Fotbal je bezkonkurenčně nejpopulárnějším sportem světa. Fanoušci svými kluby žijí způsobem, o němž si může umění nechat jen zdát. Proto se v něm negativní i pozitivní společenské trendy odrážejí s velkou intenzitou.
Sókratés, nejpravděpodobnější kandidát na titul zakladatele západní filosofie, obtěžoval své aténské spoluobčany na veřejných prostranstvích rozhovory o „ctnosti a ostatních věcech“, dnes bychom řekli o základních životních hodnotách. Pokud by dnešní filosofové hledali vhodné místo, kde by se do obdobné debaty mohli pustit, ideální by k tomu byl fotbalový stadion. Dnešní fotbal má totiž dvě zásadní vlastnosti: sledují ho miliardy lidí doslova po celém světě a jeho vývoj rychle a přesně kopíruje hlavní celospolečenské trendy. Protože jsou navíc na fotbale lidé, kteří ho sledují, významně emocionálně zainteresováni, může se stát zdrojem emancipačního potenciálu. A to navzdory tomu, že jsou fotbalové stadiony také hnízdem primitivního nacionalismu a rasismu, jak je fanouškům často předhazováno.
Všeobecnou popularitu fotbalu lze snadno doložit. Poslední mistrovství světa v roce 2018 sledovalo přes 3,5 miliardy, samotné finále 1,12 miliardy diváků. S tím se třeba 222 milionů uživatelů streamovací společnosti Netflix, která se stává předmětem kritické teorie coby univerzální fenomén, nemůže rovnat. Navíc zatímco streamovací společnosti mají celkem jasně definované cílové skupiny, fotbal přitahuje celé společenské spektrum. Sám coby permanentkář na stadionu pražské Slavie vídám studenty filosofické fakulty, číšníka z Mnichova, učitelku ze základní školy, rappera Ca$hanovu Bulhara či lobbistu Rittiga.
Skutečnost, jak fotbal přebírá pozitivní i negativní společenské trendy, je nejlepší ukázat na příkladech. Podívejme se tedy na jeden negativní a jeden pozitivní: aféru Football Leaks a vzestup ženského fotbalu.
Football Leaks
V roce 2015 otřásl světem mezinárodního fotbalu skandál, předznamenávající slavnější aféru Panama Papers. Došlo k úniku tajných informací o podezřelém počínání ve finančních záležitostech jak fotbalových klubů, tak jednotlivců. Hlavním problémem klubů bylo porušování pravidel finančního fair play ve formě nepovoleného krytí nadměrných finančních ztrát klubů z prostředků jejich majitelů (tzv. finanční doping) a pochybné zacházení s právy na prodej hráčů; v případě jednotlivců (tedy většinou hráčů a jejich agentů) šlo především o daňové úniky. Informace se začaly objevovat na internetové stránce Football Leaks, nazvané po vzoru mediální společnosti WikiLeaks. Následně bylo vytvořeno novinářské konsorcium, které zveřejněné dokumenty prozkoumalo a výsledky publikovala renomovaná periodika, jako německý Spiegel nebo španělský El Mundo. Reakce fotbalových elit předjímala reakci politického establishmentu na kauzu Panama Papers: frenetické obviňování whistleblowerů, snaha prezentovat je jako bezpečnostní riziko pro všechny, volání po tvrdé reakci ze strany policie. Fanoušci se nedočkali ani slova omluvy nebo vysvětlení podezřelých praktik, natožpak uznání ozdravného potenciálu whistleblowingu.
Hacker Rui Pinto, který informace odhalil, byl v roce 2019 zatčen a nyní je souzen v rodném Portugalsku, kde mu hrozí několikaleté vězení. Oproti tomu právnické a fyzické osoby, které se podle uniklých dokumentů dopouštěly nezákonného jednání, v drtivé většině případů stíhány nebyly, případně dostaly pokuty v částkách, které je nijak nezasáhnou. Ve Španělsku soud dokonce zakázal deníku El Mundo publikovat texty čerpající z uniklých dokumentů.
Ty přitom odhalily rozsáhlou síť korupčních a podvodných praktik, sahajících až do nejvyšších pater fotbalové hierarchie. Jak uvedl Spiegel, zjistilo se například že Gianni Infantino, který byl v onom období generálním sekretářem Unie evropských fotbalových asociací (UEFA), úmyslně obcházel její kontrolní orgány, aby zajistil nízké tresty pro fotbalové kluby Manchester City a Paris Saint-Germain za porušování finančního fair play. Oba kluby překročily v letech 2011 až 2013 povolený schodek o více než 140 milionů eur. Infantino se měl v průběhu vyšetřování scházet se zástupci obou týmů a poskytovat jim tajné informace. Ačkoli měly být oba kluby podle pravidel finančního fair play vyloučeny z Ligy mistrů, vyřešila se celá věc dohodou: oba dostaly pokutu dvacet milionů eur, což je kontextu jejich finančních možností směšná částka. Pro srovnání: pařížský tým letos podepsal novou smlouvu se svou největší hvězdou Kylianem Mbappém. Ten bude pobírat přibližně čtyři miliony eur měsíčně, navíc za podpis smlouvy obdržel bonus ve výši 150 milionů eur. Manchester City má podle CIES Football Observatory z nákupu a prodeje hráčů mezi lety 2012 a 2022 negativní bilanci 984 milionů eur. Infantino mezitím ve své kariéře fotbalového funkcionáře vystoupal až na vrchol a od roku 2016 je prezidentem Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA).
Geneticky jiná třída
Ačkoli ve fotbale jak mezi hrajícími, tak mezi sledujícími stále výrazně převažují muži, situace se rychle proměňuje. Ženský fotbal získává čím dál tím větší popularitu. Důkazem budiž fakt, že tři zápasy s největší návštěvností v roce 2022 byly zápasy ženského fotbalu. Jakkoli je třeba vzít v úvahu, že dostat se na tyto zápasy bylo ekonomicky neporovnatelně snazší než na srovnatelné zápasy mužské, počty jsou fantastické: na čtvrtfinále a semifinále Ligy mistryň přišlo v Barceloně přes 91 tisíc, na finále mistrovství Evropy v Anglii pak přes 87 tisíc diváků. Ženy také čím dál častěji mužské zápasy řídí v roli rozhodčích či komentují v televizi.
Prosazování žen do fotbalového mainstreamu se ovšem neobejde bez negativní odezvy. Donald Trump opakovaně napadá členky reprezentace USA, které dlouhodobě prosazují feministickou agendu – obzvlášť silně v americké společnosti rezonovala jejich úspěšná kampaň za rovné finanční ohodnocení fotbalistů a fotbalistek. V českém kontextu loni vzbudila velký rozruch anketa, v níž byli fotbalisté Příbrami tázáni na názor na ženský fotbal. Zaznělo totiž například: „není to asi úplně sport pro holky, spíš by se asi měly věnovat víc plotně“ nebo „nelíbí se mi, myslím, že ženské by měly dělat něco jiného“. Ani zde tedy diskuse o rovnoprávnosti pohlaví stále není uzavřena, přičemž předsudky u fotbalistů tradičně vycházejí najevo snadněji než u jiných veřejných osobností. Neboť jak nedávno u soudu řekl zatím nepravomocně odsouzený fotbalový boss Miroslav Pelta: „My fotbalisti jsme geneticky trochu jiná třída. Moc chytrejch fotbalistů neznám.“
Víc než sport
V obou uvedených oblastech fotbal kopíruje dynamiku společenského vývoje. Aféra Football Leaks nás nevede jen k zamyšlení nad problémem whistleblowingu. Ukazuje zjevnou nadvládu finančního establishmentu nad politickým a z něj plynoucí nemožnost dohnat nejbohatší vrstvu globalizované společnosti k zodpovědnosti. Vstup žen do tradičně mužského teritoria pak otevírá otázku genderových rolí, přesněji řečeno otázku, kdo má právo je definovat a na čem je toto právo založeno. Obdobně důležitých témat bychom ve fotbale nalezli mnoho: rasismus, nestabilita finančního modelu, (ne)ekologičnost cestování v mezinárodních soutěžích, minimálně kompenzovaný odliv fotbalových talentů – a tedy kapitálu – z Afriky a Jižní Ameriky do Evropy.
Protože fotbal silně a osobně prožívá mnohem větší množství lidí než většinu jiných kulturních produktů, může být vhodným prostředím pro nastartování celospolečenské debaty. Přiznejme si, že Panama Papers, nedávno prokázaná úplatnost Rady Evropy nebo státní genderové audity se většině lidí jeví jako abstraktní problémy, které se jejich života přímo nedotýkají. A s někým jiným než s městskými liberály si o nich promluvíte jen stěží. Naopak kterýkoli fanoušek či hráč libovolné fotbalové soutěže, od Premier League po Hanspaulskou ligu, se s vámi se zanícením pustí do debaty o tom, proč by ženy měly či neměly hrát profesionální fotbal, jakým způsobem ovlivňuje rozhodování nejvyšších fotbalových orgánů korupce, která, jak odhalilo vyšetřování FBI, mimo jiné stojí za tím, že letos se mistrovství světa hraje v Kataru, nebo zda je spravedlivé, že Mbappé si hraním fotbalu vydělá za tři roky 250 milionů eur. Odpovědi na tyto otázky odhalují naše morální a politická přesvědčení, která často vůbec nereflektujeme a jejichž zkoumání a kultivace je základním úkolem filosofie.
Autor je doktorand Ústavu filosofie a religionistiky na FF UK v Praze.