Doufat v oslnění

Zkraje bude dobré vysvětlit, kdo že to v knize Veřejní nepřátelé (Ennemis publics, 2008) sekunduje světoznámému spisovateli Michelu Houellebecqovi. Bernard­-Henri Lévy, jehož jméno bývá zkracováno na BHL, je ve Francii řazen do skupiny často pejorativně označované jako „mediální filosofové“, jež tvoří protipól akademické filosofii. Jednoduše řečeno, jde o myslitele, jejichž polem působnosti nejsou kongresy a odborné časopisy, ale spíše široce sledovaná média a sociální sítě. Pro ilustraci: sám BHL má na twitteru okolo 125 tisíc sledujících, jiný mediálně úspěšný filosof, Michel Onfray, něco přes sto tisíc.

Kritici upozorňují, že místo rozhledu v současných filosofických debatách je u těchto mužů oceňována spíše schopnost důvtipně promlouvat na rozmanitá témata – ať už jde o strukturu mysli, Heideggera, bioetiku, existenci Boha či propojování všech uvedených položek s jakýmkoli problémem současnosti. BHL tak často čelí námitce, že si osobuje roli jakési studnice moudrosti a že efektně stylizované, ale nezřídka inkoherentní odpovědi poskytuje také na otázky, o nichž před jejich položením zjevně nikdy nepřemýšlel.

Roztavený křemen

Jak je zřejmé nejen z řady explicitních zmínek v knize, nejde o soukromou korespondenci, na jejímž konci by protagonisté dospěli ke zjištění, že její obsah by mohl mít hodnotu nejen pro ně samé. Rozhovor v dopisech, podobně jako všechny Lévyho prezentace, byl naopak od začátku koncipován jako výstup pro širší čtenářské vrstvy a předem bylo plánováno (i na Francii velkorysých) sto tisíc výtisků. Aby nic nezůstalo náhodě, vydání knihy předcházelo několik úspěšných „marketingových tahů“, spočívajících především v kombinaci pomrkávání a tajnůstkářství ze strany nakladatelů.

Jean Birnbaum z deníku Le Monde tak přiléhavě označil Veřejné nepřátele za „komedii“, přičemž zmínil zjevnou stylizaci autorů do snadno srozumitelných rolí. Na jedné straně sebevědomý intelektuál, na straně druhé depresivní romanopisec, oba údajně nenávidění či opovrhovaní kdekým. Divadelnímu pojetí knihy ostatně odpovídá fakt, že sami autoři rozhovor několikrát veřejně performovali.

To vše by mohlo být velmi nezajímavé, kdyby BHL a Houellebecq nebyli složitější osobnosti než role, které si pro sebe v knize vyhradili. V některých pasážích se zdá, že především Houellebecq je takřka proti své vůli nucen k výrokům, které původně neměl v plánu. Zde bychom mohli dát nový smysl podobenství, v němž spisovatel přirovnává korespondenci ke kopání tunelu: „Mám pocit, jako bych ponořený do tmy razil tunel a slyšel, jak razíte svůj na druhé straně. Můžeme však doufat v náhodu, úder krumpáčem do roztaveného křemene a náhlé oslnění.“ Nechme stranou skutečnost, Houellebecqem snad přehlédnutou, že z roztaveného křemene lze jen obtížně vykřesat jiskru. Důležité je, že kniha ono oslnění čtenářům skutečně přináší, ale asi na jiném místě, než by si autoři přáli.

Coming out aneb vstříc zániku

Jak známo, pro Houellebecqův jazyk není typické, že by v sobě nesl komplexní významy vyžadující nuancované vyjadřování. Autorovy myšlenkové pochody jsou často strohé a snadno čitelné, každým jeho příběhem takřka prosvítají. Houellebecqa tak můžeme vnímat jako protiklad jiného držitele Goncourtovy ceny, Pascala Quignarda, který ve svých knihách pečuje snad o každý lexém – jeho věty dokážou naráz asociovat platónskou prózu, shakespearovskou komedii a rozhovor francouzských logiků ze 17. století. Ostatně právě díky těmto svým schopnostem se Quignard na rozdíl od Houellebecqa nikdy nestane globálně úspěšným autorem.

Jak to souvisí s Veřejnými nepřáteli? Houellebecq se zde na rozdíl od BHL ocitl v paradoxní situaci. Pro druhého uvedeného je žánr eseje každodenním údělem, Houellebecqa naopak nutí do nezvyklé pozice někoho, kdo musí formulovat své strohé názory přímo, bez doprovodného příběhu, který by jim dodával na zajímavosti a přesvědčivosti. ­Houellebecq tak v jistou chvíli provádí světonázorový coming out, který však – zcela v nesouladu se zásadami tohoto řečového žánru – není příliš omračující. Čtenář je upozorněn, že mnohé zásadní hodnoty spějí nezvratně k zániku, a proto je dobré být konzervativní a hájit alespoň těch pár hodnot, které ještě nezanikají. Marné je pak snažení různých aktivistů, kteří chtějí svět zachraňovat a zlepšovat. Jako určité ctnosti vnímá Houellebecq naopak ideologickou zdrženlivost, apatii a nečinnost. Tyto postoje samozřejmě nikomu nevnucuje, ale sám se jim důsledně oddává.

Zde se věci začínají komplikovat. Je třeba upozornit, že BHL není pouze mluvka, který by veškerý svůj čas trávil sebeprezentací v médiích a na sociálních sítích. Jakkoli může u akademických filosofů vyvolávat posměch, platí, že svou popularitu využívá k veřejnému působení, které už nejednou mělo důležitý dopad. Například v roce 1992 se François Mitterrand na podnět BHL odebral do Sarajeva a začal se angažovat v zajištění humanitární pomoci obléhanému městu. Také díky dokumentu, který BHL o konfliktu natočil, a díky proslulosti jeho osoby vstoupila sarajevská tragédie do širšího povědomí. Obdobně upozorňoval na etnické čistky v Kosovu, během ruského útoku na Gruzii v roce 2008 se do země vydal, aby konflikt mohl popsat na základě přímé zkušenosti, a letos strávil delší čas na Ukrajině a využíval svůj vliv k podpoře napadené země.

Lze očekávat, že člověk s takovou náturou bude chtít zkoumat, jak vážně Houelle­becq míní svůj svérázný pesimismus kombinovaný s apatií. Na základě zkusmo kladených otázek se Houellebecq nebojí přiznat, že například akce francouzského odboje za druhé světové války nepokládá za „příliš zajímavé“ (odkazuje na scénu spatřenou jeho otcem, kdy dva odbojáři v pařížském metru zastřelili německého důstojníka). Odbojem vzývaný ideál Svobodné Francie mu říká stejně málo jako osud francouzské demokracie dnes. V Houellebecqově odporu k jakémukoli angažování pak českého čtenáře zaujme, že se věhlasnému autorovi „dělá zle“ z kritiků „mnichovského ducha“ a naprosto chápe, že Francouzi nechtěli bojovat.

Když se otázky přesunou blíže k současnosti, Houellebecq upozorní, že ruská vláda je „v souladu se svým lidem“, a podle všeho kvituje, že Rusové považují výtky vůči postupu Ruska v Čečensku za nepřijatelné vměšování Západu. V Houellebecqových očích se přitom Rusko za Putina a Medveděva rozhodně nepropadlo do „kulturní pouště“: „V četných [ruských] knihkupectvích existuje světová literární produkce… Knihy jsou kvalitně vyrobené a vytištěné… a cenově dostupné, rozumí se pro ruské peněženky. (…) Rusové určitě nemají pocit, že žijí v demokracii; myslím, že dost obvykle je jim to šumák, a kdo jsem já, abych jim to vyčítal?“

Náhodný odboj

BHL následně pokládá za nutné si ověřit, zda Houellebecq ve jménu své ideologické neangažovanosti třeba neklade na roveň nacistickou ideu a Svobodnou Francii a jestli de facto neschvaluje Putinův explicitně vyjádřený záměr „zlikvidovat Čečence do posledního muže“. Houellebecq poznamená, že tento postup považuje za „vnitřní záležitost Ruska“ a že „stejně jako Goethe“ nemá rád nepořádek, přičemž ona akce francouzského odboje proti nacistickému důstojníkovi takovým nepořádkem byla: šlo vlastně o náhodné zabití.

BHL shrne Houellebecqovy bizarní a průběžně překrucované názory do hořkého závěru: „Nebudeme rozmazávat příběh německého důstojníka zastřeleného v metru: tváříte se, že nechápete, že střílet v roce 1943 uprostřed Paříže na německého oficíra není tak úplně ,zabít někoho náhodně‘ – budiž. Ani otázku ubohých Čečenců, kteří, zdá se, nikoho nezajímají a mají právo, i ve vašich očích, leda umřít a nikoho přitom moc neotravovat.“ Zdá se, že také Houellebecq je z důsledků svého pohledu na svět poněkud vyveden z míry a přes svůj proklamovaný odpor k sentimentu připustí, že je vlastními názory mírně rozrušen: „Najednou mi to, co jsem právě napsal, připadá trochu smutné… Ach jo, nějak se v tom plácám; pokusím se pouštět do lehčích témat.“

V knize je více míst, kde si čtenář není jistý, zda čte názory jednoho z nejsledovanějších autorů současnosti, nebo výroky některého z přispěvatelů tzv. alternativních médií. Pokud bychom srovnali Houellebecqovy úvahy s tím, jakým způsobem se mimo své literární dílo dokázal vyjadřovat například jeho mladší vrstevník David Foster Wallace, byl by jeho obraz ještě tristnější. Houellebecq působí doslova jako Candide naruby: hájí poněkud naivní víru, že vše spěje k zániku. Následně se musí vyrovnávat se zjištěním, že realita je komplikovanější.

Možná by bylo zajímavé sledovat, kdyby jeho příznivci začali objasňovat, proč právě tohoto muže vnímají jako „kontroverzního“ spisovatele, který nám údajně sděluje jisté nepříjemné pravdy. Názory podobné Houellebecqovým se vcelku běžně toulají po internetu. Proč tedy tolik chvály pro Houelle­becqa? Současnou francouzskou literaturu tvoří také řada autorů a autorek, kteří umějí nabídnout víc než poněkud nedomyšlený nihilismus a teatrální odpadlictví, například Marie NDiaye, Ivan Jablonka, Philipp Lançon či Virginie Despentes. Je skutečně z čeho vybírat – a možná právě zkušenost s Veřejnými nepřáteli povede k tomu, že se nakladatelé, kritici i čtenáři, u nichž se z naslouchání Houelle­­becqovi stal svého druhu zvyk, začnou poohlížet jinde.

Autor je filosof a komparatista.