Střípky z vesmírných válek

Román K čemu jsou zbraně (Use of Weapons, 1990) skotského spisovatele Iaina M. Bankse je dodnes nejčastěji diskutovanou knihou z cyklu Kultura. Hlavně proto, že na první pohled dobře splňuje nároky na „uměleckou“ science fiction, která je něco víc než jen dobrodružná četba. Jednak má komplikovanou vyprávěcí strukturu, jednak se zabývá „velkým“ tématem pozice jedince ve válečné mašinérii. Jeff VanderMeer ve své publikaci Kniha divů (2013, česky 2019) dokonce píše, že Banksův text patří k těm knihám, v nichž struktura možná přispěla k jejich literární dlouhověkosti víc než zápletka. To, že v českém překladu poprvé vychází až teď, nám ale umožňuje posoudit jeho „literární dlouhověkost“ z většího odstupu.

Na okrajích utopie

Román byl v originále publikován už v ro­­ce 1990, kdy ještě dávalo smysl, aby sci­-fi bojovala o uznání mezi „respektovanými“ literárními žánry. Ve své době také její vyloženě postmoderní přístup k vyprávění působil mnohem neotřeleji a atraktivněji než dnes. Stejně tak stál za větší ocenění fakt, že se vypořádávala se vztahem civilizace a válčení – v roce 1990 se totiž tímto tématem nezabývalo tolik dobrých fantasy románů jako v současnosti. Kniha K čemu jsou zbraně tedy rozhodně zestárla, a to paradoxně ještě výrazněji než první dva romány cyklu, Pomysli na Fléba (1987, česky 2018) a Hráč (1988, česky 2019), který se i dnes jeví jako brilantní dílo. Přesto text rozhodně není zastaralý, jen je potřeba jeho přednosti hledat v subtilnějších věcech, než jsou efektní hrátky se čtenářskými očekáváními a důstojné ztvárnění velkého literárního motivu.

Celý Banksův cyklus Kultura by se dal chápat jako ironická space opera, v jejímž jádru je úvaha o nemožnosti utopie. Lidstvo v ní vytvořilo ohromné galaktické společenství díky tomu, že vyvinulo umělou inteligenci s vlastním vědomím, která je ve všech ohledech mnohem dokonalejší než ta lidská a zároveň zajišťuje hladký chod meziplanetární civilizace. Lidští obyvatelé Kultury se věnují především osobnímu rozvoji a zábavě. Banksovy knihy se ale zaměřují především na okraje tohoto společenství, kde se zdánlivě utopická komunita potkává s jinými, většinou méně vyspělými civilizacemi. Je to místo lokálních konfliktů, alternativních paradigmat a všemožných třecích ploch, skrze něž lze na samotnou Kulturu pohlížet jinýma, většinou méně přívětivýma očima. Každá kniha z cyklu je samostatný román s novými hlavními postavami a obvykle i úplně jinými dějišti. Banks v nich relativizuje opozice mezi barbarstvím a kultivovaností, vyspělostí a zaostalostí, případně rozdílnými představami různých „inteligentních“ bytostí o tom, co je správné. Přitom zůstává na půdorysu klasické space opery živené pocitem údivu z objevování exotických končin vesmíru, akčními a dramatickými situacemi a nečekanými dějovými zvraty.

Povolení zabíjet

Třetí díl Kultury je v tomto ohledu dodnes poměrně výstřední záležitost. Samotný příběh příliš nevybočuje z představy jednoduché brakové sci­-fi s údernou, cynickou, ale vlastně nijak zvlášť složitou pointou. Hodně se tu válčí, ale celkově jde spíš o špionážní thriller o agentovi, který je vyslán do cizí země s „povolením zabíjet“, aby se infiltroval do mocenských struktur a zvrátil stav věcí ve prospěch Kultury. VanderMeer možná nemá pravdu v tom, že struktura knihy je v uvedeném případě důležitější než děj, ale rozhodně platí, že způsob, jakým je příběh vyprávěn, zásadně proměňuje naše vnímání toho, co se děje. V textu se střídají kapitoly označené arabskými číslicemi, v nichž plyne vyprávění lineárně kupředu, s kapitolami s římskými čísly, které jsou seřazeny sestupně a vracejí se do minulosti hlavní postavy, elitního agenta Kultury Cheradenina Zakalweho. Postmoderní epizodické vyprávění rozkládá děj do proudu scén, v němž přestává být důležité, kdo s kým kde a o co právě bojuje, a do popředí naopak vstupuje imprese válčení v nekonečných variacích a situace pěšáka, který se znovu a znovu ocitá ve válečných situa­cích a plní v nich úkoly, jejichž smysl mu často do poslední chvíle uniká. Skoro se zdá, jako by Banks zákeřnou pointu týkající se Zakalweho identity umístil na konec knihy hlavně proto, aby ukázal, že na tom, co je hlavní hrdina zač, v posledku vůbec nezáleží. Podstatný je naproti tomu pocit těkavého pohybu po vesmíru, v němž je válka se všemi jejími krutostmi a absurditami všudypřítomným jevem.

Obzvlášť pro čtenáře současné fantastiky je to nezvyklá kniha. Fantasy nás dnes možná až příliš dobře zásobuje naturalistickými popisy válečných krutostí, intrik a bezpráví v duchu aforismu „moc je zdrojem pravdy“ (might makes right). Banks nás naopak nechává vnímat válku bezmála jako abstraktní princip, jako něco, co se opakuje v myriá­­dách různých variací napříč tisíci světů. Text nám válku navíc většinou nezpřítomňuje prostřednictvím souvislostí a motivací, ale skrze detaily roztroušené v mnohaletých zkušenostech agenta Kultury. Kniha ironicky ukazuje, že Kultura pod záminkou pozitivního ovlivňování zaostalejších civilizací ve skutečnosti mnohdy ničí, na co přijde, a v tomto aspektu je to působivá kritika chování „prvního světa“ ke světům s vyššími pořadovými čísly. Jde tu ale o víc – o něco, co se nedá dost dobře předvést bez olbřímího galaktického měřítka, které umožňuje jen žánr kosmické sci­-fi. Válka se v Banksově knize mění na ubíjející, bezútěšnou rutinu, prazákladní a zároveň zpravidla úplně bezvýznamný civilizační princip. Postavy v knize čas od času dumají nad tím, co má vůbec smysl dělat ve světě plném neuvěřitelně pestrých forem života, které se zároveň neuvěřitelně monotónními způsoby stále dokola vzájemně vraždí. Jestliže se o beletrii často poněkud naivně píše, že klade otázky, na něž si čtenáři musejí odpovědi hledat sami, pak Banks si v románu K čemu jsou zbraně dává obzvlášť záležet na tom, aby zdůraznil, že na otázky, které nám kniha dává, žádné odpovědi neexistují.