Tam daleko

Elektrická jazzová kytara rozhodně není typickým nástrojem evropského folkloru. Tvorba původem jugoslávského hudebníka a výrobce kytar Branka Mataji (1923–2000) však ukazuje, že autenticita není nezbytnou podmínkou lidové hudby – otevřenost různým způsobům podání může být mnohdy přínosnější než striktní lpění na původních formách. Letošní desku Over Fields and Mountains tvoří výběr ze dvou Matajových alb, která krátce poté, co je kytarista vydal vlastním nákladem, upadla v zapomnění: z LP Traditional and Folk Songs of Yugoslavia z roku 1974 a kazety Folk Songs of Serbia z poloviny osmdesátých let.

Vydání kompilace umožnila řada náhod. Ma­tajovu první desku objevil v jednom losangeles­kém bazaru hudebník chorvatského ­původu David Jerković a po složitém vyjednávání s Ma­tajovým synem vydal kompilaci zrestaurovaného materiálu na značce The Numero Group, která se specializuje na objevování a znovuvydávání různých archivních nahrávek. V rozsáhlém průvodním textu jsou zachyceny okolnosti vzniku a vydání desky i vzpomínky autorovy rodiny a přátel. Vydání letošního výběrového alba si všimly i kulturní rubriky médií napříč Evropou, mimo jiné britský Guardian, bosenský deník Mondo a zpravodajský web RTS (Radio­-televizija Srbije).

Branko Mataja se narodil v chorvatském přístavu Bakar, odkud se později s rodinou přestěhoval do Bělehradu. Velkou část druhé světové války prožil v německém pracovním táboře, do nějž byl jako teenager v roce 1941 deportován, jelikož při rutinní kontrole italských okupačních vojsk neměl oficiální identifikační dokumenty. Z poválečné Jugoslávie emigroval do Spojeného království, pak do Kanady a nakonec se usadil ve vysněných Spojených státech. Tam se nejdříve živil jako holič a přivydělával si opravami kytar a hudební aparatury. Na konci šedesátých let si ve své garáži v Los Angeles zařídil dílnu a stal se vyhledávaným výrobcem elektrofonických kytar – jeho rukama prošly i nástroje, na něž hráli známí muzikanti, jako například Johnny Cash nebo Geddy Lee ze skupiny Rush.

Jugoslávie v kalifornské garáži

Hraní a nahrávání se Mataja věnoval hlavně sám pro sebe, bez vyhlídek na kariéru hudebníka, ačkoli svůj nástroj ovládal precizně. Zvonivý zvuk elektrofonické jazzové kytary může znít ve spojení s balkánským folklorem poněkud nepatřičně, ale Matajovy nahrávky dokážou posluchače snadno okouzlit svou nezařaditelností a svébytností. Kytarová hra a kreativní využití materiálu lidových písní může připomenout stylové prostředky american primitive guitar a hudebníků jako John Fahey [viz A2 č. 25–26/2015]. Přestože jde o interpretaci balkánských lidovek, album opakovaně překvapuje svou mnohotvárností a pozoruhodně tvůrčím přístupem, odkazujícím na různé inspirační zdroje. Práce se zvukem evokuje hudbu Ennia Morriconeho, ale i zasněnou kalifornskou psychedelii, do níž jako cizorodý prvek proniká středomořská melancholie. Tvorba Branka Mataji je obdařena nepochybnou, byť značně specifickou virtuozitou a kromě nestandardních kytarových ladění a technik využívá také detailní práci s domácím studiem včetně vícestopého nahrávání a páskových efektů. Díky tomu, že se Mataja obešel bez metronomu, má nahrávka uvolněný charakter a přirozené tempo. Osobitého zvonivého zvuku Mataja dosáhl i tím, že smíchal dva totožné kytarové party a jeden z nich posunul o oktávu výše. Výrazné je také konstantní páskové echo, jež zdůrazňuje zasněnou atmosféru.

Album Over Fields and Mountains značně přesahuje status nevinné hudební kuriozity – svobodomyslné ztvárnění folklorních písní má i nezpochybnitelný politický rozměr. Srbský publicista Žikica Simić Matajovu hudbu výstižně charakterizoval jako „emigrantské blues“, které se vyznačuje „melancholickým, odcizeným stylem“. Deska skutečně evokuje melancholii a stesk po domově. Všechny tyto prvky jsou neodmyslitelnou součástí balkánského folkloru, jak ostatně ukazují i tituly zvolených písní: Tamo daleko (Tam daleko), Da smo se ranije sreli (Kdybychom se potkali dřív), Sreo sam te (Potkal jsem tě), Duboko je more (Hluboké je moře) nebo Teško mi je zaboravit tebe (Je těžké na tebe zapomenout). Melancholie bývá často využívána i v konstrukci mýtů Balkánu: domov je nedostupný nebo se často přesouvá, případně je vystaven ohrožení. Mýtus a realita ohroženého domova se setkávají právě ve fenoménu emigrace, která je velmi silným tématem balkánské identity i v současnosti, jelikož balkánské země zažívají razantní odliv lidí zejména mladšího věku, především ze socioekonomických důvodů.

Odpor k dogmatismu

Devadesátá léta minulého století měla fatální důsledky jak pro Branka Mataju, tak i pro Jugoslávii. Mataja se kvůli zdravotním komplikacím musel vzdát hudební tvorby a rozpadající se federaci ovládly nacionalismem živené bratrovražedné války. Lidová hudba byla v tomto turbulentním období zneužívána nacionalisty všech ražení a stala se nedílnou součástí válečného průmyslu. Lze si jen domýšlet, jak hořce Mataja reagoval na rozpad Jugoslávie a následnou válku, které folkloru a národním písním dodaly zcela nový kontext.

Srbský etnolog a antropolog Ivan Čolović ve svých analýzách balkánské lidové hudby na konci devadesátých let upozornil na automatismus při posuzování moderních derivátů folklorních forem: pokleslý, široce populární turbofolk bývá často jednostranně srovnáván se zdánlivě intelektuálně vyspělejší, eklektickou etno/world music, která implikuje překonání vypjatých nacionalismů. Zdá se, že Mataja svou tvorbou představuje další, alternativní linii, neovlivněnou vulgárním turbofolkem ani na první poslech kosmopolitním, ale poněkud povýšeným etnem. V kalifornském exilu vyvinul veskrze autorský, solitérní přístup k lidové tradici, od níž se ­geograficky dávno odpoutal, ale která navzdory fyzické vzdálenosti zůstala i v novém prostředí živá. Podařilo se mu zachytit každodenní a univerzální touhu po domově, aniž by se nostalgie proměnila v komoditu. Mataja se na území Jugoslávie už nikdy nevrátil, jeho ztvárnění folklorních písní však kromě stesku vyjadřuje i něco navíc – silný, až utopický odpor vůči všem formám dogmatismu a proti konzervaci „jediných správných“ hodnot.

Autor je hudební publicista.