Nevyhnutelné jablko

Objemná monografie historika Davida Svobody Jablko z oceli se věnuje meziválečnému ukrajinskému nacionalismu – tématu často zmiňovanému, u nás však dosud odborně takřka nezpracovanému. O dějinách Ukrajiny toho víme trestuhodně málo. Odborně se jim v Česku věnuje jen hrstka specialistů a výběr literatury v češtině je nepatrný. Velkou událostí tak bylo vydání Dějin Ukrajiny (2015), na nichž se podíleli historici Jan Rychlík a Bohdan Zilynskyj spolu s americkým badatelem Paulem Robertem Magocsim (letos kniha vychází v doplněné verzi). Od té doby se situa­­ce poněkud zlepšila. Vyšel překlad zásadní práce amerického historika Timothyho Snydera Obnova národů. Polsko, Ukrajina, Litva, Bělorusko 1569–1999 (2003, česky 2018) či popularizačně laděného souboru Ukrajinské 20. století (2014, česky 2020), jehož autorem je bývalý ředitel Ukrajinského ústavu národní paměti Volodymyr Vjatrovyč, známý sympatiemi k ukrajinskému nacionalismu.

Podobnému tématu jako David Svoboda, ovšem s důrazem na období druhé světové války a následné přechody jednotek ukrajinské povstalecké armády přes československé území, se v knize Banderovci (2019) věnoval historik z brněnské Univerzity obrany Tomáš Řepa. Jeho nesystematický výklad však trpí věcnými chybami a nesrozumitelnými formulacemi. Otázky spojené s dějinami Ukrajiny přitom od dramatických událostí roku 2014 budí velkou pozornost veřejnosti i médií. Především novodobé ukrajinské dějiny navíc často dezinterpretuje a pro své potřeby zneužívá ruská propaganda. Svoboda se nijak netají tím, že jeho dílo má být odpovědí jak na tento zájem, tak na nebezpečí zneužití historie k politickým cílům. Chce se ale vyslovit i k tomu, co považuje za nepochopení Evropy pro ukrajinské dějiny.

Nacionalisté, nebo fašisté?

Svůj výklad autor začíná na konci 19. století. Rakousko­-uherská Halič tehdy byla díky relativní svobodě něčím na způsob laboratoře ukrajinského politického života. Ukrajinci tu měli mnohem lepší podmínky ke kulturnímu a politickému rozvoji než v ruském impériu, takže se Haliči v narážce na boj za sjednocení Itálie dostalo označení „ukrajinský Piemont“. Rodící se ukrajinské národní hnutí tu nicméně mělo soupeře v podobě hospodářsky i kulturně vyspělejších Poláků, a zatímco pro tehdejší českou společnost šlo o období relativního blahobytu, převážně zemědělská Halič trpěla bídou a přelidněním. Svoboda tu odhaluje hluboké kořeny ukrajinsko­-polského konfliktu. Ukazuje také, že by bylo chybou chápat ukrajinský nacionalismus jako vyhradně západoukrajinský či dokonce haličský fenomén. Jednim z jeho tvůrců byl Mykola Michnovskyj, advokát z východoukrajinského Charkova, který jako první navrhoval, aby se Ukrajinci domohli samostatného státu ozbrojeným bojem. V této souvislosti Svoboda odhaluje hluboké kořeny ukrajinsko­-polského konfliktu.

Těžištěm knihy je ovšem meziválečné dvacetiletí, kdy se ze zklamaných nadějí na nezávislost zrodila nejdřív Ukrajinská vojenská organizace (UVO) a později, na konci dvacátých let, Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). V ní se haličští nacionalisté spojili s představiteli radikálních uskupení z řad ukrajinské emigrace. Ideologicky měla OUN blízko k řadě jiných pravicových hnutí v meziválečné Evropě. Svoboda její ideologii charakterizuje jako integrální nacionalismus – tedy „permanentní absolutizaci národa a nacionalismu“, jak píše s odkazem na ukrajinského historika Oleksandra Zajceva. Význam tohoto termínu je ovšem široký a vejde se pod něj leccos, od Action française po Karla Kramáře. Zkoumání vlivů fašismu a nacismu na ideologii ukrajinských nacionalistů je věnována bohatá literatura, s níž se Svoboda vyrovnává jen částečně. Dostatečně výmluvné je však jeho konstatování, že „ukrajinští nacionalisté byli nesporně ochotni stát se i fašisty a přejímat mnoho podstatného od německého režimu, jedinou konstantu v jejich dikci a programu však představovala státnost. Ta či jiná verze fašismu mohla hrát nanejvýš roli koně, který jezdce doveze k cíli.“ Autor ostatně sám přiznává, že obliba termínu integrální nacio­nalismus pramení i z toho, že šlo o „hůl“, s níž mohla ukrajinská nacionalistická diaspora „pohodlně odhánět osočení z fašismu“.

Důkladně se Svoboda věnuje i dalším citlivým tématům, která s OUN souvisí. Přiznává, že ukrajinským nacionalistům nebyl cizí antisemitismus, zdůrazňuje však, že bychom jej měli vnímat v kontextu tehdejšího polského prostředí, kde byla zášť vůči Židům takřka pravidlem. Když píše o působení OUN v Podkarpatské Rusi během její krátké autonomie v zimě 1938–1939, porovnává zase antisemitské a autoritářské projevy nacionalistů s děním ve zbytku okleštěného Československa. Argument o dobových podmínkách však opakuje tak vytrvale, že poněkud ztrácí na přesvědčivosti. Ukrajinským nacionalistům podle něj nelze mít za zlé ani to, že se v boji proti Polákům uchylovali k teroru, ani sympatie k italskému fašismu a německému nacismu. Historická situace jim totiž podle autora nedala na vybranou. Legální politickou reprezentaci, která hájila práva Ukrajinců v Polsku ústavní cestou, přitom sleduje pozorně a nikoliv bez empatie, netají se však s názorem, že byla odsouzena k neúspěchu. Polsko po roce 1926 sice nelze považovat za demokratický stát a postavení haličských Ukrajinců, poražených v letech 1918 a 1919 v krvavé válce, bylo nesmírně obtížné už předtím, přesto se ale nabízí otázka, zda Svoboda nepropadá stejnému klamu, který vyčítá „Evropě“ – tedy „šalebnému přesvědčení, že to, co je skutečné, tedy to, ‚jak vše dopadlo‘, je i pravé a správné a nikdy to nemohlo být jinak“.

Osobní zaujetí

Dějiny ukrajinského nacionalismu nemohou pominout osobu Stepana Bandery, syna venkovského duchovního, který se z řadového aktivisty vypracoval na šéfa nacionalistů na haličském území a po pádu Polska se stal vůdcem banderovské frakce OUN. Ve snaze načrtnout Banderův portrét se autor pouští do nepříliš přesvědčivého psychologizování. Bandera byl údajně „stejný“ jako Che Guevara, „nad nímž se dosud dojímají miliony lidí napříč kontinenty“, na rozdíl od argentinského revolucio­náře ovšem nikdy nikoho sám nezabil. Klíč k Banderově duši revolucionáře pak podle Svobody představuje Dostojevského román Běsi.

Ve třicátých letech sahala OUN k teroru soustavně. Nacionalističtí aktivisté zavraždili polského politika a zastánce polsko­-ukrajinského kompromisu Tadeusze Hołówka či ministra vnitra Bronisława Pierackého, k jejich obětem ale patřili i Ukrajinci, například ředitel lvovského ukrajinskojazyčného akademického gymnázia Ivan Babij, který podle nich příliš poslušně sloužil polským úřadům. Svoboda průběh těchto akcí líčí podrobně a tyto pasáže se čtou takřka jako thriller. Přísně hodnotí jejich oprávněnost, příliš ale nezpochybňuje samotnou volbu ozbrojeného teroru jako prostředku politického boje. Právě zde se přitom naskýtá příležitost ptát se po efektivitě a důsledcích toho či onoho způsobu boje. Rovněž bychom se měli tázat, zda vůbec byly nacionalistické snahy pro většinovou populaci v Haliči a Volyni relevantní.

Autor bohužel v mnohém zůstává poplatný narativu vytvořenému v poválečných letech – zčásti i samotnými nacionalisty – a tyto otázky bagatelizuje či dokonce pomíjí. Přesto nelze popřít, že vynaložil nesmírné úsilí a využil obrovské množství literatury i archivních pramenů, díky nimž by překlad jeho práce mohl dobře posloužit i zahraničním badatelům. Kniha prozrazuje velké osobní zaujetí, které se však projevuje – kromě poctivé historické práce – i potřebou neustále hlásat svou pravdu a omlouvat své hrdiny. Množství citací tak doplňují spekulace v duchu tvrzení, že se Banderova „mytologizovaná podoba v nejnovějších dějinách Ukrajiny vždy vyskytovala v sepětí s demokratizačním opozičním neklidem“.

Dojít k vlastním závěrům

Těžké je smířit se s četnými výpady proti všemu, co se autorovi nezdá: proti nechápavé Evropě, „dědictví levicové revolty“, či dokonce ukrajinské „antinacionální historiografii“ (kteří badatelé ji představují, se ale nedozvíme). Na stránkách denního tisku by tyto výpady nejspíš nevadily, v odborné monografii však působí nepatřičně, už kvůli bombastickým frázím, které se po chvíli začnou zajídat. Zarážející je, že v knize nenajdeme samostatnou kapitolu věnovanou stávající literatuře, jež by autorovi dovolila, aby své výhrady k dosavadním zpracováním tohoto tématu systematicky vyložil a ilustroval na konkrétních případech. Místo toho polemizuje buď neadresně, nebo – v lepším případě – jen velmi útržkovitě v poznámkách pod čarou.

K dobru je třeba Svobodovi naopak přičíst, že se nepokouší zamlčovat témata a fakta, jež do jeho apologetického výkladového rámce příliš nezapadají. Pozorný čtenář, který dokáže abstrahovat od jeho rétoriky, tak má možnost dojít k vlastním závěrům, jež se od těch autorových mohou v lecčems odlišovat. Text Jablka z oceli se ovšem na mnoha místech rozlévá do bezbřehé esejistické šíře, a namístě jsou tudíž obavy, že víc než tisícistránkovou knihu přečte od začátku do konce jen málokdo.

Autor je ukrajinista.