Téma hladomoru na Ukrajině bylo do konce osmdesátých let v Sovětském svazu tabu. Od té doby ale vzniklo několik ukrajinských i zahraničních filmů, které se k němu vztahují tu schematičtěji, tu komplexněji.
Snad nejtragičtější událostí 20. století je v ukrajinské historické paměti hladomor let 1932–1933. Nucená kolektivizace zemědělství a nerealisticky stanovené kvóty dodávek obilí, které musely nově vzniklé kolchozy plnit, způsobily podle konzervativních odhadů smrt dvou a půl až tří a půl milionu lidí. Historici se dodnes přou, zda šlo „jen“ o nezamýšlený důsledek Stalinovy hospodářské politiky, nebo o genocidu, jejímž cílem bylo zlomit ukrajinský venkov. V Sovětském svazu se přitom až do konce osmdesátých let o hladomoru mlčelo. První hraný film, který ukrajinský hladomor zachycuje, vznikl až v posledním roce existence tohoto státu.
Mučednictví bez příběhu
Snímek ukrajinského režiséra Olese Jančuka Hladomor ’33 (Holod-33, 1991) volně vychází z románu exilového spisovatele Vasyla Barky Žovtyj kňaz (Sinavý jezdec, 1962). Jak ve své studii píše ukrajinská kulturoložka Olha Papaš, tragédii ukrajinského venkova Jančuk pojímá především jako příběh oběti a mučednictví s hlubokým náboženským podtextem. Něco jako zápletku tu nenajdeme. Film je v podstatě sledem symbolických scén, které vyjadřují protiklad mezi duchovně silným ukrajinským národem a bezduchou komunistickou mašinérií. Úvodní záběry nás přenášejí do venkovského kostela, kde ukrajinští vesničané naslouchají kázání o boží lásce, když vtom dovnitř vtrhnou představitelé sovětských bezpečnostních orgánů. Rolníci se snaží zachránit cenné předměty a ikony před zabavením či zničením. Scéna vrcholí v okamžiku, kdy komunisté shodí z věže kostelní zvon a ten se pádem na zem rozbije. Film dále sleduje osudy jedné z vesnických rodin – Katranyků. Nedozvídáme se o nich nic bližšího, jsou pro nás jen anonymní skupinkou lidí vystavených nezměrnému neštěstí. Otec po vyplenění kostela ukryje zlatý kostelní kalich. I zde je přítomna hluboká symbolika, vždyť kalich představuje, jak píše Papaš, „kvintesenci duchovního bohatství“, jehož uchovávání je přirozeným úkolem ukrajinské rodiny.
Po formální stránce film připomíná sérii vzájemně takřka nepropojených živých obrazů, střídavě černobílých a barevných. Zřejmý je tu vliv ukrajinského poetického filmu šedesátých a sedmdesátých let. O hereckých výkonech nebo psychologii postav nemůže být řeč, většina hrdinů prostě ztělesňuje určitý archetyp. Sebeobětování tu má jak podobu sebevraždy, k níž zoufalství z nesplnitelných příkazů dohnalo svědomitého stranického pracovníka, tak masové smrti neozbrojených rolníků. Zbědovaní muži se vydají k mlýnu, kde vojáci střeží zabavené obilí, a nerozprchnou se, ani když stráže zahájí palbu. Do jednoho zemřou.
Jančukův film po svém zasáhl do historie. Televizní premiéru měl v předvečer ukrajinského referenda o nezávislosti, které se konalo 1. prosince 1991. Oddělení Ukrajiny od SSSR tehdy schválilo 92,3 procenta voličů. Ukrajinská historička Julija Kysla v této souvislosti poukazuje na závěrečnou scénu filmu. Malý Andrij, poslední přeživší z rodiny Katranyků, se táže muže, na kost vyhublého, kam se všichni poděli. „Vzal je snad mor?“ „Ne, synu, to nebyl mor, ale stát,“ odpovídá mu stařec a přidá ještě varování: „Utíkej odsud.“ Autorka se domnívá, že režisér tuto výzvu nepřímo adresoval všem Ukrajincům, které čekalo rozhodnutí o odchodu jejich země ze SSSR. Hladomoru ’33 se ve své době dostalo i jisté mezinárodní pozornosti. Recenze, která roku 1993 vyšla v americkém deníku New York Times, konstatovala, že způsob, jakým zachycuje lidské utrpení, se pozoruhodně liší od zběsilého násilí a hysterie hollywoodských filmů.
Ukrajinec-oběť, bolševik-kat
Další filmy zachycující hladomor na sebe nechaly čekat mnoho let. Neznamená to, že by se ukrajinská společnost o toto téma nezajímala, avšak ukrajinská kinematografie zažívala po rozpadu SSSR těžké časy a nové snímky prakticky nevznikaly. Až v roce 2013 se objevil Průvodce (Povodyr), film režiséra Olese Sanina. Tentokrát jde naopak o velmi „hollywoodský“ dobrodružný příběh, v němž se meziválečná historie Ukrajiny proplétá s folklórem a starými legendami. Americký inženýr Michael Shamrock, který pracuje v ukrajinském Charkově, se pokusí předat dokumenty o hrozícím hladomoru britskému novináři v Moskvě. Sovětská tajná policie Shamrocka zavraždí, jeho desetiletý syn ale uprchne a spřátelí se s Ivanem Kočerhou, nevidomým lidovým hudebníkem, takzvaným kobzarem. Chlapec slouží muži jako průvodce a poznává Ukrajinu, svíranou sovětským terorem. I když se celý příběh kolem hladomoru točí, na plátně ho neuvidíme. Postižené vesnice zahaluje hustá bílá mlha a jen z poznámek sovětských vojáků se dozvídáme, že „tam všichni umřeli hlady“. Průvodce, který se natáčel dlouhých osm let, nabízí efektní podívanou plnou emocí i akce, ale pro diváka, jenž se neorientuje v ukrajinské historii, bude nejspíš dost obtížné jeho složitou zápletku sledovat. I zde najdeme motiv sebevraždy – život si tu vezme ukrajinský komunista a bývalý lidový komisař školství Mykola Sytnyk. Jeho reálným předobrazem byl politik Mykola Skrypnyk, jeden z tvůrců politiky ukrajinizace, který v červenci 1933 skutečně zemřel vlastní rukou.
Velká očekávání na Ukrajině vyvolal kanadský film Trpká úroda (Bitter Harvest, 2017), natočený kanadským režisérem ukrajinského původu Georgem Mendelukem. Na výsledku je bohužel vidět, že Mendeluk, který do té doby natáčel především béčkové akční filmy, si ukousl příliš velké sousto. Film, který se snaží vyprávět historii Ukrajiny od konce první světové války až do let hladomoru, lze jen stěží sledovat s vážným výrazem. Naivní idealizace ukrajinského venkova tu nabírá selankovitých rysů, takže se zdá, jako by Ukrajinci před vznikem SSSR jen tančili a zpívali, oděni v bělostné lidové kroje. I zde se vyskytuje motiv sebevraždy ukrajinského komunisty, v souladu s celkovým dobrodružným pojetím jde však jen o předehru ke konfliktu, který propukne po jeho pohřbu. Rvačka s pracovníky sovětské bezpečnosti dostane hlavního hrdinu Jurije do vězení. Když z něj uprchne, nezbývá mu než zůstat v ilegalitě. Protiváhou hrůz hladomoru je ve filmu ukrajinské hnutí odporu, které tu působí jako početná a dobře vyzbrojená gerila. To je sice z historického hlediska přehnané, ukrajinská kritika ale přesto uvítala skutečnost, že Ukrajinci tu konečně nejsou jen oběťmi. Stanislav Menzelevskyj změnu popsal jako „přechod od sociálního ideálu nevinného utrpení k etice hrdinského sebeobětování“. Důvtipně také vysvětlil, proč se ve filmech o hladomoru tak často opakuje motiv sebevraždy – je to podle něj jediná možnost, jak vyřešit rozpor, který vznikne, jestliže se v jedné osobě setká archetyp Ukrajince-oběti a bolševika-kata.
Rozmanitost a mnohotvárnost
Podstatně zdařilejší je polsko-britsko-ukrajinský koprodukční film Pan Jones (Mr. Jones, 2019) polské režisérky Agnieszky Holland. Snímek vypráví skutečný příběh velšského novináře Garetha Jonese, který v březnu 1933 na vlastní pěst navštívil tehdy takřka neprodyšně uzavřenou Ukrajinu. Po návratu o svých zážitcích napsal řadu šokujících článků, ve kterých seznamoval svět s hrůznými následky sovětské politiky. Jonesova snaha dozvědět se, kde SSSR získává prostředky na industrializaci, stojí ve filmu v protikladu k falešným zprávám, kterými západní čtenáře ze zištných důvodů zásobuje dopisovatel deníku New York Times Walter Duranty, nositel Pulitzerovy ceny za rok 1932. Příběh obou novinářů je na Ukrajině dobře znám od devadesátých let a zmínky o něm najdeme i v ostatních filmech na toto téma. Jones během své cesty pozoruje hrůzy hladomoru jako v děsivém panoptiku: počínaje mužem, který mu za kus chleba bez váhání přenechá kabát, přes mrtvé vesničany v opuštěném domě až po osiřelé děti, jež mu nabídnou polévku ze svého bratříčka. Vzdor realistické výpravě (některé scény jako by reprodukovaly známé snímky, které v Charkově během hladomoru pořídil rakouský inženýr Alexander Wienerberger) a takřka dokumentárnímu pojetí filmu místy schází uvěřitelnost. Zkušený novinář se například začne vyptávat mužů, kteří pod dohledem vojáků nakládají vagóny, kam že všechno to obilí vezou, načež ho tázaní nepřekvapivě označí za špióna a jemu nezbývá než prchnout. Snad jako varování před ohlupující propagandou mají působit opakující se prostřihy na George Orwella, který o mnoho let později píše svou slavnou alegorii Farma zvířat. Jak přesně ale Jonesova cesta s Orwellovou knihou souvisí, není jasné – film sice zachycuje setkání obou mužů, k tomu ale ve skutečnosti nikdy nedošlo.
Dosud poslední filmové zpracování hladomoru nabízí dvanáctidílný seriál soukromé televize STB A budou lidé (I buduť ljudy, 2020), vzniklý v režii Arkadije Nepytaljuka na základě stejnojmenného románu ukrajinského spisovatele Anatolije Dimarova. Výpravný seriál zachycuje život ukrajinské vesnice od začátku 20. století až do let hladomoru. Od dosavadních zpracování tohoto tématu se odlišuje svou komplexností. Nesetkáme se tu s nevinnými oběťmi a obligátním zlem, ztělesňovaným sovětským komisařem v černém koženém kabátě. Místo toho vidíme postupnou proměnu vesnických elit a rostoucí tlak na provedení kolektivizace. Nakonec vesnici stihne trest za neplnění povinných dodávek obilí. Hlad působí utrpení a smrt, osudy postav jsou ale ve shodě s historickou realitou různé: někdo zešílí a zemře, jiný se postaví na odpor a skončí v gulagu, dalšímu se podaří uprchnout a najít práci ve městě. Nositelem moci a bezprostředním pachatelem zla tu je pologramotný předseda selsovětu, Ukrajinec Voloďka Tverdochlib.
Kinematografické reprezentace ukrajinského hladomoru se od mučednického mýtu postupně vyvíjejí směrem k větší rozmanitosti, lépe zprostředkovávající mnohotvárnost skutečných dějin. Ruská agrese proti Ukrajině bohužel znovu zpřítomnila hrozbu hladu ve světě a omezila také možnosti dalšího rozvoje ukrajinské kultury. Snad se ji brzy podaří odrazit a cestu do světa si najde jak ukrajinská pšenice, tak umění.
Autor je ukrajinista.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.