams: The Rise and Fall of Council Housing (Městské sny. Vzestup a pád obecního bydlení, 2018), na své byty ale většina nájemníků vzpomíná s hrdostí.
Privatizace
Na potřebě nějaké formy bydlení, jež by bylo dostupné pro nejchudší, se už od konce 19. století shodovaly obě části politického spektra – a až do padesátých let byla hlavní motivací především likvidace městských ghett. Ideologický rozdíl spočíval v otázce, zda má toto bydlení sloužit pouze jako dočasná záchranná síť pro ty nejpotřebnější, nebo se má jednat o plnohodnotnou alternativu soukromého sektoru, která může být vyhledávána dokonce i příslušníky střední třídy. Zásadní zlom nastal za vlády konzervativní premiérky Margaret Thatcherové. Ta ve jménu myšlenky, že se má každý postarat především sám o sebe, skrze tzv. Right to Buy umožnila privatizaci milionů obecních bytů – někdy jen za třetinu tržní ceny. „Železná lady“ privatizaci obecního bydlení nevymyslela, ale uvedla ji do masivních rozměrů a nevyvažovala ji novou výstavbou. Tento proces pokračuje dodnes. V důsledku této politiky přišly obce o obrovskou část majetku, což jim mnohdy znemožnilo poskytovat dříve běžné sociální služby. Mezi lidmi, kteří v těchto bytech bydleli, byla ale vlna privatizace logicky velmi populární.
Privatizace bytů v kombinaci se škrty a prudkým nárůstem nezaměstnanosti v osmdesátých letech způsobila, že se z bytových domů vlastněných obcemi mnohdy stala místa, kam byste dobrovolně nezavítali. Obce do bytových komplexů, které jim ještě zbyly, sestěhovávaly dlouhodobě nezaměstnané, chudé matky samoživitelky či drogově závislé. Zároveň si nemohly dovolit byty udržovat v dobrém stavu. Thatcherová (a velká část veřejnosti) přitom dávala do spojitosti špatný stav dotyčných lokalit a bující kriminalitu se samotnou architekturou vysokých budov. Většina lidí, kteří v těchto oblastech končili, nebyli běloši, což živilo rasistické nálady. Labourista Tony Blair a později konzervativec David Cameron se snažili problém řešit cestou revitalizace za pomoci ještě většího zapojení soukromých peněz. Revitalizace by mohla být výborný nápad – a myslí si to i zmiňovaný John Boughton –, pokud by ovšem nebyla pouze zástěrkou pro vystěhování chudších obyvatel. Přesně to se stalo třeba v případě londýnské Balfron Tower, v níž po revitalizaci žádné obecní byty nezbyly. Dnes tu bydlí hipsteři se zálibou v brutalismu.
Když už je řeč o brutalismu, stojí za zmínku, že obdivovaný obytný komplex Barbican v centru Londýna, postavený v šedesátých a sedmdesátých letech, vznikl od začátku jako soukromý projekt. V samotném Londýně se Barbicanu esteticky vyrovná snad pouze Alexandra & Ainsworth Estate v dnes již velmi gentrifikované čtvrti Camden. Toto sídliště sice postavila obec, ale dnes už jsou byty zprivatizované.
Nudná dystopie
Obce nikdy nebyly dokonalými majiteli, nicméně pokud se podíváte na soukromé bydlení v Anglii, těžko dostanete za nižší cenu něco lepšího. Všichni Češi, které znám, při pohledu na koupelnu v Anglii okamžitě vyrazí do obchodu pro litry sava; špatná izolace oken a problémy s odtokem jsou naprosto běžné. Na vině je i deregulace a skutečnost, že práva nájemníků byla značně okleštěna a ta, co zůstala, se složitě vymáhají. I zbytek nezprivatizovaných obecních bytů se vlivem vládních reforem probíhajících od sedmdesátých let dostal pod správu polosoukromých organizací. Jedna taková se starala i o Grenfell – a nepříliš dobře. Pět let od požáru stále nebyla oficiálně vyvozena zodpovědnost. Tehdejší vůdce Dolní sněmovny Parlamentu Spojeného království, konzervativec Jacob Reese-Mogg, před parlamentními volbami v roce 2019 prohlásil, že rezidenti Grenfellu se měli místo naslouchání hasičům, kteří jim radili zůstat, řídit selským rozumem a budovu opustit. Za své komentáře se později omluvil a svou politickou pozici neztratil. Síla jeho slov ale přetrvala: člověk člověku vlkem a stát je v lepším případě nespolehlivý, v horším nepřítel.
Rozplývají se tak nejen sny o bytových komplexech, kde budou žít chudí vedle bohatých, ale i realita záchranné sítě pro nejpotřebnější. Situace bydlení je v Anglii na poměry západní Evropy naprosto tristní a jakoukoli vizi řešení provází cynismus. Ostatní části Spojeného království, výrazně například Skotsko, navíc často projevují nesouhlas s čistě anglickým řešením sociálních problémů. Anglická herečka a filosofka Abigail Thorn, která provozuje vzdělávací kanál PhilosophyTube, před dvěma lety vyslovila zajímavou paralelu: Pokud se shodneme na tom, že havárie v Černobylu má být ztělesněním neschopnosti Sovětského svazu, je symbolem současné Británie dosud nedořešená kauza požáru Grenfellu. Od té doby se toho totiž příliš nezměnilo.
Autorka je editorka ČRo Plus.