Bizar luzers

Ústředním principem prozaické tvorby Ivany Gibové je eklektismus. Už v paratextu novely Barbora, buch a katarze (2016, česky 2018) se píše, že jde o „romanticko­-eklekticko­-pankáčský příběh“. Povídková kniha Eklektik Bastard (2020), která letos vyšla v českém překladu, autorčin přístup manifestuje explicitně. Vizuální stránka je povýšena na stejnou úroveň jako obsah textu. Osobité, na míru vytvořené písmo Bastard, kolísající velikost písmen, škrty či text přesahující do okrajů stránky evokují textový editor a podporují deníkový charakter knihy. Do textu jsou vsazené komiksové pasáže, ale některé krátké stripy by obstály i samostatně. Eklektik Bastard tak jako celek představuje umělecký artefakt, knihu­-fetiš, a to i v tom smyslu, že se dočkala téměř nekritického přijetí slovenskými literárními recenzenty. České vydání bohužel vypadá spíše jako titul z Levných knih: nažloutlý, tenčí papír, zkreslené barvy a obálka posetá typickými, nicméně banálními výkřiky z recenzí nahradily tvrdý papír, jednoduchou černobílou obálku a prosté, leč trefné definice pojmů „eklektismus“ a „bastard“.

Splývání postav

Sám jazyk Eklektika Bastarda ztělesňuje definici ústředního pojmu – alespoň v originále jde opravdu o nesourodou směs. Přibližuje se mluvené řeči využitím opakování, vulgarismů, slangových a dialektických (šarišských) výrazů. Šarišské nářečí je převedeno do obecné češtiny, což v pasážích, kde se vyloženě tematizuje dialekt, působí nepatřičně a scestně. V rozhovoru s autorkou v rámci Měsíce autorského čtení poukázal moderátor v této souvislosti na překlad šarišské mluvy v povídce Loli paradička jiného prešovského spisovatele, Viťa Staviarského. Překladatel Miroslav Zelinský, na rozdíl od překladatelky Eklektika Bastarda Lenky Brodecké, zvolil ostravštinu, která je z mnoha důvodů (obdobná krátkost hlásek, celková blízkost slovenštině) jistě vhodnějším řešením. Brodecká ji sice využila také, ale jen pro některé vybrané pasáže: text tak nelogicky osciluje mezi obecnou češtinou a slezsko­-moravským dialektem.

Klíčovým narativním prostředkem je proplétání postav a motivů napříč povídkami. V popředí se postavy sice střídají, pozadí ale tvoří umně nastražené narážky na ostatní, takže je zjevné, že se příběhy odehrávají v jednom mikrosvětě. Protagonistky jednotlivých povídek – Nataša, Simona, Kristína a další – místy dokonce téměř splývají v jednu osobu, což explicitně potvrzuje i metakomentář z povídky Korporát: „Možná její život žije pět různých, na sobě nezávislých lidí a ani o tom nevědí, možná jsou to všechno jen paralelní reality nebo simulace nebo halucinace, v jedné se jmenuje Simona, v druhé Kristína a ve třetí Nataša, ve čtvrté Maja Mrázová a v páté Romanův brácha.“ Uvedená citace vystihuje hravost a neustálé autorčino pomrkávání: jakkoli se kniha, kterou čteme, přibližuje našemu světu, jde o fikci, v níž nic není náhoda a stát se tu může leccos. Z mumraje postav Eklektika Bastarda se opakovaně vynořuje „strelená Ivana“, ale také „spisovatelka Gibová“. Nepřímo se pak – právě i skrze splývání protagonistek či vynořování vypravěčského „já“ – objevují autobiografické rysy napříč celým dílem.

Nová vlna už byla

Ženské postavy jednoznačně převažují. Emancipované zástupkyně nastupující kosmopolitní generace žijí životy, které se od sebe téměř neliší, stýkají se s podobnými lidmi, zažívají totožné události a mluví stejným jazykem. Jejich životy oplývají emblémy mileniálství, jak jej prezentují i současná média: protagonistky si berou hypotéky (na rozdíl od generace Z na ně ještě dosáhnou), končí v korporátu, chodí k psycholožce, pěstují na balkóně („hnusná“) rajčata, jsou funkční alkoholičky, řeší váhu a stárnutí, jsou bezdětné a single, někdy dokonce i rozvedené. Jejich (zpravidla spíše starší) mužské protějšky zažívají stejné pocity vykořeněnosti a ztráty smyslu. Komiksový strip s názvem Nová vlna zasazený do první povídky vystihuje s typickým cynismem moment absolutní deziluze: „nová vlna už byla“, nelze přijít s ničím originálním, zbývá jen eklektismus.

Většinu postav, jež se potkávají ve slovenském hlavním městě, spojuje kromě věku a sociální bubliny také východoslovenský původ, přičemž ani kraj, odkud přišly, ani místo současného pobytu nejsou předmětem idealizace. Jejich Bratislava je paradoxní západní metropolí Východu, eklektickým bastardem stejně jako ony samy, kasino Das Vegas na východoslovenském maloměstě.

Motivy se tak zřetelně sbíhají v zásadním tématu identity. Gibové jde očividně o postižení étosu jedné generace, jakkoli je toto slovo problematické. Jedno je totiž jasné: eklektik bastard není každý mileniál, a dokonce ani každý slovenský mileniál. Poslední povídka s názvem Bizar luzers, v níž jako by se do popředí dostávala sama autorka skrze postavu Ivany, shrnuje tuto skupinu jako „generaci třicet plus lúzrů, kteří se narodili v osmdesátých letech, v časech, kdy bylo na každým sídlišti pískoviště a v každý domácnosti pevná linka, a vyrostli do časů smartfonů, a někteří z nich měli navíc tu smůlu, že se narodili na východním Slovensku a celej život tím trpěli, a proto se přestěhovali do Bratislavy, a tam taky hovno dokázali, neadaptovali se, jen se propadali, pili, nadávali, užírali chleba Staroprešpurčanům a ještě jim tam parkovali auta s východoslovenskýma espézetkama. Bizar luzers pamatovali časy, kdy ještě dvacetikoruny voněly po piku, ne dvacetieurovky po kokainu. Tenkrát se ještě sáčky od kokainu neházely do tříděnýho odpadu, protože v Trebišově ještě nebyl ani kokain, ani tříděnej odpad.“ Citovaná pasáž ovšem ukazuje i úskalí stylu Ivany Gibové: vršení anekdot místy vyčerpává a leckdy přesahuje únosnou mez.

Spřízněni božským Kájou

Eklektik Bastard těží i z konkrétních reálií, specifické místo má v knize třeba Karel Gott, jakožto věčná hvězda mainstreamové popkultury a také coby poslední zbytek československosti, představující podstatný rys identity generace, která se ještě narodila v Československu. Kvůli očekávání zpěvákova úmrtí mají redaktoři bulvárního deníku, v němž pracuje Kristína, delší směnu; v jiné povídce zase vstupuje do snů protagonistky Simony – jako její nejlepší kamarád.

V komiksových částech se objeví i odkazy na videa na youtube: krkolomně přepsané webové adresy nejsou příliš elegantním řešením a provázanost s digitální kulturou bude působit důvtipně jen potud, pokud budou odkazy vůbec fungovat – a v tomto ohledu hraje podstatnou roli nestálost reálného světa, nad nímž už autorka přirozeně nemůže mít kontrolu. Na druhou stranu to vystihuje pomíjivý charakter tohoto díla jako artefaktu své doby. Generacím vyrůstajícím bez dohledu božského Káji totiž může Eklektik Bastard připadat boomerský, v nejzazším případě s nimi nemusí komunikovat vůbec. Částečnou sebezahleděnost demonstruje i úzký sociální horizont. Například příběh bývalé prostitutky Nataši je pojatý jako moderní pohádka s nádechem sarkasmu. Kniha tak opomíjí fakt, že ne každý má dostatek prostředků na to, aby si pořídil hypotéku, auto nebo kokain.

Gibová svou nejnovější knihou potvrdila eklektický a hybridní charakter své tvorby i své vlastní pozice. Taková je výchozí situa­ce bizar luzers, mezi něž se řadí. Eklektik Bastard působí jako autorčin skrytý ironický výsměch sobě samé: na první pohled je určen ostatním vrstevníkům (pochopitelně ze stejné sociální třídy), ti ale nakonec vedou život, který se v ničem neliší od života toho, kdo se vysmívá. Jakkoli vypravěčka „nechce být při tom“ – ani na začátku, ani na konci – má smůlu: tohle je i její život.

Autorka je studentka komparatistiky.