Agón nás posouvá dál

Filosofie a sport jsou oblasti, které se na první pohled zcela míjejí. Na jedné straně je sport jako fyzická aktivita a tělesná praxe, na straně druhé filosofie jako teorie. Sport představuje jednu z globálně nejpopulárnějších lidských činností, filosofie působí jako elitářská záležitost pro malou a uzavřenou skupinu lidí. Co podle vás obě oblasti naopak spojuje?

Když se na to podíváte historicky, filosofie a sport se objevily ve zhruba stejném období v antickém Řecku. A to není náhoda. Kolem pátého století před naším letopočtem docházelo ke změně autoritářských režimů a království na demokratičtější společnosti a vznikly podmínky pro větší svobodu myšlení a rozvíjení se. Filosofie tuto svobodu, v níž je možné v diskusi argumentovat, hledat lepší popis reality nebo lepší způsob společného života, nevyhnutelně potřebuje. Nejviditelnější je to u Sokrata v Platónových dialozích. Testují se myšlenky, nechávají se hodnotit druhými a témata se znovu promýšlejí. Mohli bychom to nazvat agonistickou praxí – agón, boj, je potřeba při hledání lepší, přiměřenější myšlenky. A to už přímo souvisí se soutěžním sportem vzniklým v antickém Řecku. Fyzická aktivita byla od počátku spojená s bojem a pragmatickými cíli, zejména lovem, ale stále více se přelévala do roviny lidského rozvoje – usilujeme o to stát se lepšími lidmi. Řekové to řešili soutěžením, vzájemným testováním, kdo zaběhne nějakou vzdálenost rychleji a tím překoná protivníka. Filosofie a sport mají společný právě onen agón, který posouvá člověka dál.

Když se ale podíváme na dějiny filosofie, filosofické osobnosti a jejich díla, nenajdeme tam tolik explicitních příkladů zabývajících se přímo sportem, například na rozdíl od umění. Je tomu skutečně tak?

Sport a filosofie se dlouhodobě míjejí. Ale někteří filosofové občas využívají ilustrativní příklady ze sportu, třeba když zkoumají tělesnost nebo když se zabývají podstatou pravidel.

Jak si vysvětlujete, že se filosofie, která se velice často sama chápe jako královna věd, nezabývá tak rozšířeným a populárním fenoménem?

Filosofii odedávna unikala tělesnost a sport s určitým typem rozvoje tělesnosti souvisí. Osobně doufám, že toto téma bude čím dál více rozvíjeno, už jen kvůli historickému posunu od představy, že podstatou člověka je nefyzická duše, k porozumění tomu, že člověk je v základu tělesný. Ale bude to dlouhá cesta. Podívejte se na školství, jak rozvíjí naši tělesnost – vždyť je to tragické!

Samotná filosofie sportu je poměrně mladá, první odborné časopisy tohoto zaměření se objevují teprve v sedmdesátých letech minulého století. Proč se obor etabloval právě v této době?

Protože právě tehdy se ve větší míře zakládaly sportovní fakulty. V devatenáctém století nebyly žádné, první se objevují na začátku dvacátého století, ale pro vznik oboru potřebujete větší množství odborníků. I dnes jde ovšem v rámci celé filosofie o okrajovou disciplínu. Napřed tedy musel přijít rozvoj sportovních fakult a institucí tělesné výchovy a sportu, kde se filosof sportu začíná objevovat mezi pedagogy. Ale ne všechny fakulty je měly a mají. Naše Fakulta tělesné výchovy a sportu měla tradičně jednoho až dva filosofy sportu. Jen pro zajímavost: Mezinárodní společnost pro filosofii sportu (IAPS) vznikla v roce 1972, letos tedy slaví padesátiny.

Jaké je podle vás postavení filosofie sportu ve filosofii obecně? Je uznávaná, přehlížená, nebo se jedná o natolik specifickou subdisciplínu, že si žije svým vlastním životem?

Filosofie sportu skutečně spíše žije svým vlastním životem a mnoho filosofů ani neví, že tato disciplína vůbec existuje. Čerpá své teoretické základy z filosofie, ale zaměřuje se na hluboké pochopení toho, co je to sport, což dělá málokterý filosof. Když už se totiž zabývá třeba pravidly, sport je mu pouze příkladem. Nezjišťuje, jak tento druh činnosti funguje a co od něj můžeme očekávat.

Když odpovídám na otázku, co dělám za obor, hodně lidí se diví, že takový obor vůbec existuje. Velkou roli také hraje skutečnost, že filosofové sportu institucionálně patří na fakulty tělesné výchovy, kde jiní filosofové prostě nejsou. Je málo míst, kde by společně působili filosofové a filosofové sportu, většinou jsou institucionálně oddělení.

Jak jste se k tomuto oboru dostala vy?

Studovala jsem anglistiku a učitelství tělesné výchovy a zajímala jsem se o harmonii, o to, jak se stát harmonickým člověkem. V rámci doktorského studia jsem se snažila toto téma hlouběji pochopit a zpracovat. Většina filosofie sportu se však v dnešní době odvíjí od etických otázek, ale těmi jsem se začala zabývat až později, když jsem už jezdila na konference a více se setkávala s kolegy a kolegyněmi z oboru.

Co je kromě etiky hlavní oblastí zájmu filosofie sportu?

Prvotní je pochopit podstatu sportu, co to vůbec sport je, určit celou šíři této lidské činnosti. Můžete vymezit užší definici, která sport pojímá pouze jako soutěžní aktivity, jejichž základním příkladem jsou olympijské sporty. Ale můžete vymezit širší definici, kam patří i nesoutěžní a zdraví podporující aktivity. Filosofie sportu se primárně zabývá tou první variantou. Soutěžní aktivity vedou spíše k etickým otázkám, zatímco ty nesoutěžní k otázkám tělesnosti, protože morální střety u nich absentují. Soutěžní sport je zajímavý pro oblast výchovy – pro mnoho lidí je pochopitelnější diskutovat morálku na příkladech ze sportu než z běžného života.

Dlouhodobě se zabýváte olympismem, filosofií olympijských hodnot. Když se podíváme na současné olympijské hry, které charakterizuje masivní komercializace, fungování Mezinárodního olympijského výboru na bázi nadnárodní korporace nebo udílení pořadatelství zemím porušujícím lidská práva, nejsou v přímém rozporu s původním duchem olympiády?

Sport má výlučné cíle. Když vyhraju já, nevyhraješ ty. Střety jsou její součástí. Vždy je na sportovci, jak té aktivitě rozumí a jak se zachová. Vždy tu bude někdo, kdo bude chtít vy­­užít situaci pro sebe, najít nějakou výhodu, aby vyhrál, a někdy ta výhoda není povolená pravidly. To je součástí sportu od začátku. Sport nebyl na přelomu devatenáctého a dvacátého století morálně skvělý a čistý.

Současné problémy, které zmiňujete, souvisejí s přemírou peněz, jež v některých sportech jsou. Zakladatel olympismu Pierre de Coubertin od začátku usiloval o to, aby se neplatilo za vítězství, protože vítězství má stačit samo o sobě a není třeba k němu dodávat navíc nějaký externí benefit. Ale na to navázala další potíž, začalo se rozlišovat mezi amatérem a profesionálem. V případě, že někdo získal v nějaké soutěži peníze, už nikdy se nemohl zúčastnit olympijských her, a to ani pokud dále závodil opět jen amatérsky. Podobně se probíralo, zda mají být lyžařští instruktoři zařazeni jako amatéři nebo ne. Máte spoustu hraničních situací a někteří lidé, kteří pomáhali rozvíjet sport, se ho nemohli kvůli tomuto rozlišení účastnit. Účelem přitom bylo, aby neklesala váha vítězství.

Ale hrám zároveň hrozil i zánik, protože chyběly peníze na jejich pořádání, takže se nakonec distinkce mezi amatéry a profesionály zrušila. Nyní mají některé sporty hodně peněz, možná až moc. Peníze sport rozvíjejí, jenže záleží na tom, komu je budete dávat, za co a jak, a to ne vždy dopadá úplně ku prospěchu sportu, sportovců, potažmo rozvoje lidstva. Navíc většina sportovců jsou i dnes amatéři, kteří do sportu spíše investují, aniž by z něho profitovali. Zisku lze dosáhnout jen na elitní úrovni.

V současné době si i lidé sportující na amatérské úrovni najímají trenéry, nutriční poradce, využívají různé technologické aplikace na měření výkonu, pořizují si profesionální vybavení a v neposlední řadě mění i způsob, jakým trénují a sportují. Můžeme hovořit o profesionalizaci amatérismu?

Když budete soutěžit, vždy budete hledat způsob, jak se zlepšit. Ve chvíli, kdy máte hodně rozvinutý sport s obrovskou základnou, je těžké dostat se až na elitní úroveň. Takže každý se snaží přijít na nějakou výhodu, která ale může být pořád férová. Technologie k tomu neodmyslitelně patří.

Samotný trénink je důležitý. Ukazuje snahu zlepšit se mimo soutěž. Když budete trénovat, budete chtít zaznamenávat postupy. A když budete ve sportu úspěšný, budete se chtít stále zlepšovat – budete chtít mít dobré trenéry, stravu a vybavení. Záleží potom i na jednotlivých sportovních federacích, aby určovaly, co je povoleno. Je důležité, aby lidi od provozování sportu neodrazovala špatně nastavená pravidla. Uvedu příklad: plavky na jedno po­­užití za dvacet tisíc korun, které vám umožní plavat rychleji, ale nejsou pro většinu plavců finančně dostupné. Federace musí rozhodnout, jestli jejich používání přesahuje běžnou snahu se zlepšit. Sportovní federace respektují pokrok, ale také potřebují sportovce, a proto musí najít přiměřené řešení, aby daný sport sportovce neodrazoval.

Není samotné rozhodování – obrovská moc federací určit pravidlo, které platí v celé soutěži – určitý druh politiky, který navíc nabourává zažitou představu o tom, že sport je bytostně apolitický?

Sportovní pravidla určují samotnou činnost, neexistuje soutěžní sport bez pravidel. Potřebujete pravidla, aby bylo možné porovnávat se s druhými. Abyste věděl, co můžete dělat a co ne. A aby bylo jasné, v čem budete porovnáváni. To ale nelze považovat za politické, jde o vytvoření základů samotné činnosti. A právě tohle zajímá filosofii sportu. Když pravidla nastavíte špatně, dojde k tomu, co se stávalo již v minulosti – daný sport nefunguje a lidé ho přestanou dělat. Proto také spousta sportů zanikla. Pravidla jsou jedním z aspektů sportu, který je třeba prozkoumat z filosofického hlediska. Jak se nastaví pravidla, tak se bude sport odvíjet.

Poslední dobou se vede vášnivá debata o zařazení intersex sportovců, u nichž není zřejmé, ve které kategorii mohou závodit. Hledá se vědecky podepřená hranice. Není ale vymezování této linie spíše filosofický problém?

Je to určitě filosofická otázka, protože věda vám neposkytne odpověď. Přestože se většina lidí dělí podle pohlaví do dvou základních skupin na muže a ženy, není to černobílé. Sport by nejraději měl narýsovanou jasnou, ostrou hranici. To ale neodpovídá realitě. Vždy se jedná o výsledek procesu rozhodování, podle jakého kritéria rozlišíte, kdo je žena a kdo je muž. Věda vám dá data, ale vy musíte rozhodnout. A závěr bude vždy určitým způsobem nahodilý a bude někoho znevýhodňovat. Nefunguje to tak, že se doberete jednou provždy ke klíčovému kritériu a navždy hranici určíte. Podobné je to u váhových kategorií. Proč mít hranici šedesát kilogramů, a ne pětašedesát? Je zde určitá nahodilost, ale vychází se z přiměřenosti této váhy pro většinu lidí. Při rozhodování musíte ale překonat nejeden problém – například jak zahrnout rozdílnost v podobě různých skupin, tedy jak budete hranici určovat v mezinárodním sportu, když se některé národy od sebe výškou a váhou značně odlišují? Konečné rozhodnutí není dané daty, ale snahou o nalezení co nejrozumnějšího řešení, aby bylo umožněno sportovat co nejvíce lidem.

Jak se vy osobně díváte na způsob, jakým je mediálně rámcována debata o intersex sportovcích?

Řekla bych, že její podobu určuje právě i skutečnost, že se do ní zapojuje více vědců než filosofů a je vedena na základě výsledků výzkumů. Sport byl odjakživa založen na rozdílu mezi pohlavími, nikoli gendery, jak se někdy nesprávně říká, základní bylo rozlišování na základě tělesnosti, a ne sebe­identifikace. Diskuse je v této oblasti vždy těžká, protože každý sport dává jinou výhodu tomu kterému pohlaví. Většina sportů straní mužům, ale míra se liší třeba u ragby a skoků do vody. Výzkumy vlivu pohlaví na výkon se navíc potýkají s otázkou, jak je vůbec provést, protože intersex sportovců je velice málo, některé sporty tuto skupinu lidí neregistrují a možná nad ní ani nikdy neuvažovaly. Svým způsobem je tato diskuse nesmírně zajímavá, byť je velice vyhrocená, protože nás to nutí se nad onou problematikou vůbec zamýšlet. Teprve začátkem jedenadvacátého století se toto téma začalo diskutovat více do hloubky, předtím federace ustanovovaly různá kritéria pro identifikaci žen a pořád to nefungovalo, opakovaně se ukazovaly problémy, které se bytostně dotýkaly životů některých elitních sportovkyň. Následné zrušení testování žen však začalo přinášet další potíže. Lidi sice nelze rozdělit čistým řezem jen na muže a ženy, zároveň to ale neznamená, že nemůžete mít ve sportu tyto dvě kategorie. Rozdíly mezi výkonností mužů a žen jsou dnes v některých sportech obrovské, a tak je toto rozdělení třeba.

Nebylo by řešením vytvoření takzvané třetí genderové kategorie vedle mužské a ženské?

Přineslo by to nové potíže. Za prvé není dost lidí, kteří by v této kategorii sportovali, takže by to poznamenalo úroveň soutěže – chyběla by zkrátka rivalita. Když máte velkou základnu, soutěž se vždy zlepší. Dále by bylo těžké zabránit velkému množství předsudků vůči takové kategorii, mohlo by to vést k negativnímu pohledu na tuto skupinu sportovců, což není žádoucí. A další otázka zní: Kdo by tam patřil? Jak by se určila kritéria, na jejichž základě by do této kategorie sportovci náleželi? Kategorie ve sportu nefungují na principu subjektivního zařazení, ale na základě nějakých předem určených objektivních měřítek. Když máte sport zvýhodňující muže, nemusíte je testovat, protože se jedná o tu nejvyšší možnou kategorii výkonnosti. Když chcete dát možnost zvítězit i ženám, tak pro ně musíte vymezit kategorii a určit kritéria, na jejichž základě do ní budou zařazovány. A tím se vyloučí muži, ale také intersex lidé. Tentýž princip by platil pro kategorii intersex sportovců – jaká kritéria by se pro tuto kategorii určila? Představa, že se založením třetí kategorie vše vyjasní, je mylná. Zbavíte se některých stávajících problémů, a najednou zjistíte, že se objevily další.

Učíte filosofii na sportovní fakultě. Vaši studenti jsou z podstatné části sami aktivní sportovci. Jaká má vaše pedagogická činnost v tomto prostředí specifika?

Záleží na úrovni studia. V prvním ročníku se snažím, aby si studenti uvědomili, co je sport a jak tato aktivita funguje. Protože to, že jste sportovec, ještě neznamená, že rozumíte základům sportu. Zásadní jsou pravidla, která nejsou dána přirozeně, ale jsou výsledkem dohody mezi lidmi. Když sportuje malé dítě, napodobuje ostatní a i bez explicitní znalosti pravidel a pochopení jejich zásadního postavení ve sportu dokáže být součástí hry. Spousta mladých sportovců nemá ani ponětí, že sport je možný jen jako výsledek jejich vůle dodržovat pravidla vytvořená tou kterou federací. Přitom dodržování pravidel nespočívá pouze v čestnosti sportovců. Jde také o vzájemnou důvěru mezi nimi a uvědomění, že bez respektování pravidel se boří celá sportovní aktivita. A když potom ve vyšším ročníku učím etiku sportu, zaměřuji se už více na jednotlivé komplexnější otázky, například na to, jak těžké je pravidla vytvářet a jaké mají důsledky pro naše jednání. Napřed vystavím systém celé sportovní aktivity a potom se podrobněji zabývám těžko řešitelnými problémy. Snažím se, aby studenti chápali složitost života, že věci nejsou černobílé. A aby se dokázali zamyslet nad tím, jak sport funguje a jaké má limity, a uvědomili si, jak těžké může být na tyto otázky odpovídat.