Třídní sraz po třiceti letech

Ať už budu kdekoliv, třídní sraz se základkou roku 2032 si nenechám ujít. Představa disproporce mezi tím, kým jsme byli a kým budeme, ve mně vzbuzuje až perverzní potěšení. Blízcí lidé nám tento druh zkušenosti nedopřávají; stárneme společně a jaksi mimochodem. Teprve setkání po desetiletích má tu schopnost nastavit nám zrcadlo, které na rozdíl od zrcadla v koupelně odráží daleké a temné horizonty. Nechám všeho, nastoupím na rychlovlak Orlice směr rodné město Hradec Králové a vyjedu, napůl turistou a napůl detektivem, vstříc povědomým troskám.

Sídlištní škola 17. listopadu bude stále táž, nanejvýš učebnice dějepisu se aktualizuje o nové obrázky k pravěku, z tělocvičen se vyřadí kozy kvůli nevhodnému názvu a někdo v chovatelském kroužku strčí agamu do klece k činčile. Rodiče snad už konečně nebudou bydlet v tom paneláku přes ulici, ale dočkají se domku po dědečkovi, aniž bych jakkoliv přál dědečkovi smrt.

Školní sraz se nicméně neodehraje u školy, v některém z těch pajzlů s jukeboxem, kde nám nalili už ve třinácti letech. Sejdeme se v nóbl salonku na Velkém náměstí; svolá nás totiž Čestmír, ředitel středoevropské pobočky americké firmy Tepee (dříve Meta, předtím Facebook). Kariéra, která ho zavane do Polska, ho zároveň ochudí o běžné mezilidské vztahy. Až se jednou za zvuku skartovačky dojme nad školní fotografií a všechny nás dohledá přes sociální sítě.

Většina holek přitom změní příjmení podle svých manželů, část kluků se přejmenuje podle manželek, jeden podle manžela – tuším, který to bude, ač se dosud nevyoutoval – a dva z nás projdou změnou pohlaví. Čestmír se bude chvástat, že o nás všechno ví a že jsme vlastně kolegové, když pro jeho firmu pracujeme zadarmo. Pouze po jednom, abych byl úplný, se Čestmír nedopídí – po třídním učiteli Černém.

 

***

První dojem bude k nezaplacení: jen co nervózně nakouknu do salonku, škubnu s sebou k odchodu, sedí tam cizí lidé. V tu samou chvíli si mě ale už k sobě připoutává pohledem několikero očí, jezdí mi po těle jak skenery na zjištění identity, dokud se k nim nepřidají hlasy:

Ondřej!

Ahoj, Ondřeji.

Já bych ho nepoznala.

To je Ondřej Macl.

Fíha, ty máš ale břicho…

To s tím břichem bude jistě Julie. Drzá a jako vždy pravdivá. Je záhadou, kde budu za deset let pracovat, kde bydlet a v kolikačlenné domácnosti, těžko říct, kdo povládne, kdo to odskáče a jak se na tom všem podepíše klimatická změna – nic se ale nedá předpovědět s větší přesností, než že mi naroste břicho.

Taky tě rád vidím, Julie.

 

***

Následuje uvítací kolečko. Váhám mezi stiskem ruky a důvěrnějším objetím, většinou dojde na jakýsi hybrid s poplácáním po zádech. Někoho už vůbec nepoznávám, někdo se téměř nezmění, i když kilo navíc přibere snad každý; a kdo ne, na něm se čas podepíše zřetelnou vráskou, šedinami nebo vznikající lysinkou.

Tělesný úpadek zastíráme leskem potomků a kariér. Bordelář Jáchym prodává robotické vysavače, počet dětí: dvě. Kristýna učí stejně jako její máma hru na housle, počet dětí: jedno (též budoucí houslistka). Pihatý Pepek to dotáhne na lokálního gynekologa, na počet dětí se ho prý ptát nemáme – úlisně se zahihňá – a mužské pacienty že posílá na vyšetření k ornitologům. Julie rezolutně prohlásí, že k němu by tedy nikdy nešla; čím se živí ona, není jasné, ale objezdila svět. V sociální pracovnici Gábině vyvoláme vzpomínku na bolestivý porod plodu, který nepřežil.

Většina třídy se nicméně omluví; už to není s omluvenkami tak přísné jako dřív za Černého. Bude chybět podivín, do kterého jsme se naváželi, dnes špičkový vědec s platem v dolarech. V čem přesně špičkový, tomu nerozumíme. Ani drsňák Lojza nedojde, pro jeho konspirační příspěvky a fotky se zbraněmi si ho většina z nás zablokovala, někdo ho snad zahlédl na ještěrce v Makru jako skladníka. Nedorazí bohužel ani Veronika – ta, kterou jsem kdysi na lyžáku tolik miloval. A z podobného strachu, jako když jsem před ní tajil první city, si upřu otázku, kde je jí konec, ať mi aspoň něco v tom nesmlouvavém proudu času zůstane nezměněné.

Verčina paměť: prostor, kde jsem stále bez břicha?

Borce posílám na vyšetření k ornitologům. Už jsem to jednou říkal? Kecáte!

 

***

Čauky, jsem Bára.

Naše pohledy se upnou k cizí bytosti.

Byla jsem s váma jen v devítce.

A už nám přátelsky potřásá rukou.

Jaká Bára?

Objedná si drink. Chvilku trvá, než se dobereme k pointě, že souběžně ve vedlejším salonku probíhá slučák úplně jiné školy.

Nepatříš do našich vzpomínek.

Buď sbohem, Báro.

 

***

Pamatujete, jak jsme byli – bez Báry – na lyžáku v Krkonoších?

Čestmír nastoluje téma jistě hlavně z toho důvodu, aby nám připomněl, jak kdysi zvítězil v běžkařském závodu. Černý mu večer v chatě zavěsil na krk zlatou, tedy kokosovou fidorku.

Julie se ale hned rozpomene, jak jsme tam hrávali flašku.

To jsi už, Česťo, dávno spal. Pepek se div neotrávil vodkou a svlíkal fanty, i když nemusel. A ty, Gábi, jak ses tam vykousla s Jáchymem, nedělej, že nevíš! Jak ti přitom vypadla ta plomba…

Smích.

Tys byl zase úplně mimo z Verči, viď? A nebylo to úplně jednostranný. Psala ti dopis, Ondro, jenže kluci ho objevili pod rohožkou dřív než ty, a tak k tobě nikdy nedošel.

Údiv, nebo spíš hořkost, skoro vztek.

Víš o tom, že je z ní dnes René? Ten René, jak byl na Primě v tý reality show…

Mnohem větší údiv. Ten René mi byl čímsi povědomý, ne­-li i sympatický. Ale že v jeho rysech hořely moje první touhy? To mi nedošlo. Musím mu napsat, aspoň takhle po letech. Odpovědět na ztracený dopis.

 

***

Ve skutečnosti probíhá v tom samém podniku ještě i třetí slučák, kolem stolku směrem na záchod. Tři dědové v košilích a jedna stařenka. Třídní sraz po šedesáti letech. Většina spolužáků se už ani neomlouvá. Neexistuje.

 

***

Ta noc, kdy jste ale hráli flašku…

Čestmír dumá, jak to říct co nejkulantněji.

Došlo k té nehodě s Černým… Že vás načapal, nebo co? Vyhrožoval, že základku už nedoděláte? A ráno ho našli… Vlastně doteď nechápu, co se přesně stalo. Jen že to snad vyšetřoval Pepkův strýc a pro nedostatek důkazů se to uzavřelo jako nehoda?

V salonku se rozhostí hrobové ticho. Mlčí Pepek, Jáchym, dokonce i Julie… Mlčím já a Gábina. Kristýna se tváří, jako by ani nic neslyšela.

Uf, taky je vám horko jako mně? A to se má stále víc oteplovat. Nebo jak to vidíte s tou klimatickou změnou? Budou se děti ještě učit na housle?

Vím jenom, že naše elektrovysavače brzo vyjdou z módy, ale nebojte, nahradí je lepší modely, které budou čerpat energii přímo z odpadu.

Pohlaví bohudíky nikdy z módy nevyjde. Ani až vyhynou ptáci!

Všechno jde do prdele. A kdo by nesouhlasil, ten je už hluboko uvnitř.

Je prdel pohlaví, nebo už ne?

 

***

Z vedlejšího salonku se ozve zpěv náboženské písničky. Těžko říct, zda je to míněno vážně, či naopak ironicky, ani jak to souvisí s nějakou cizí kolektivní vzpomínkou. Bára a spol. chodili totiž na biskupskou základku, na rozdíl od nás. Říkali jsme jim ufouni. Škodolibě vyprskneme smíchy a někdo objedná panáky.

Jediný Čestmír se nesměje a že si nedá, že už radši půjde. Proč ho jen, blázna, vůbec napadlo vracet se k minulosti? Ani se pořádně nerozloučí, odejde s kabátem v podpaží, roztřesený, bledý jak Bílá věž na Velkém náměstí, na které se zastavily hodiny. Už dávno, ale nikdo je neopravil. A jen co odejde, Julie roztočí flašku…

 

***

Mezi námi, prdel není pohlaví. Prdel slouží k vylučování. Ale existuje anální sex, kdy se prdel stává součástí pohlavního styku. Dá se říct, že prdel je láskou proměněná v něco jiného a posvátnějšího, než k čemu byla stvořena. Až v milostné atmosféře lze objevit její jemnou nasládlost a zbavit se zbytečných pocitů hnusu.

Možná jsme my všichni stvořeni k něčemu jinému, než v čem běžně spatřujeme náš nejhlubší smysl. To, co je v nás nejhlubší, jsou naše prdele. Všechno jde do prdele – dlouho jsem neslyšel nadějnější slova. Všechno jde domů.

 

***

My už řekli svoje.

A co děláš ty?

Mám břicho.

 

Text byl původně psán na zadání Goethe Institutu „Jak vidíte svět za 10 let“.

Pro žánr povídky a nedostatek vize byl odmítnut.