Dědictví nejistoty

Vaše romány často obsahují „převyprávění“ sovětské historie na příkladu osudů několika generací. O kterých dnech nebo letech byste ještě chtěla napsat?

Zdá se, že už jsem napsala o všem, o čem jsem chtěla, i když pořád nacházím velmi zajímavé podněty. Dnes žiji v Berlíně a od doby, kdy se přes Evropu přehnala velká vlna emigrantů z porevolučního Ruska, uplynulo sto let. Teď se zájmem sleduji, jak se z Ruska do Evropy valí další emigrační vlna. Můžeme jen hádat, jaký bude její osud v příštím desetiletí.

Jaké hlavní rozdíly vidíte mezi porevoluční emigrací a tou z roku 2022?

Emigrace před sto lety snila o návratu do vlasti, zatímco dnešní exodus počítá spíše s dlouhodobým pobytem v zahraničí – lidé se zajímají především o zařízení a organizaci každodenního života na Západě.

Letos v nakladatelství Paseka vyjde překlad vašeho románu Jákobův žebřík, jenž je mimo jiné podobenstvím o židovské historii 20. století. Také další vaše díla se soustředí na generační traumata, na odraz minulých událostí v současnosti a budoucnosti. Co se přeneslo z předchozích dob do současného Ruska?

Dovolím si jednu poznámku: v izolované po­době židovská historie neexistuje, je to fragment dějin celého lidstva, a to velmi poučný fragment. Nadto minulost vždy sousedí s přítomností, ať už si ji uvědomujeme, nebo na ni zapomínáme. Rusové se z podstaty bojí úřadů a úřady vynakládají maximální úsilí, aby tento strach vyvolaly. Strach a nejistota z budoucnosti jsou dědictvím naší minulosti. Nevím, jak se chovají moderní hospodyňky, ale v mé paměti je stále živá vzpomínka na babiččinu kredenc, ve které nikdy nechyběly zásoby obilovin a mouky „pro všechny případy“, jako příprava na potenciální zpřísnění režimu. Myslím si, že v hlavách starších současníků je tato vzpomínka stále ještě přítomná.

Ani to ale nebrání vyjít na demonstrace lidem napříč generacemi. Na druhou stranu si větší část společnosti zvykla na určitou životní úroveň a nechce opustit svou komfortní zónu. Co by se mělo stát, aby více Rusů začalo bojovat za svobodu a lidská práva, a ne za svobodu konzumu?

Obsah lednice úzce souvisí s obsahem televize. Když nesrovnalost dosáhne znatelné míry, ve společnosti začíná neklid. Až potom lidé vyjdou do ulic. A je dobré, když vláda dokáže řešit společenské problémy ještě předtím, než lidé vyjdou protestovat.

V roce 1968 jste podpořila svou kamarádku, básnířku a lidskoprávní aktivistku Natalii Gorbaněvskou, která na demonstraci proti invazi sovětských vojsk do Československa přijela na Rudé náměstí s dítětem v kočárku. Potom jste jí pomáhala nejen morálně, ale také se starala o její děti. I dnes se v Rusku lidé snaží protestovat proti válce na Ukrajině. Jak jim lze pomoct?

Fungují staré osvědčené recepty. Pomáhejte jakýmkoli způsobem těm, kteří to potřebují: peníze, čas, vlídné slovo…

Lze vůbec bojovat s putinovským režimem, aniž by přitom člověk klesl na jeho úroveň?

Nikdy jsem neměla v úmyslu „bojovat s režimem“. Zvolila jsem si poněkud jinou strategii – žít tak, abych s ním neměla nic společného. V rámci možností se snažím realizovat vlastní život nezávisle na rozhodnutích strany či vlády.

Znamená to, že dáváte přednost životu v osobní utopii?

Každý z nás si buduje svůj osobní prostor, něco do něj vpouští a něco z něj vylučuje. Nemám ale pocit, že bych žila v osobní utopii. Nemohla bych v ní žít, i kdybych si to moc přála.

Častým tématem vašich románů je role žen v historii i současnosti. Jak dnešní ruská společnost vnímá samotný pojem feminismus?

Západní a ruský feminismus mají málo styčných bodů. Úkolem západního feminismu je boj za rovná práva pro muže a ženy, kdežto úkol ruského feminismu je spíše opačný: dát ženám možnost zachovat si tradiční způsob života, kdy se žena může postarat o rodinu a domov, nemusí tvrdě pracovat u výrobního pásu za stejných podmínek jako muži a zároveň často za mnohem menší peníze. Srovnávat západní a ruský feminismus bez přihlédnutí k této okolnosti prostě nejde.

A považujete se s ohledem na tuto okolnost za feministku?

Ne, nepovažuji. Příroda mě stvořila jako ženu a já proti tomu nemám žádné námitky. Navíc je pojem feminismus tak široký, že se do něj někdy vkládají naprosto neslučitelné věci. Hodnota lidské osobnosti z mého pohledu nezávisí na pohlaví.

Feministické otázky však rozpracováváte v románu Případ Kukockij. Navíc jste kdysi uvedla, že kniha obsahuje příběh vašeho života. Jaké osobní motivy kromě práce v genetické laboratoři v ní najdeme?

Myslím, že do jisté míry odráží i dobu, ve které se tento příběh odehrává. V románu se toho kromě vzrušující práce v laboratoři objevuje mnohem víc… Čtěte! Nebudu přece převypravovat obsah vlastní knihy.

Ve stejném textu píšete o zákazu interrupcí a důsledcích protipotratových zákonů. V moskevském metru dnes přitom téměř všechny dveře zdobí nálepky hnutí pro život. Opravdu nás dějiny 20. století nic nenaučily?

Historie nám ukazuje, že se člověk učí velmi špatně. Kdyby byl pilnějším studentem, nebyly by žádné války, žádné represe, žádná šikana. Téma interrupcí ve dvacátém století v důsledku rozvoje různých preventivních prostředků ztratilo svůj akutní význam. Plánování porodu se stalo samozřejmostí. Nemám žádné námitky proti pro­-life hnutí. Proválečné hnutí se mi hnusí mnohem víc.

Na druhou stranu je například v Polsku ženám upíráno právo na interrupci. Je vůbec možné srovnávat pro­-life a proválečné hnutí?

Opakuji, problémy interrupcí ve dvacátém a jednadvacátém století jsou zcela odlišné. Před sto lety svět neznal antikoncepci, která je dnes běžná. Nechtěná těhotenství představují v dnešní době poměrně vzácné případy. Domnívám se, že v nejranějších fázích těhotenství leží rozhodnutí o zachování plodu zcela na ženě, nikoli na státních autoritách. Mimochodem, ani dnes nevíme, v jakém okamžiku života plod získá to, co bychom mohli nazvat „duší“, a dokdy představuje jen hrstku množících se buněk. Žena má právo kontrolovat své tělo. Z tohoto pohledu nahlížím i na těhotenství. Nechme to na každé ženě. Ať se stát lépe stará o ty děti, které se již narodily a potřebují podporu. A nechť každá žena řeší morální problémy, jak uzná za vhodné. Navíc státy zakazují potraty už od starověkého Říma – chtějí tak ženám zabránit v zabíjení budoucích vojáků. Ale ženy nerodí děti proto, aby je posílaly na válečná jatka.

Jedním z významných témat vašich knih je Moskva. Nepředstavuje pouhou kulisu, jde spíš o další literární „postavu“, která se mění podle ročních období a politických nálad. Jaká byla moskevská zima v roce 2022?

Letos dlouho nesněžilo. Miluji sníh a nemám ráda holomráz. Myslím, že se klima skutečně mění, protože si z dětství pamatuji opravdu kruté mrazy. Je také možné, že se dnes všichni lépe oblékáme a lépe se chráníme před chladem. Uplynulá zima po sobě nechala jen málo vzpomínek na přírodu. Ale vrány nikdy nezmizí, žijí na našem dvoře, vždy je s velkým zájmem pozoruji. Na berlínském dvoře také bydlí ptáci; v ptačí budce, na kterou vidím ze svého balkonu, hnízdí početná rodina špačků. Ale minulý týden jim umřelo jedno ptáčátko, jeho rodiče přestali neustále létat s jídlem a opustili budku. Je to smutné. Přetrhl se tak jeden z miliard životů na planetě.

Před časem jste tvrdila, že umění je svobodné, zatímco politika je zaujatá. Ve vašich románech jde ale umění a politika ruku v ruce…

O politickém uspořádání starověkého Řecka a Říma se můžeme učit z knih, ale umění našich předků je tu s námi neustále. Veškerá lidská kultura se zakládá na paměti. Politika neexistuje odděleně od kultury, představuje pouhou její součást. A často vůbec nedosahuje úrovně, kterou stanovují nejlepší představitelé kultury. Ignorant, málo vzdělaný, a navíc nemorální člověk u moci se stává pro zemi a pro celou generaci katastrofou.

Může potom kultura porazit politiku?

Nemyslím si, že kultura a politika stojí proti sobě. Vztah mezi nimi je složitější. Čím více kultury a méně barbarství se nachází v politice, tím lépe pro lidstvo.